Společenství čistých srdcí

Nechtěné dítě

Kategorie: Články

Příběh ze života z pera Eduarda Martina.

"Mému bratranci se narodilo dítě," vyprávěl primář K.V., "a když se narodilo, uvažoval bratranec, je-li to ještě vůbec dítě. Byl to naprostý mrzáček. Holčička. Bratranec i jeho žena jsou krásní, urostlí lidé, to, co je čekalo v porodnici, oba šokovalo. Bratranec se ženil brzy, bylo mu jednadvacet a jeho ženě devatenáct, když se dítě narodilo.
Bratranec trval na tom, že dítě musí do ústavu, že on a jeho žena mají život před sebou, nemohou si ho zničit tím, že by se dívali na něco takovéhohle. Navíc, jak jim lékař potvrdil, jsou oba naprosto zdrávi a záleží jen na nich. Budou-li chtít ihned další dítě, je vysoce pravděpodobné, že bude normální. Naprosto. Proč by si měli komplikovat mládí tímto dítětem. Prarodiče z obou stran s tím také souhlasili, tohle vnouče - první vnouče - rozhodně nebylo takové, jaké si vysnívali. Nebudu to dítě popisovat. Každý si dovede představit mrzáčka, jaký by je v porodnici vyděsil. Vypadalo to, že dítě zmizí v jednom z těch domů, kde se o podobná stvoření starají ty, které je milují: řeholnice. Milují je, když rodiče lásku k vlastním dětem nenajdou.
Jenže mladá matka si postavila hlavu. Ne. Ne - to dítě je její a zůstane s ní. Bratranec ženu miloval, a když mu řekla, že si musí vybrat buď ji a dítě, nebo rozchod, příliš neváhal.
A tak si miminko odvezli domů. Zvykli si na ně, i když každému, kdo je uviděl napoprvé, připadalo nemožné, že si NA NĚCO TAKOVÉHO může někdo zvyknout.
Holčička rostla. Byla velmi hodná, andělské dítě s neandělskou podobou... Byla chytrá a vtipná. Rodiče měli další dvě děti, krásné a urostlé, a ty měly mrzáčka rády, vozily ho ven v kočárku a praly se s ostatními dětmi, když se mu posmívaly. V kostele mělo tohle dítě speciální židličku, aby mohlo sedět a zpívat s ostatními. Bratranec se ženou stárli a jejich děti dospívaly, našly si partnery a odešly z domu, jen mrzáček zůstával, nezemřel brzy, jak lékaři předpokládali. Bratrancova rodina byla jednou z těch rodin, o jejichž štěstí je lépe nehovořit, aby se nezakřiklo, všichni se měli rádi, vesele rádi, býval u nich smích od rána do večera a rodiče už si ani neuměli představit, že se někdy uvažovalo o tom, že by jejich dcerka zmizela za zdmi nějakého ústavu, konečně: tělo je obálka a duše je dopis. Obálka se snadno okouká, dopis je důležitý.







Když bylo bratranci pětačtyřicet let, zjistili u něj leukémii. Bratranec se zhroutil. Když se zhroutí optimista, bývá to obzvlášť smutné. Žena jej utěšovala, jenže jak utěšovat, když sama plakala celé dny.
Hledal se dárce kostní dřeně. Manželka neváhala ani okamžik, jenomže jí vysvětlili, že ona dárcem být nemůže a najít vhodného dárce je velice těžké. Aby splňoval podmínky, musí se hledat až v mezinárodních bankách dárců. Takové hledání bývá úspěšné, jenže se na něj musí čekat většinou velice dlouho...
Ano, už asi tušíte, kdo byl tím dárcem.
Dcera.
To stvořeníčko, které bylo dopisem, poslaným Stvořitelem. Nabídla se okamžitě. Její sourozenci nesplňovali podmínky, ona byla opravdu tím jediným, kdo přicházel v úvahu.
Nebudu hovořit o obtížné operaci, o úzkostných modlitbách rodiny. Každý kdo byl v podobné situaci, nebo má dost fantazie, si tohle dovede vybavit.
Chci hovořit o něčem jiném. Chci hovořit o symbolu. Chápete?
Včera jsem byl u bratrance na návštěvě, každý Boží hod jej navštěvuji se svou rodinou. Seděli jsme u stolu a vyprávěli, bratranec je zdráv. Veselý. Smáli jsme se v tom zvláštním oparu, který obklopuje lidi, kteří se mají rádi, v tom oblaku důvěry, radosti, lásky.
Díval jsem se na jeho dceru. Na to nejstarší dítě. A najednou jsem měl v očích slzy, slzy nadšení z té úžasné síly, která řídí naše osudy a která nás nepřestává milovat.







Každý jsme dopisem. Dopisem, který je při našem narození poslán někomu na tento svět, dopisem poslaným z lásky a s láskou.
Odmítáme dopisy. Odesíláme je do tmy nerozpečetěné. Posíláme je, jako by adresát byl neznámý, jako bychom si ani neuvědomovali, že tím adresátem rajského dopisu jsme my sami.
Ale ODTAMTUD se nepíší zbytečné dopisy. Každý dopis má svůj přesný smysl.
Ta dívka, která s námi na speciální židli seděla u stolu, měla hluboké oči.
Milujeme viditelné a nazýváme to krásou.
Milujeme obálky.
A nepřijímáme dopisy, posílané NÁM. Dopisy odtamtud.
A pak si zoufáme, jako všichni, kdo si vybrali podle obálky a ne podle obsahu. Pane, modlil jsem se, když jsem odcházel jiskrnou vánoční nocí od svého bratrance, Pane, dej mi sílu, abych se nikdy nenechal oklamat obálkou a uměl přijmout dopis.
Protože každý Tvůj dopis má pro nás hluboký smysl. Každý tvůj dopis je k naší záchraně."

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 11. 10. 2010 | 6000 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2002

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře