Nůše plná harampádí
Kategorie: Zajímavé
Zajímavé přirovnání pro lidské starosti od Romana Szpuka.
Toho odpoledne jsem kráčel hlavní třídou a zamyšleně pozoroval asfalt chodníku. U nádraží jsem potkal svého bývalého spolužáka. Nesl na zádech ohromnou nůši.
"Kam to vlečeš, člověče?" zeptal jsem se ho hned.
Chlapec se na mě tázavě zadíval. Když poznal, kdo to na něj vlastně volá, pozdravil a ledabyle se zeptal: "To harampádí, jo?"
"Jo," ukázal jsem na jeho záda, "to, co máš v tý nůši."
"A proč se vlastně ptáš?" ušklíbl se chlapec, "ty mi na to odpovědět neumíš?"
"Jak to, já?" lekl jsem se.
"No, kam neseš tu svou nůši?"
Ohlédl jsem se přes rameno a ustrnul jsem. Na zádech mi skutečně seděla veliká, pečlivě, ba přímo ďábelsky precizně vyrobená nůše. Docela stejná jako ta jeho.
Zastavil jsem se a tvář mi zahořela studem. Hned jsem se tu přítěž pokusil sundat, ale marně. Jako bych ji měl přikovanou. Zvedl jsem tedy hlavu a rozhlédl se kolem sebe, jestli by se nenašel někdo, kdo by mi s tím krámem pomohl. Žádného takového dobrodince jsem ale jednoduše potkat nemohl. Leknul jsem se totiž podruhé. Až jak daleko jsem dohlédl, všichni měli na zádech stejné nůše jako já.
Nešlo mi to do hlavy a vyjeveně jsem sledoval okolí. Stát v klidu mi ale dlouho dopřáno nebylo. Najednou totiž do mě někdo vrazil a já jen tak tak sbíral rovnováhu. Ostrá bolest v rameni mne nenechávala ani chvíli na pochybách, že mě zasáhl roh nůše, kterou na zádech vlekl jeden kolemjdoucí.
"Nestůj tady jako vůl," zavolal na mě a pokračoval ve své uspěchané cestě.
To už jsem toho měl právě tak akorát dost. Rozhodl jsem se, že ten nepříjemný náklad někde složím stůj co stůj. Vyšel jsem tedy za město, ale když jsem se chtěl na jedné silnici sehnout a nechat obsah vypadnout z nůše přes rameno do příkopu, už stál za mnou policista a volal na mě: "To bude pokuta za nedovolenou skládku!"
"Tak co mám s tím harampádím dělat?" zeptal jsem se zoufale.
"Zkuste to ve sběrně," poradil mi policista.
"Myslíte, že bych tam uspěl?" zajímal jsem se dále.
"Jak to mám vědět?" odtušil vztekle policista. Až mi ho v tu chvíli bylo líto.
"Tak já to zkusím," ukončil jsem rychle rozhovor.
Když jsem se po několika stech metrech otočil, stál onen muž zákona ještě na stejném místě jako předtím. Na zádech se mu černal malý, ale zřetelný předmět. Byla to nůše.
Šel jsem tedy do sběrny.
"Tohle tu nevykupujeme," sdělila mi však žena za pultem. Pak se otočila a ukázala své břemeno. "Vidíte," dodal, "ani já ho tu nemohu odložit."
Vyšel jsem zdrcený ze sběrny a opřel se o stěnu domu. Bylo mi do pláče. Nohy mě bolely, tělo se chvělo pod nákladem, kterého jsem se nijak nemohl zbavit. A jak jsem tak postával na tom chodníku a už jsem se v duchu smiřoval s osudem, který mi určil nést celý život tento náklad, zastavil se u mě jeden stařeček.
"Copak vám je?" zeptal se.
"Ale..." mávnul jsem rukou a ukázal za sebe, "vidíte... ta nůše!"
"Áá... nůše," přikývl stařec a otočil se, "podívejte se."
Vydechl jsem překvapením. Jeho záda byla prázdná. Byla volná!!!
"Kde jste se jí zbavil?" zeptal jsem se dychtivě.
"Inu, vidím, že ve sběrně vás nevzali. A myslím, že kdybyste prošel dům od domu po celé zeměkouli, ani jednoho človíčka byste nenašel, kterej by byl ochotnej ten náklad od vás koupit. Ono to vlastně ani nejde."
"A co doktor?" zeptal jsem se znovu, "tolik věcí se už dá dnes vyoperovat."
"Ani doktor," zavrtěl hlavou stařec, "ten může nanejvýš říct: Ano, pane... Vina je v tý nůši. Musíte se ňák toho nákladu zbavit."
"A vy jste to dokázal?"
"Já?" ukázal na sebe stařec, "kdepak!"
"A kdo tedy?"
"Víte... Jeden člověk viděl mou zoufalost. Taky jsem si s tím nevěděl rady. A tak mě zaved do tichýho kostela a tam hovořil se svým neviditelným přítelem. Prosil za mě, modlil se a pak jsem uslyšel hlas.
´Sundej to,´ zaznělo mi v uších, a když jsem se ostýchal, ozvalo se znova: ´Sundej to, příteli.´
A věřte nebo nevěřte, fakt to šlo. Složil jsem to břemeno a ono najednou zmizelo. Víte, byl jsem v ten okamžik tak šťastnej, tak vděčnej. A představte si, že on chce takhle pomoct všem. Stačí jen, aby k němu přišli."
Nedoposlouchal jsem. Ani nevím, zda ten stařec zaslechl můj dík. Nemohl jsem se dočkat, kdy i já zaslechnu milý a přívětivý hlas: Sundej to, příteli. Odlehči si.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 28. 08. 2010 | 5061 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1995