Společenství čistých srdcí

Zpět k Bohu

Kategorie: Články

Skutečný příběh, napsaný Aloisem Bendou.

Karel Přiznal a Petr Karát byli kamarádi odmalička. Hráli si společně na písku, seděli spolu v jedné lavici, spolu i ministrovali. Poslední společnou věcí bylo jejich první přijímání. V roce 1918 jim bylo jedenáct a právě v tom roce se rozdělili. Jejich tatínkové se vrátili zdrávi z první světové války a po ní nastal rozkol.
Tatínek Antonín se klonil ke straně, která zastával názor, že člověk byl od Boha obdařen svobodnou vůlí, a proto je sám vinen všemi válkami. Války vznikají ze zlořádů jako je hněv, závist, nenávist a touha po moci a po podrobení si druhého, říkal si Antonín Přiznal a snažil se proti tomu něco dělat. Když se vrátil z války Tomáš Karát, tvrdil, že kdyby byl Bůh, tak by nemohl dopustit, aby byly ve válce vražděny miliony nevinných lidí. A tak se podle těchto rozdílných názorů řídily obě rodiny.







V roce 1922 propagoval Tomáš Karát jako starosta Sokola heslo "Pryč od Říma", a to udělalo tečku za kamarádstvím Karla s Petrem. Od té doby se spolu kromě pozdravu nebavili.
Po druhé světové válce komunisté zlikvidovali jak Přiznalovým, tak i Karátovým hospodářství, a tatíci Antonín a Tomáš se stali členy JZD. Karel Přiznal se uchytil na traktoru a jeho bývalý kamarád Petr odešel pracovat do kamenolomu v Břežanech, kde se lámal kámen na štěrk. Oba se oženili a shodou okolností si oba vzali manželky z dobrých věřících rodin.
U Přiznalů to bylo v pořádku, ale u Karátů musela nevěsta bojovat o to, aby mohla v neděli jít na mši svatou. Petr si vždycky našel práci, aby nemusel světit neděli. Po stálém přemlouvání začínala Petrova manželka vynechávat nedělní bohoslužby, až přestala chodit nadobro. Prosadila však, aby tři děti, které Petrovi porodila, nechal pokřtít, ale do náboženství jim chodit nedovolil, protože "by z nich faráři nadělali magory a ony by musely zapomenout, že mají v hlavě taky mozek". Petr měl dva chlapce a dceru.
U Přiznalů se vrána zastavila pětkrát a donesla jim tři kluky a dvě děvčátka. Každé Přiznalovo děťátko bylo slavnostně pokřtěno narozdíl od Karátových, kde to proběhlo spíš tajně než veřejně. Petr sice podepsal lejstro, že s tím souhlasí, ale o křtu šel do hospody, kde seděl tak dlouho, dokud se kmotři a manželčini rodiče nerozešli. Ani Petrovi rodiče se křtů nezúčastňovali, a v době, kdy se měly s celou rodinou slavit křtiny, odešli k příbuzným na návštěvu, aby tím demonstrovali, že s křtem svých vnuků nesouhlasí a že dodržují neznabožství do posledního písmene.







U Přiznalů naopak dědoušek Antonín a babička Markétka zářili radostí i tehdy, když přišlo na svět páté děťátko, a řádně to s rodinou oslavili. Děti cítily tu lásku rodičů i dědoušků a prožívaly šťastné mládí. Když u Přiznalů děti dorostly, nemohli je dostat do školy, a tak se všichni tři chlapci šli učit řemeslu. Jinak bylo u Karátů, protože všechny tři dostal Petr do škol, přestože jim učení vůbec nešlo a chlapci ze studií zběhli a zůstali u nádeničiny.
Přiznalova děvčata byla nadaná, obě se dostala do škol, jedna na zdravotnickou a druhá na ekonomickou. Karel se radoval, že s Boží pomocí dostanou jejich děvčata do škol a nebudou muset dřít v JZD. Sám na traktoru dost vydělával a jeho manželka, která pracovala u telat, na tom také nebyla špatně, tak jim to vycházelo a byli z poctivého živobytí slušně živi.
Jednou došel Petr Karát za bývalým kamarádem Karlem a chtěl, aby mu odvezl dříví z lesa, protože Karátovi dostali vysekávku a potřebovali ji odvézt traktorem domů. Karel byl ochotný pomoci a domluvili se. Ve smluvený den Petr šupl ke Karlovi do traktoru a upalovali k Nošovickému lesu. Bavili se spolu jako dříve. Společně nadávali na komunisty a jejich přisluhovače, až došli na faráře a víru v Boha. Tu se Petr zeptal Karla, jestli ho ještě baví chodit do kostela, když to není k ničemu. "Jak k ničemu?" odpověděl Karel. Když se začali mezi sebou o otázku náboženství škorpit, řek Karel: "Podívej se, Petříčku. Ty mě nepřesvědčíš o tom, že Bůh není, a já tě zase nebudu přesvědčovat o tom, že je. Každý si necháme to, v co věříme, a obraťme list."







Dlouho leželo Karlovi v hlavě, že je Petr takový zabedněnec, rád chodívá Boží přírodou a přesto nepozná, že všechno je dílo Stvořitele, který to všechno vytvořil a všemu dal do vínku svoje zákony, podle kterých svět funguje miliony let, a je to dobré. Rozešli se spolu jako kamarádi, jako by se mezi nimi nic nebylo přihodilo, protože myšlenka na jejich největšího společného nepřítele je jako antikomunisty spojovala a o věcech víry a nevíry raději pomlčeli a každý si ponechal svoje přesvědčení.
Oba došli do věku, kdy se chodívá na odpočinek a práce se přenechává mladým. Karel pokračoval na traktoru dál, aby mohl vybavit i svoje vnuky a vnučky. Ale slíbil, že déle než do pětašedesáti nedělá.
Petr zas po zrušení lámání stavebního kamene začal dělat štěrk ve všech druzích: od písku a kaše přes jedničku, dvojku a tak dále až po veleštěrk a makadam. Zabudovali do země drtič a od něho vedl transportér na věž, kde se drť prosívala a roztříděný materiál padal do násypek. Když se přestal těžit užitkový kámen, přijal Petr místo u tzv. tlamy, kam se sypal kámen po odstřelu. U sesypané stěny po denním odstřelu stál bagr, nakládal na dva dempry kamenitou masu a ty ji odvážely k tlamě, která pohlcoval všecko, co jí náklaďáky dovezly. Petr pracoval na střídačku s Janem Zemánkem. Ranní směna byla od 5:00 do 13:00 a odpolední od 13:00 do 21:00. Jeho povinností bylo navádět dempry nad tlamu a ukázat řidičům, kdy mají vypouštět. Pro případ, že by se kameny v tlamě vzpříčily, měl Petr dlouhé pajcry a těmi je pomáhal oddělit od sebe, aby je mohla tlama sešrotovat. Stěny, po nichž se kameny sypaly k drtiči, byly kluzké jako sklo a Petrovi už se dvakrát stalo, že mu ujely nohy a on spadl dolů, ale protože byl kámen v tlamě čerstvě nasypaný, snadno odtud vylezl ven.







Stalo se to koncem září. Petr již druhým rokem přesluhoval. Vyměřili mu sice pěkný důchod, ale on se cítil ještě plný síly, a tak dělal dál. Sluníčko svítilo, Petr seděl na židli a čekal další dempr s kamenem. Když zaslechl, že drtič jede naprázdno, vzal ten nejdelší pajcr a snažil se propíchnout hromadu kamene, vršícího se nad prázdným drtičem. Stěží dosahoval až na dno tlamy, aby rozhodil vzpříčenou hromadu kamení. Jak se našponoval, ujely mu nohy po uježděném boku tlamy a najednou se ocitl na hromádce kamene v dosahu drtiče. S hrůzou očekával, že se sesype hromádka kamení, na které klečel, a on navždycky zmizí v jícnu drtiče. Stačí vteřinka a bude po Petru Karátovi, a budou ho hledat, kde že se ztratil? Zůstane po něm jen zakrvácený štěrk.
V poslední chvíli si vzpomněl, že ho maminka jako malého učila spínat ručky a modlit se Otčenáš. Zuby mu tak cvakaly, že sotva mohl mluvit, ale začal Otče náš... a prosil Boha, aby mu pomohl.
Nežli spadl do jícnu tlamy, spatřil, že po silnici jede polední autobus, který končí v nedalekých Břežanech, odkud jede na Brno zpět o půl jedné, a taky uviděl paní Jurečkovou s vozíčkem, jak veze oběd pro pracovníky břežanského kamenolomu. Petr se domluvil s panem Vondráčkem, co jezdí na dempru, že prozatím skončí, a tak Vondráček zastavil u domku, kde se obědvalo, a vešel dovnitř. Mezitím však dojel druhý řidič a s ním přijel k domku i bagrista Karel Pasoň. Původně chtěl řidič postavit plný dempr u domku a jít na oběd, ale něco ho popohánělo, aby ještě před obědem vysypal náklad, a tak začal couvat k tlamě. Bagrista vyskočil a dával řidiči dempru znamení, aby mohl správně nacouvnout. Moc se divil, že už tam není Petr, který odcházíval od tlamy poslední, protože vždycky čekal, až se všechno vymele. Drtič se musel pouštět prázdný, aby se mu nevylámaly zuby. Druhý řidič dempru, pan Holoubek, nacouval a už sahal po páce, co pouštěla olej do pístu, který zdvihal celou korbu dempru. Vtom bagrista, který Holoubka k tlamě navedl, zařval: "STÁT!"







Pan Holoubek se lekl, pustil páku a vyskočil z dempru, vytřeštil oči. Bagrista mu ukazuje dolů na Petra na hromádce kamení, které mohlo ve vteřince zmizet i s Petrem v útrobách drtiče. S hrůzou pozorovali Petra, modlícího se za svou záchranu. Holoubek se vzpamatoval, bleskově strhl lano ze stěny a hodil ho Petrovi. Když se chytil, ucítil pod nohama, jak se hromádka kamení hroutí a mizí v drtiči, a on zůstal viset pouze na provazu. Bagrista na něj hodil ještě jiný provaz, aby ho zachytil za záda, protože měli strach, že se Petr v tom stavu šoku neudrží, a kdyby se pustil, zmizel by jim před očima v drtiči. Dvojitým provazem ho zachytili za krk a dlouhým pajcrem mu stáhli provaz přes ramena až na záda, a tak ho společně, každý za jeden konec, vytáhli nahoru na pevnou zem.
Petr byl celý zelený a obsah jeho vnitřností vyznačoval za ním cestu od tlamy až k domku. V šatně ze sebe všechno shodil a jeden ze spolupracovníků ho osprchoval a oblékl ho do šatů, v nichž přišel do práce. Mistr ho poslal domů. Petr si ani oběd nevzal, pomaličku kráčel přes Zlonín domů do Krušic.
Cestou přemýšlel o tom, jak se to stalo, že mu bylo pomoženo přesně ve chvíli, kdy se kamení, na kterém klečel, zřítilo do drtiče. Byla to náhoda, anebo pomoc od Boha? Náhodu zavrhl, protože scházel zlomek vteřiny a byl z něho guláš.
Bagrista, když Petra na hromádce kamení zpozoroval, hned drtič vypnul, jenomže setrváky se zastavují dlouho, a tak ani zastavení by nepomohlo a bylo by po Petrovi. Stoprocentně uvěřil, že mu pomohl ten, kterého prosil o pomoc. Jednou mu Karel řekl, že Bůh pomáhá těm, kteří se na Něho s důvěrou obracejí, a on se na Boha s důvěrou obrátil a bylo mu pomoženo. Jak tak pomalu šel do rodných Krušic, minul Zlonín a kráčel kolem kříže, který stál vpůli cesty mezi těmito dědinami a byl čerstvě opravený, protože ho Franta Čížek pluhem obrátil a on spadl. Několik krušických farníků dalo kříž obnovit a teď se leskl proti slunci novotou. Po jedenapadesáti letech se Petr před tímto křížem pokřižoval a se slzami v očích prosil Ukřižovaného za odpuštění, že celou tu dobu špinil Toho, jenž na tom kříži zemřel za naše hříchy. Vzpomněl si na své urážky, určené těm, kteří Mu věřili. Vzpomínal, jak stále hledal argumenty proti věřícím, aby mohl ponížit jak je, tak i nebeského Otce.







Jeho nevěra skončila na hromádce kamení, které mělo sjet do drtiče a strhnout ho s sebou, ale Bůh tomu nechtěl a pomohl mu. Doma potom seděl u stolu a nebyla s ním řeč. Nakonec se manželce přiznal, že je podruhé na světě, protože ho Bůh zachránil před jistou smrtí. Manželka se moc divila, že vypustil z úst slovo Bůh, které nevyslovil po celých těch čtyřicet let, co byli spolu.
Prohrábl kostelní knížky po babičce a v koutku našel kancionál a v něm denní modlitby. Začal se z něho modlit, a když to uviděli jeho synové, mysleli si, že se pomátl. Do lomu vzkázal, že již k drtiči nepůjde, aby za něho našli náhradu. Ze Šavla se stal Pavel. Svěřil se s tím svým kamarádům, také bezvěrcům, a všichni mu tvrdili, že to byla náhoda, ale on věřil, že mu pomohl v poslední chvíli sám Pán Bůh. Byl o tom tak přesvědčený, že ho nikdo nezviklal. Kolikrát se jeho manželka vedle něj v noci probudila a zpozorovala, že se potichu modlí se sepjatýma rukama. Jednou ji poprosil, jestli někde nemá kříž, který by se dal na stěnu v kuchyni. Když si před čtyřiceti lety ke Karátům dovezla nábytek, pověsila nejdřív na stěnu svatý kříž, aby v jejich domě bylo Boží požehnání. Tehdy se Petr poprvé rozčílil a ona musela kříž sundat a schovala jej do prádelníku pod prádlo. Teď, když ji Petr výslovně požádal, nemeškala, vyleštila ho a zavěsila na hřebíček, který tenkrát do zdi zatloukla. Kříž byl opět na svém místě nad Petrovým stolem a on se pod ním modlíval. Časem se k němu přidala jeho manželka, protože i ona si uvědomovala, že za těch čtyřicet let zanedbávala a téměř ztratila víru, ačkoli předtím byla dobrou katoličkou.







Byla neděle koncem září a z kostelů toho dne zazníval chorál Svatý Václave, vévodo české země... Po sedmé hodině ranní kráčel přes dědinu Petr Karát ve svátečních šatech, které si musel nově pořídit, protože ty svatební mu byly malé. Neděle prožíval v montérkách a svátečné oblek nepotřeboval. Jak tak kráčel po silnici, vyšňořený jako ženich, vyšel najednou z domu jeho bývalý kamarád Karel Přiznal. Setkali se a Karel se ho zeptal, kam že to jde hned tak zrána. Petr se mu svěřil s nehodou, kterou měl v lomu, a Karel ho beze slov pochopil a hned si domyslel, že se mu Bůh dal poznat. "Není pozdě vrátit se k Bohu?" zeptal se Petr a Karel mu odpověděl, že na to nikdy není pozdě. "A mám strach, co tomu řeknou lidé," dodal Petr. "Co na to řeknou?" opáčil Karel. "No, dnes o tom bude mluvit celá dědina, že ses zbláznil, nebo žes konečně našel cestu k Bohu. Tři týdny se o tom bude mluvit a za čtvrt roku si na to už nikdo ani nevzpomene, a já doufám, že to za to stojí, znovu se vrátit ke Kristu," dodal Karel. U kostela podal Karel Petrovi ruku a řekl "Vítám tě na slovo Boží" a vešli spolu do krušického kostela a sedli si vedle sebe do lavice.
Za dva roky nato umíral Petrův otec Tomáš, který nadělal v rodině i v dědině tolik nepřátel Kristu a věřícím. Když viděl, že Petr opět našel Krista, jenž ho zachránil před rozdrcením, tak se nechal zaopatřit a přijal i Tělo kristovo. Celý život si šetřil na kremaci, byl členem klubu Přátel žehu, ale nakonec to změnil a nechal se pohřbít do země na krušický hřbitov. Když ostatní rodina viděla, že se tatínek Tomáš vrátil k Bohu, začala chodit do kostela i Petrova maminka a manželka. Ještě předloni jsem viděl Petrovu ženu, jak došla jako pětaosmdesátiletá na Vánoce i na Velikonoce do kostela. Dnes již spí všichni Karátovi na krušickém hřbitůvku, ale Petrova manželka žije a modlí se denně růženec za odpuštění, že půl století byli všichni nevěřící. Petrovi vnuci chodí dnes do náboženství a jeden z nich dokonce ministruje. Bůh se dal poznat Petrovi a skrze něho mnohé přivedl zpátky k sobě.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 04. 01. 2011 | 5611 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2002

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře