Společenství čistých srdcí

Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem

Kategorie: Články

První část příběhu na pokračování - skutečný lidský příběh.

Bylo to koncem června L.P.1930. Ten den byl jako vymalovaný. Svítilo sluníčko a nebe bylo jako šmolka. Už po deváté hodině bylo cítit, že přijde pařák. Však dozrávalo obilí, které vypadalo, že bude letos hodně sypat.
V Rousínově na nádraží zastavil osobní vlak, jedoucí od Vyškova. Mezi posledními cestujícími vystoupil četník s malou dívenkou, asi destiletou. Když vyšli z nádraží, četník se ptal, jak se nejlépe dostane do Rozložic. Jeden pán mu poradil nejkratší cestu, a tak se vydali s Žofinkou, jak se holčička jmenovala, po chodníčku mezi poli až ke křížku a odtud viděli nádherné panorama Rozložic s kostelem, věží a farou. Šli mezi polnostmi, na kterých bylo vidět, že letos budou mít rozložičtí sedláci hodně práce, protože téměř všechno leželo na zemi. Zjara asi padla na pole příliš štědrá ruka s hnojivem.







Došli do dědiny a potkali jednu tetinu s velkou nůší roští. Četník i Žofinka křesťansky pozdravili a ptali se, kde v Rozložicích bydlí starosta Jáchym Nebojsa. "Ten bydlí až nad kostelem. Běžte rovno a nad kostel a je to osmý barák."
Když naše dvojice došla k Nebojsům, vyřítil se na ně velký pes, a tak raději couvli do ulice a počkali. K vratům se přibelhala stařenka, psa uvázala u boudy a pozvala hosty dál do kuchyně. Její syn, starosta a hospodář Jáchym Nebojsa, prý jel na krmení pro dobytek, ale brzy se vrátí. Do kuchyně došla mladá rychtářka a ptala se, co si přejí. "Vedu vám tady děvčátko na obec postrkem."
Děvče se rozplakalo, ale rychtářka ji uklidňovala, však prý si tady brzy zvykne. Po chvíli bylo vidět z okna kuchyně, že rychtář již dojel, vypřáhl a šel uvázat koně do maštale. Nežli stačil vylézt na fůru a začít shazovat, rychtářka vyšla, ať jde dovnitř, že tam na něho čekají hosté. Četník mu předal Žofinku, nechal si podepsat, že děvče v pořádku předal, a upaloval na zpáteční vlak.
Rychtář si ji prohlížel. Zdalipak by zastala nějakou práci? Ale naznal, že ne. Podle papírů poznal, že je to dcera jeho spolužáka Adama Políšenského. I vyprávěl jí, že spolu chodili do rozložické školy a její tatínek že byl premiantem ve škole a občas že mu za krajíc chleba pomohl s úlohou.







"Milá dívenko, nebudeš to tady mít lehké. Záleží na tom, jak si tě lidé v Rozložicích oblíbí. Každého křesťansky pozdrav, nezapomeň je takto pozdravit a pojmenovat."
Pak zazvonili na rozložické věži poledne. Ke stolu doběhlo šest dětí, a když došli stařečci a rodiče se posadili ke stolu, tak jich bylo už deset. Paní rychtářka posunula děti na lavici, donesla ještě jeden talíř a pozvala i Žofinku ke stolu. Po modlitbě jim nalila bramborové polévky a každý si vzal po krajíci chleba. Žofinka udělala všechno tak jako všechny děti a společně s nimi se pustila do polévky. Rychtářka donesla na stůl ještě veliký kastrol hrachové kaše, polité smaženou cibulkou se škvarečky. Žofinka si vzala naběračkou jen maličko, ale rychtářka jí přidala, aby se najedla, když od včerejška neměla v puse, a dala jí ještě krajíc chleba, aby jí z toho mastného nepřišlo špatně.
Po obědě Nebojsa Žofince řekl, že od zítřka bude chodit jíst po domech. Každý den že bude jíst u jiných lidí, ale jen u těch, kde mají hospodářství, a dal jí seznam čísel na celý měsíc.
"Žofinko, když se stane, že ti někdo bude nadávat, tak dojdi k nám a najíš se s námi."
Rychtář vzal Žofinku za ruku, její uzlík si hodil přes rameno a šli do Paluše, kde bydleli žebráci, váleční invalidi a ti, kteří se dostali do Rozložic šupem, tak jako dnes Žofinka. Před měsícem umřel v Paluši jeden beznohý válečný invalida, a tak měl starosta pro Žofinku ubytování. Když tam došli, zhrozil se, v jakém stavu ta místnost je. Vzal Žofinku a šli oba zpátky. Potom zavolal policajta a nařídil mu, aby si vzal u nich vápno a vylíčil tu volnou místnost v Paluši. Ten si radostně poskočil, protože věděl, že až to udělá, tak se může stavit u rychtářů, kde mu hospodyně dá jistě něco dobrého k snědku. Vzal si dvoják a dal se do toho. Když byl hotov, zbyla tam po něm potopa z vápna, a tak druhý den ještě pomáhal Žofince drhnout postel a stůl. Na zemi byla našlapaná vrstva hlíny, policajt donesl motyku a rozkopal vrstvu hlíny, našlapané za mnoho let. Prozatím se v tom bydlet nedalo, a proto Žofinka zůstala u rychtářů a večer jim musela vyprávět, jak se to stalo, že ji do Rozložic poslali šupem.







Její tatínek pochází z Rozložic a bydlel na dolním konci v domě, kde dnes bydlí skřivánkovi. Byli tři bratři, a protože neměli žádná pole, tatínek odešel pracovat jako horník do ostravských dolů. Bydleli v menším domku v Mariánských Horách, tatínek se tam oženil. Domek spláceli. Ale když se jim narodila Žofinka, její maminka při porodu umřela a Adam Políšenský zůstal s malým děvčátkem sám. Sousedka se o ni za úplatu starala. Z platu se teď nedalo dát nic stranou na domek. Když dorostla Žofinka šesti let, tatínka to jednou zasypalo a museli mu uříznout nohu. Adam byl doma jako invalida s malou penzičkou, která pokryla tak náklady nájemného a platbu za vodu a plyn. Nastala bída a k tomu začala Adama znovu bolet noha, a když bylo Žofince deset let, tak jí umřel. Neměla ani peníze na pohřeb, pan farář z Mariánských Hor ho pohřbil zadarmo, ale na rakev musela Žofinka prodat jeho šatstvo a nábytek. Po prodeji jí zbyly necelé dvě tisícovky. Zavolali ji na četnickou stanici, že prý bude dopravena do rodné obce jejího tatínka, někam na Moravu. Nový majitel ji vyhnal navečer z bytu ven, tak šla k sousedce, ta ji nechala u nich přespat, i najíst jí dala. Za tři dny se ohlásil Žofince strážmistr Stropnický a musel se s ní ihned dát na cestu ze Slezska na Moravu. "No, a tak jsem se ocitla u vás v Rozložicích."
Paní rychtářka ji moc litovala, že prožila takové smutné dětství, a nařídila svým dětem, aby na ni ve škole vždycky pamatovaly kouskem chleba, a Kristýnce, která s Žofinkou chodila do třídy, přidávala jeden krajíc na víc a ona se s ní každý den dělila. A ať prý k nim chodí každou neděli a ve svátky. Celá rodina si to milé děvčátko oblíbila. Jakou radost měla, když mohla být s Nebojsovými u stromečku na Štědrý den a po celé svátky! I dáreček u nich mívala, buďto teplý svetr anebo oblečení, a to se z něho radovala po celý rok. Paní rychtářka vždycky rodině říkala, že je to pro ni jen taková kapička radosti v těžkém životě.







Přes týden chodila na jídlo po domech. Vždycky došla ke dveřím, zaťukala. Když jí otevřeli, křesťansky pozdravila a poprosila tetičku nebo strýčka, jestli jim nezbylo něco od oběda. V některých domech jí nadali žebráků a vyžírek. Nakonec před ní třeba taky zabouchli dveře, že má jít pracovat.
Jiní ji pozvali dál. Na jídlo měla svůj kastrůlek, ale mnohde ji pozvali ke stolu. Do kastrůlku jí dali něco k večeři a Žofinka mohla jít domů. Jenomže ona se nabídla panímámě, že jí pomůže s nádobím, potom jim udrhla v kuchyni zem, pomohla hospodyni dát prasatům. Nanosila vody kačenám a husám a několikrát zametla celý dvůr. To jí poradila paní rychtářka a vyplatilo se jí to. Některá hospodyně dala navíc kus chleba nebo sádla. V zimě si donesla něco od zabíjačky, jelítka nebo jitrničky.







Na spaní dostala Žofinka od pana starosty dvě deky a podhlavník, nacpaný slámou. Žofinka každou neděli děkovala Bohu za to, že se najdou lidé, kteří ji mají rádi a nenechají ji zahynout hladem. Jednou se za ní došla podívat jedna zbožná paní, a když viděla, že spí jen na slámě, donesla jí peřinu a duchnu po zemřelém muži. Na druhý den ale děvčátko přišlo domů a zjistilo, že zmizela jak peřina, tak duchna, a šlo s pláčem k starostům. Starosta poslal pro zámečníka a ten namontoval na dveře petlici s visacím zámkem. Potom šel po chalupách, až našel tu peřinu a duchnu.
Přes léto pomáhala Žofinka u starostů na poli, brzy se naučila všechny práce a byla ráda, když ji chválili, jak je šikovná a že jí jde práce od ruky jako dospělému. Jak rostla, byla čím dál obratnější. Rozložičtí si ji volali do domů, kde onemocněla hospodyně, a ona ji zastala a ještě se starala o nemocnou. Znala různé bylinky a léky, a tak kurýrovala bez doktora. Chodila dokonce oblékat mrtvoly a nocovala u dlouhodobě nemocných a ošetřovala je. Nemocní často na ni radostně hleděli a nakonec nešetřili na odměně, a proto se Žofince špatně nevedlo.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 08. 01. 2011 | 5513 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2003

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře