Dodržka
Kategorie: Zajímavé
Zajímavé a aktuální zamyšlení od Eduarda Martina.
Chlapeček sedí ve vaničce, šplouchá vodu a najednou se podívá na babičku velkýma něžnýma očima: "Babičko, chceš do držky?"
Mohu dosvědčit, že vám zatrne, dítě se takto opravdu ptá.
Drzý chlapeček je můj syn.
Babička strne.
"Cos to říkal?"
"Kdo?"
"Ty."
"Jestli chceš do držky?"
"Ano. Takové věci se přece babičce neříkají."
Chvíli rozpačitě sedí ve vaničce, mlčky šplouchá kolem sebe nožkama, ručkama.
Pak pozvedne ty velké něžné oči.
"A babičko, co je to dodržka?"
"Cože je co?"
"Dodržka. Mě se jeden chlapeček ptal, jestli chci dodržky."
Tenhle rozhovor si často připomínám.
Kolikrát míváme sklon rozčílit se pro to, co zaslechneme, pro pár slov, pro něco, co se nás dotkne, překvapivě, bolestně, co cítíme jako nepřístojnost, nehoráznost.
Nebývají to také často dodržky?
Nevinné, nepochopené, neúmyslné věty, činy, pohledy, něco, čemu podkládáme jiný smysl?
Děti se snaží zorientovat se ve světě. Nechápou tolik zákonitostí, tolik vztahů. I dospělí se však orientují těžko v citovém vesmíru, neuvědomují si skutečné významy slov, tedy takové významy, jaké jejich slovům přikládají jejich blízcí. Bylo hezky řečeno, že mnoho rozpadů vztahů, stejně jako mnoho válek, nevzniklo kvůli velkým rozporům, nesmiřitelnosti, nenávisti - vzniklo jen a jen kvůli nedorozumění.
Hovoříme s přáteli, s blízkými, s nadřízenými, s tolika lidmi, kteří za našimi slovy vidí něco jiného než my.
Trápíme se nad jejich větami, nad jejich skutky, nad výkladem toho, co cítíme jinak než oni.
Nebývají to DODRŽKY?
Cosi, co je míněno zcela a naprosto jinak?
Nejsou to věty, skutky, pohledy nevinné anebo vesele bezvýznamné, zatímco my v nich rozeznáváme ostny?
Kolik jsem v životě zaslechl takových slov.
Takových dodržek.
A přitom jsem vlastně slyšel něco docela jiného, než bylo míněno.
Snad jednou si dospělí zvyknou přijímat slyšená slova s citlivým nadhledem, pak rozeznají, že ta slova nebyla myšlena jako urážky, jako výpady, jako ostny.
Proslavený americký rozvodový advokát hovořil o tom, že se lidé nerozcházejí kvůli nesmiřitelným rozdílům v pojímání života, rozcházejí se kvůli malichernostem.
Řekl bych přesněji: kvůli malichernostem, které za malichernosti nepovažují.
Domýšlýme si trny, jen trny, tam, kde nám někdo podává růži.
Necítíme veselou, nezáludnou, přátelskou vůni.
Zraníme se o trn.
O trn, který jsme si vymysleli a podali sami sobě.
"Já vím, jak to myslíš," říkáme si v duchu a mračíme se jeden na druhého... A zatím?
Zatím si jiný říká, že ví, co si myslíme my, a myslí si to stejně nepřesně, jak si to myslíme my o něm.
Komunikace mezi lidmi se stává často jen tím, že si navzájem podáváme nedorozumění.
Je dobré vzpomenout si na chlapečka, ráchajícího se spokojeně ve vaně a nabízejícího milované babičce něco tajuplného, neznámého, kouzelného.
Proč se babička směje?
Asi jsem řekl něco veselého, myslí si chlapeček.
Šplouchá kolem sebe radostně vodu. Jak je krásně na světě, kde si všichni rozumějí, a protože si rozumějí, tak se mají rádi.
Nenávist je z devíti desetin neporozumění.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 05. 01. 2011 | 5294 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Karmelitánský kalendář 2003