Společenství čistých srdcí

Pan učitel nezradil

Kategorie: Články

Skutečný příběh z pera Aloise Bendy.

V Topolčanech pod Razulou žila jedna rodina, jmenovali se Kremličkovi. Inocenc Kremlička vlastnil malý obchůdek a k tomu měl několik parcel políček. Mimo nich byly v Topolčanech ještě dva obchody, ale U Kremličků mívali všechno, co bylo v domácnosti a v hospodářství potřeba, a když to momentálně neměli, tak šupli na kolo a za hodinu to dodali až do domu, protože do Velešína to nebylo daleko a tam byl ústřední sklad. Ještě jednu přednost Kremličkovi měli. Byla to rodina nábožensky založená. V ostatních dvou obchodech měli otevřeno i v neděli dopoledne. Ale Kremličkovi chodili na ranní mši a když přes den přišel zákazník, tak mu vždy dali, co žádal, a hned zavřeli a měli neděli. Ze všech tří obchodů měli nejvíc zákazníků. Věřící k nim chodili všichni. Ať to byli lidovci, Orli nebo Omladina. Inocens Kremlička byl místním náčelníkem Orla a vodíval místní orelstvo po veřejných cvičeních a akademiích. Jak se v Orlu něco šustlo, Inocenc byl u toho. Rodiče ho zastali v obchodě a on měl volnou ruku k aktivní činnosti v organizaci. V pětadvaceti letech se oženil. Vzal si místní Orlici Agátu Zavadilovou, dceru čtvrtláníka Josefa. Za peníze, které přinesla, zmodernizoval obchod a dům dal do poschodí. Přikoupil pole a dvě kravičky. Během deseti let se jejich rod rozrostl o šest dětí. Nejstaršího Theodora dali na studie a ostatní se vyučili řemeslu. Karel měl přebrat po otci obchod, ale Tomášek jim dělal starosti.
Řídící učitel v něm poznal výjimečně nadaného žáka a doporučil ho dát na studie. Třebaže s ním rodiče měli jiné plány, dali ho na gymnázium. Tam se Tomáš rozhodl, že bude učitelem, a začal se zajímat o hudbu. K učitelování potřeboval hrát alespoň na housle, ale on toužil po varhanách. Posílali ho tedy do Lulče k varhannímu mistru, který se později odstěhoval do Prahy a stal se šéfem konzervatoře. U něho se za dva roky naučil základům hry a mohl zaskakovat za pana varhaníka, když byl nemocný. Pan varhaník mu svěřil druhé klíče od varhan a kostela, aby mohl Tomáš cvičit a zdokonalovat se. Když si ho jednou tajně přišel poslechnout pod kůr, naznal, že ho Tomášek předčil, jak uměl nádherně preludovat v mezihrách mezi písňovými slokami.







Po studiích se Tomáš stal učitelem v sousedních Zářicích a přitom dálkově studoval, aby mohl učit na druhém stupni. Když dokončil toto vyšší vzdělání, začal učit na měšťance ve Velešíně. Jeho specializací byla matematika, fyzika a chemie. Ačkoli tyto předměty nemají studenti moc rádi, Tomáš jim je tak uměl podat, že byly pro ně snesitelné, a on byl považován na nejlepšího učitele. Byl mírné povahy a nikdy se nerozčílil, a když někdo vyrušoval, vždycky jen řekl: "Máme času dost a počkáme, až si to vyříkáte" a po zazvonění pokračoval dál, aby nahradil zdržení. Pokud bylo všechno v pořádku, i hodina skončila včas. Komukoli, kdo něčemu nerozuměl, všechno rád vysvětlil, třeba dvakrát. Sám sestavil přehledy vzorců všech sloučenin, a kdo měl zájem, mohl si je opsat. Tím usnadnil mnohým učení chemie. Zůstával dlouho ve škole a vysvětloval žákům, kteří měli zájem o doučování, to, čemu nerozuměli. Matikáři z velešínské měšťanky mu to měli za zlé, že prý jim kazí systém a že se to žáci mají naučit doma. Ale z žáků, které vedl až k maturitě, nikdo nepropadl, a to, říkával Tomáš, je mu odměnou za tu práci, kterou si trpělivě dával i s žáky méně nadanými. Ředitel na něj nedal dopustit a studenti také. Když byl nějaký žák moc slabý, přicházel ho Tomáš doučovat i domů, ale nikdy si za to nevzal ani korunu, a tak ani rodiče na něj nedali dopustit.







Přišel únor 1948 a pan učitel se najednou stal pro režim neschopným a protistátním živlem, a to proto, že chodíval s celou rodinou každou neděli do kostela na bohoslužby a dokonce hrál na varhany. Komunisti nad tím kroutili hlavami, jak může takový zaostalý buran učit mládež, která má mít cíl v socialismu a ne v klerikalismu, a na hodinu ho propustili a dali mu takové doporučení, že nikde nemohl dostat žádné místo, odpovídající vysokoškolskému vzdělání. Uchytil se u zedníků jako přidavač. Když vedoucí stavby poznal, že má u malty vysokoškoláka, dal mu možnost jít do účtárny, kde Tomáš všechny přesvědčil o svých kvalitách. Jeho manželka byla magistrou v lékárně, měli tři děti, které všechny dostal na studie, a dva chlapci šli dokonce na vysokou lesnickou. To už se psal rok 1968 a Tomáš byl zvolen za poslance ČSL na ONV ve Velešíně. Přišel však srpen 1968 a s ním i okupace našeho národa sovětskou armádou. Pokřivenci, kteří se dostali k moci, hned Tomáše Kremličku vyhodili na dlažbu a dlouho byl bez zaměstnání, až si našel u Pozemních staveb místo jako závozník. Protože byl slabší postavy, zničily mu ty vagony cementu a překladů, co prošly jeho rukama, zdraví úplně, a tak jednou ve vagoně s traverzami padl a museli ho poslat do nemocnice, kde si pobyl tři týdny.







K něčemu to však bylo dobré. Sešel se tam s komunistickým poslancem, s nímž se znal z okresních zasedání. Přestože to byl komunistický poslanec, měl Tomáše rád, a když ten se mu svěřil, jak dopadl po srpnu 1968, tak mu poslanec jako podnikový ředitel nábytkářského závodu v Ronově nabídl místo na nakládce u vagonů. Tomáš to sice přijal, ale jeho síly na to nestačily, a proto ho vedoucí přeřadil na místo expedienta čalouněného nábytku. To dělal Tomáš skoro rok, jenomže byl barvoslepý a nerozeznával dezém u látek, a tak musel změnit zaměstnání. V tu dobu hledali mistra pro mezisklad dílců pro výrobu, a protože to bylo odpovědné místo, nikdo se tam nehrnul. Nabídli to Tomášovi, ten to přijal a stal se z něj vynikající pracovník v meziskladě. Stával vždycky u příjmu dílců a všechno si přepočítával. Nedovolil do skladu zavézt paletu s dílci, které neměl přepočítané a na které nebyla jeho visačka o správnosti přejímky. A najednou - manko v dílcích za dva a půl milionu korun. Vyšetřovací komise zjistila, že mistru Kremličkovi podle jeho visaček nechyběl ve skladu ani kus, ale mistr ve druhé směně nic nepřepočítával ani nezapisoval příjem a dělníci si připisovali i to, co neudělali, a vzniklo manko z dílců, které nebyly vyrobené. Mistr z druhé směny dostal výpověď a Tomáš dostal vyznamenání za poctivou práci.
Po roce 1968 vyhodili z práce i Tomášovu manželku, která byla magistrou v lékárně, a nabídli jí, aby dělala v lékárně uklizečku, a ona to vzala. Oba jejich syny vyhodili z vysoké školy, jeden se stal rubačem a druhý vozí autem klády na nádraží na pilu v Jesenicích. Děvče se nedoučilo na prodavačku. Normalizace hrubě zasáhla do jejich životů a zničila celé rodině všechny plány a cíle. V roce 1985 byl Tomáš poslán s ostatními mistry na školení do Valtic. Po týdenním školení měli na závěr večírek. Protože Tomáš byl nekuřák a abstinent, necítil se tam dobře. Nechal kabát na věšáku a šel se projít zahradou, která je za valtickým zámkem. Protože byla tma, přehlédl tabuli oznamující, že za ní je již hraniční pásmo, a šel dál. Na hranicích ho zachytili radarem, udělali v útvaru poplach, že hraniční pásmo překročil narušitel, a Tomáše Kremličku zatkli.







Odvezli ho do Mikulova a vyšetřovali, proč chtěl opustit naši republiku? Telefonovali na okres do Velešína, co je zač Tomáš Kremlička? Ti jim to náležitě černě vysvětlili, a tak se pro vyšetřovatele stal nepřítelem dělnické třídy a socialismu. A vyšetřovatelé se na něm dopouštěli zločinů jako fašisti v koncentrácích. Jeden z vyšetřovatelů byl zaměřen zejména na věřící občany a kněze. Když se dověděl, že Tomáš hraje na varhany, tak mu okovanýma botama dupal po prstech, které hudbou chválily Boha a Pannu Marii. Tomášovi zmodraly prsty a myslel si, že mu je budou muset amputovat. Ale Bůh tomu nechtěl a ruce mu vyléčil, aby znovu mohl zasednout za varhany a poděkovat nebeskému Otci i Panně Marii za stálou ochranu v této pro něho těžké chvíli.
Bili ho proto, že na něm chtěli podpis listiny, na níž bylo uvedeno, že chtěl prchnout na západ do ciziny. I přes bití to nepodepsal, a tak ranami nešetřili. Tomáš si myslíval, že takovým způsobem se vyšetřovali vězni v padesátých letech, ale teď bylo o třicet let víc, a taková brutalita. Jednou ho vedli po drsném výslechu do cely a jemu na schodech ujely nohy, a protože byl bitím zesláblý, padl na zem a vyšetřovatelé ho prachsprostě skopali ze schodů do suterénu, kde byly cely předběžně zadržených.
Když z něho nemohli vytlouci podpis na falešné doznání, že chtěl opustit vlast, odvezli jej do Brna ke krajské vyšetřovací komisi jako nenapravitelného nepřítele socialistického Československa. Čtyři vyšetřovatelé s ním jeli. Cestou třikrát zastavili a aby prý nevychladl, vyndali ho z auta a zmlátili do krve, až po třetím bití zůstal v bezvědomí, a tak už ho nechali. Tato křížová cesta Tomáše Kremličky byla korunována v brněnském vězení, kde ho hodili na samotku, aby si prý vzpomněl, že je křesťan, a už jim nelhal. Jeden z vyšetřovatelů se stále oháněl Desaterem, protože i on ho znal z dob, než se přidal ke komunistům, aby se dostal ke korýtku a nemusel pracovat. Stále Tomášovi tvrdil, že jedenácté přikázání říká, že nezradíš lidu svého, a on že zradil. Opakoval mu takové bláboly a výplody chorobného mozku, až z toho Tomášovi bylo na zvracení.
Po různých tahanicích po vyšetřovnách se Tomáš dostal k Judr. Vaníčkovi, který naznal, že Tomáš je nevinný, protože tu nebyl ani jediný důkaz o úmyslu emigrovat, a dal příkaz ho bez soudu propustit na svobodu. Nejdříve však musel podepsat, že s ním bylo dobře zacházeno, a pohrozili mu vězením, kdyby někde něco řekl o metodách jejich vyšetřování. Po propuštění mu dal vězeňský lékař neschopenku na čtrnáct dní, protože v tom stavu nemohl jít mezi pracující dělníky, i když podepsal, jak dobře s ním bylo zacházeno.







Po čtrnácti dnech došel ráno Tomáš do práce. Když jsem ho uviděl, byl tak zřízený, že bych nad ním býval zaplakal. Na očích měl černé brýle, aby nebylo vidět modráky kolem očí. Mezi zuby mu prolínala materie, jak ho tloukli přes ústa, a záda měl samou bouli od kopanců a bouchanců. Dlouhou dobu ani při mytí nesundával brýle a košili, aby se ho všichni neptali, kde k tomu přišel. Říkával, že spadl ze schodů, a víc nic neřekl, protože měl strach, aby se tam nedostal zpátky. S tím, co jsem psal o brutalitě vyšetřovatelů, se svěřil jednomu z přátel, který byl shodou okolností členem KSČ. Ten mi to sdělil a jen kroutil hlavou nad tím, že se ještě dnes v atomové době něco takového děje. Chtěl kvůli tomu vystoupit z KSČ, ale soudruzi mu to nedovolili, když nemá patřičný důvod, a byl u nich do šestapadesáti let, kdy umřel. Znal Tomáše jako férového chlapa, který nikdy nebyl schopen nějaké špatnosti nebo podrazu, a sdělil mi to, že to ode mě nepůjde dál, a také nešlo. Dnes se s tím svěřuji tomuto papíru, protože ta doba již minula, kdy se za pravdu zavíralo, a dotyčný soudruh je už dvanáct let po smrti.
Sametová revoluce zakončila toto období nesvobody a strachu. Tomáš Kremlička znovu kandidoval za KDU-ČSL a stal se místostarostou města Velešína. Po skončení volebního období si již nepřál kandidovat, a tak ho školský úřad poslal učit na velešínskou střední školu, kde dosloužil do šedesátky a odtud šel v roce 1998 do důchodu. Ani v důchodu nezahálí, stal se starostou v Topolčanech a znovu si nedal pokoj a pracuje pro dobro občanů rodné dědiny. Kvůli obecnému nedostatku kněží, zapříčiněnému působením komunistického režimu, i v Topolčanech, tak jako v mnoha farnostech, není duchovní správa a ani varhaníci nejsou, a tak Tomáš Kremlička jezdí s panem farářem z Kotlína po farních kostelích na nedělní mše svaté a doprovází ho na varhany a znovu chválí hudbou nebeského Otce a Pannu Marii.
Tomáš má za sebou těžký život, ale vždycky na to říká, že Pán Ježíš ho měl také těžký, a když On odpustil všem, kteří Ho křižovali, tak že on také odpustil všem těm, kteří by ho nejraději byli viděli mrtvého nebo aspoň bez prstů na rukou, aby nemohl hrát v kostele. Komunistům se nepodařilo ho zlikvidovat, protože Bůh tomu NECHTĚL.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 16. 10. 2010 | 5505 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2002

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře