Čas a trpělivost
Kategorie: Duchovní život
Něco pro život od Romana Guardiniho.
Když Bůh stvořil svět, neudělal ho tak hotovým, jako když člověk staví dům. Dům je pak takový, jaký je, a je jen možné ho udržovat v pořádku. Bůh však chtěl, aby se svět zdokonaloval v dlouhém, nesmírně dlouhém čase. Silou, s níž Bůh do tohoto, pro nás nepředstavitelně dlouhého času zasahuje, a silou, jíž přivádí své dílo k dokonalosti, je trpělivost.
když jsme byli dětmi, maminka nám možná darovala květinu v květináči. Jakmile se ukázala poupata, nemohli jsme se ani dočkat, až rozkvetou. Urychovali jsme to, chodili kolem a snad poupata sami rozevírali, aby to šlo květům rychleji. Ale poupata dostala hnědé skvrny, chřadla a byla zničena. Tak to dělá člověk, jehož bytí plyne. Člověk nemá čas. Proto chce, aby věci rychle ubíhaly. Bůh čas má. Je věčný. Věčnost je způsob, jakým existuje Bůh. Tvoří čas. Čas je způsob, jakým existuje tvorstvo. Tak může Bůh čekat, až přijde věcem jejich čas - čas, který jim On sám určil. Člověk chce všechno najednou, Bůh ví, že všechno může přicházet jen jedno po druhém. Nechává to tedy v klidu, aby to vznikalo, svobodně, každá věc sama o sobě.
Vědec nám může vykládat, jak staré jsou hory, jak dlouhý čas potřeboval čedič, než se žhavý vylil z nitra země na povrch a ztuhl v obrovských masách pohoří. Může nám vykládat, jak dlouhý čas potřeboval život, aby se vyvinula celá řada stále dokonalejších forem. Bůh zahrnuje všechno do tichého klidu své věčnosti. Má trpělivost.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 31. 10. 2010 | 4287 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1985