Náruč
Kategorie: Články
O kočce v náruči mé a o nás v náruči Boží.
Včera večer jsem zase cestovala do Štítar. Na nádraží na Šumné jsem přestupovala. A tam ke mně přišla černobílá "nádražácká" kočička. Už několikrát jsem ji tam viděla. Otírala se mi o nohy - asi ji už nikdo nepohladil. Sklonila jsem se k ní, pak jsem si i dřepla - a hop, už jsem ji měla na kolenou. Prostě "nevymazlená". Ale ne že by se přitulila a nechala se hladit. To, co mi na klíně vyváděla, by se směle dalo nazvat akrobacií. Hned mi položila přední tlapky takřka kolem krku, hned jsem ji lovila někde pod paží, pak se asi snažila postavit se na hlavu, načež mi z klína sletěla a vzápětí se drala zpátky. Se smíchem jsem nad ní vrtěla hlavou - baví ji to? Za chvíli už mě v podřepu bolely nohy, tak jsem zkusila vstát i s kočkou v náručí. Předpokládala jsem, že vyskočí, ele ejhle - kočička se stočila do klubíčka, začala příst a konečně se zatvářila spokojeně. Vůbec se neměla k odchodu. Až když mi jel autobus, opatrně jsem ji postavila na zem.
Chvíli jsem pak nad touto drobnou příhodou se čtyřnohým vrnícím Božím tvorečkem přemýšlela. Není to mnohdy v našem vztahu k Bohu podobné? "Vyskakujeme" si, dožadujeme se všeho možného, jsme ochotni se třeba i postavit na hlavu, abychom dosáhli svého, ale obvykle to končí pádem - tak jak mi z klína sletěla ta kočička, když se vrtěla. Teprve když se přestaneme "cukat" a odevzdáme se do Boží náruče, tak jak se číča stulila do té mé, rozhostí se pokoj. "Nepokojné je srdce naše, dokud nespočine, Bože, v Tobě," říká sv. Augustin, a podobně praví žalmista: "Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými. Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. (Žalm 131)" Včerejší zážitek mi jen potvrdil, že je to pravda - díky, Pane, že k nám mluvíš skrze Tvé stvoření.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 22. 11. 2010 | 5357 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |