Společenství čistých srdcí

Vánoční anděl

Kategorie: Články

Již tak trochu vánoční příběh o dvou splněných přáních - vysloveném i nevysloveném.

"Tenhle příběh zní jako vymyšlený," vyprávěl osmdesátiletý listonoš K. B. "Že je pravdivý, vám ale budu moci snadno dokázat. Nakonec..."
Seděli jsme u rozsvíceného stromku a naslouchali.
"Když mi bylo dvaadvacet, už jsem pracoval u pošty, a byl jsem tehdy na tom psychicky moc špatně. Moje rodina... nebudu o tom radší mluvit. Ženil jsem se ve dvaceti a moje manželství skončilo velmi brzy, nikdy jsem nebyl společenský, a tak jsem vysedával většinou sám a sám, svět se mi zdál jako velice marné a nešťastné místo, neměl jsem žádné přátele. Jednoho dne jsem třídil dopisy, když jsem našel támhleten, vidíte, jak stojí opřený za sklem v knihovně. Obálka bez adresy. Otevřel jsem ho a v něm stálo neumělou dětskou rukou:
"Milí Ježíšku, prosímtě chci koníčka."
Nic jiného v tom dopise nebylo. Zřejmě ten malý pisatel věříl, že Ježíšek je vševědoucí, a jako se mu nikdo nemusí představovat při modlitbě, nemusí ani teď. Ten dopis mě dojal. Představil jsem si dítě, které prosí a ví, že přání se mu jistě splní, ani na chvíli nazapochybuje. Představil jsem si, jaké to je, když se člověku nesplní jeho první přání...







Mně se těch přání nesplnilo už tolik, i to velké... Jenže, když se nesplní to první, bolí to asi jinak, člověk ještě není pozdější bolestí vychován.
Pak jsem si všiml, že na zadní straně obálky je ještě něco. Stálo tam - můžete se podívat tadyhle - "Dej mi posím (posil, chudáček, ne prosil) koníčka za kůlnu u hospody jak bydlíme abi mi ho nikdo neodnesl. Může být dřevjený."
Neměl jsem moc peněz, tedy vůbec ne. Jenže hned druhý den jsem šel koupit koníčka a dal ho za kůlnu u hospody. V městečku byla jen jedna hospoda a v kůlně jsem se taky nemohl splést.
A pak jsem čekal a díval se. I když jsem proseděl v hospodě celé odpoledne u okna, odkud bylo vidět na velikou krabici s koníčkem, stále jsem se nemohl nikoho dočkat. Až pak, když už po mně hospodský podezíravě pokukoval - byl jsem poslední host - jsem zahlédl dvě postavy.
Na dvorku za hospodou se otevřely dvaře kůlny a z nich vyšel malý chlapec a vedle něho - anděl.
Anděl? Tak mi to připadalo. Vysoká světlovlasá dívka v bílých šatech. Dítě toho anděla vedlo za kůlnu a anděl byl pěkně rozpačitý. Zaslechl jsem, jak chlapec vesele zavýskl: "Věř mi!" Pak vzal krabici a vešel s ní i s andělem do kůlny.
Snad nikdy do té doby jsem necítil tak jasně, že jsem udělal opravdový dobrý skutek. A když jsem na ten Štědrý večer usínal, ve snu byl se mnou ten světlovlasý anděl a opustil mě až ráno, když jsem se probudil. A pak..."







Pan K. M. se usmál a otočil se ke dveřím, do kterých vcházela drobná štíhlá paní s talířem vánočního cukroví.
"A pak jsem se celé ty Vánoce potloukal okolo onoho domku a té kůlny tak dlouho, až jsem se dočkal anděla a podařilo se mi, navzdory mé plachosti, se s ním seznámit. Nemýlíte se. Ten anděl právě přišel.
S tímhle andělem žiju už skoro šedesát let a musím říci, že jsem nikdy nedostal hezčí vánoční dárek, živý dárek, než tehdy.
Můj malý švagr dostal koníčka, a já anděla.
Když o tom teď po tolika letech přemýšlím, myslím si, že je v tom zákon. Člověk musí někomu splnit sen, aby se splnil jeho sen. Je to, odpusťte mi ta velká slova, tajemný zákon lásky a naděje.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 10. 12. 2010 | 5583 přečtení
Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2001

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře