Společenství čistých srdcí

Legenda o konci roku

Kategorie: Články

Zajímavý příběh od Klementa Bochořáka.

Jeden člověk seděl večer sám doma. Neměl ženu a prozatím nikoho a aby cítil trochu teplo u srdce, uvařil si čaj s rumem. Vzal knihu a četl si, cosi o touze to bylo, a přece jakási mírná veselost ho překvapila, taková zadumaná, jak už se stává osamělcům, když čtou moudrou knihu a mají po ruce trochu alkoholu, který zejména v horkém čaji přátelsky rozehřívá, i když jen nakrátko. I pozvedl ruku v tom mírném rozjaření, jako by někoho vítal - a uslyšel zaťukání.
"Kdo je, prosím?"
"To jsem já."
"Kdo je to já? Jak jste vůbec..."
Sotva to dořekl, vešel muž v plášti. A divná věc, ten domácí zcela zapomněl na zamčené dveře, hned začal tomu člověku věřit, jako by ho dávno znal a "pěkně vás vítám, pane, zůstaňte, posaďte se" - vše dělo se jako ve snu, ale nebylo to ve snu.
Cizinec se jen vřele usmíval, a praskla žárovka, a jak by tomu někdo chtěl, začalo být zima v pokoji, a muž vztáhl z pláště červenou svíci a z druhé kapsy stříbrný svícen, obě postavil na stůl a dechl na svíci. Ta se v tom okamžení rozžala a velmi jasně a teple zářila a v jizbě bylo zas jako v lázni.







Jak by se dávno znali, sedli si proti sobě a ťukli si na zdraví, a ani necítil potřebu zeptat se hosta na jméno. Tak večer ubíhal nebo stál a málomluvnost cizince platila víc než mnoho slov a jeho úsměv víc než tisíc krásných sdělení. A najednou zpozoroval, že na jeho plášti, odloženém přes postel, bledě a jemně září hvězdy. Už nevím, co všecko spolu mluvili, nezapamatoval si to ani hostitel, ale na nic se vzájemně neptali, jako by oba všecko měli a nic nechtěli, jako by dleli kdesi v příjemné cizině nebo doma u zářící svíce.
"To je hodinka, to je hodinka," pochvaloval si, "ale vidím, že piješ i nepiješ" - musím říct, že hostitel, jsa opojen návštěvou, víc a víc dychtil po tom, udělat i hostu náladu, jakou míval, když býval sám a když pak za dlouho někdo přišel a potěšil. Nalil jemu a sobě dobrého rumu, co mu ještě zbyl, a trochu v obavě, že chvíle skončí, začal neznámého objímat a ten ho musel jemně odstrčit, když ho chtěl i políbit, ten řekl: "Zde ne a nikdy takto." Tu hlava stávala se těžkou, slzy střídaly se mu se smíchem - "Ty, ty, ty potěšení" -
A ucítil jemný, teplý závan a uslyšel, S Bohem a jako by něžně zahrály housle. Poslední světlo prudce svitlo mu před očima - a spadl do spánku...
Probudil se na židli, když svítalo. Hned se na všecko rozpomněl a jako by údiv ještě trval, sepjal ruce. Nemohl a nemohl si však upamatovat na podobu toho člověka - jen plášť, hvězdy, S Bohem a na shledanou... A nikdo mu nevěřil, když vyprávěl, jak ho jednou 31. prosince navštívil svatý Silvestr.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 21. 12. 2010 | 4574 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2001

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře