Společenství čistých srdcí

Mám jen vaše ruce

Kategorie: Svědectví

P. Klemens Tilmann zde dává k dobru část dopisu, který je, jak sám říká, asi nejkrásnější z těch, co během své duchovní správy obdržel. Pochází od jedné ženy, čtyřicátnice, matky pěti dětí, která před několika lety přišla tragicky o život.

"Když jsem k Vám před dvaceti lety přišla, stále mě ještě trápily pochybnosti, že jsem si místo řehole vybrala manželství. A Vy jste mi ukázal něco velice prostého. Vybídl jste mě, abych se dívala na svůj stav jako na vůli Boží, a řekl jste, že nemohu milovat nic vyššího a lepšího než vůli Boží. Učil jste mě ne abych něco dělala nebo chtěla, nýbrž abych se dívala na svůj život manželky a matky zcela jako na vůli Boží a abych všechno dělala k Jeho cti. Tak se můj problém vyřešil: do mého života v domácnosti a v manželství vstoupilo světlo a svoboda.







Přesto jsem řeholnicím ještě nějak záviděla jejich poslušnost. Toto výlučné a úplné odevzdání se do vůle Boží je přece tak prostou a bezpečnou cestou, jak se osvobodit od svého já, že mi bylo nadále obtížné se této cesty zříci. Tenkrát jste mi ukázal - vzpomínám si ještě, jak jsem směla sedět u Vás v zahradě - nejen že mám žít ke cti Boží, nýbrž všechny skutky proměňovat v poslušnost. Tehdy jsem se o tom mnoho narozjímala, až jste mi v jedné z pozdějších rozmluv řekl totéž slovy "bezvýhradná poslušnost". Znovu se pro mě vše proměnilo. Ranní setkání s mým mužem, i když bývalo srdečné a lidské, nyní nabylo nové hloubky; příprava snídaně, vypravení dětí do školy, úklid, nákupy, vše se stalo novým životem, poslušností, blažeností plynoucí z odevzdanosti. I na krásné věci, prázdninové cesty, příležitostné návštěvy divadla, na všechno jsem se učila pozvolna dívat jako na něco, co patří k mému životu, a proto je to Bohem chtěné, a učila jsem se to prožívat v poslušnosti jako něco správného. Všechno toto počínání či lépe řečeno odevzdání, které stálo za ním, bylo živeno eucharistií a Pánem, jenž v ní je přítomen a jenž se nám v ní dává. Odtud jsem se pak učila uskutečňovat odevzdanost nejen s Kristem při mši, nýbrž začleňovat ji do každodenního života. Nežil i On po třicet let doma a nedělal ty nejméně nápadné věci? Tak jsem nyní chtěla všechno konat s Ním. Byl se mnou u mycího stolu a při vycházkách s dětmi, při všech těch nicotnostech všedních dní i při večerních rozmluvách s mým manželem.







Pak jste mi ukázal, že tato poslušnost, toto odevzdání, je životem Kristovým v nás. Při každém ze svých pěti dětí jsem zažila blaženost: nový život v sobě. Zde však byl nyní ve mně jiný život, větší, obepínající mě, všim pronikající, vše oživující, pro jehož vzrůst jsem mohla dát k dispozici i tělo a srdce a všecko.
Tahle myšlenka mě zachránila v dobách přetíženosti a vyčerpání i v dobách vnitřní slabosti. Někdy jsem si ji uvědomovala jen tu a tam, několik okamžiků za den, za takový den, kdy nejmenší děcko začalo plakat v půl páté ráno a já večer čekala do desíti i déle, až se nejstarší vrátí domů z kurzu. Ale ta myšlenka zde byla a její krátké uvědomění pak platilo pro všecko další.







Konečně pak přišel večer v našem kroužku, pro který jste nám zprostředkoval setkání s jednou z Malých sester Charlese Foucaulda. Vyprávěla, jak bylo její touhou, aby na těch místech světa, kde žijí, byl přítomen Kristus a aby tam byl následován Jeho skrytý život v Nazaretě. Tato myšlenka "zpřítomnění Kristova života Námi" byla po celý rok skoro jediným mým rozjímáním. Učila jsem se všechno dělat nejen z poslušnosti a lásky a v Jeho blízkosti, ale i jako projev Jeho života ve mně. Chtěla jsem Mu dát k dispozici hned všecko, aby On mohl vyjádřit v mém životě odevzdanost Otci a lásku k bližnímu. Chtěla jsem se Mu dát stále víc k dispozici ve svých pracích, rozmluvách, v starostech a bolestech své choroby, měl si ze mě dobývat stále víc, všechno, až po obyčejnou chůzi a dýchání... Myslím, že tomu porozumíte. Tuto prostou věc Pán přece také učinil, to všechno byl kdysi také kus Jeho svatého života, takže jsem se Mu mohla dát k dispozici jako materiál, aby byl Jeho život přítomný v našem domově i v okolí mého života co nejpronikavěji. Začala jsem tušit, co mínil Pavel slovy: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus..."







Snad znáte tu malou příhodu, která se stala po válce v Dolních Francích. V jedné vesnici pomáhali vojáci vesničanům, kteří odklízeli trosky svého rozstříleného kostela. Když nalezli korpus Ukřižovaného, byl skoro nepoškozen, jenom mu chyběly obě ruce. Vztyčili ho a jeden z amerických vojáků napsal na tabulku, kterou pod ním umístil: "Nyní nemám jiné ruce než vaše!" To jsou slova, nad nimiž se člověku zatočí hlava. Kristus, který je ode svého Nanebevstoupení vzat světu a povýšen k Otci, může nyní dělat dobré pouze našima rukama, může mluvit jen našimi ústy. Nepůsobí na tento poznatelný svět bezprostředně, nýbrž jedině prostřednictvím nás lidí. Kéž to může konat, aniž bychom Mu v tom byli na překážku!"

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 05. 12. 2010 | 5506 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1995

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře