Světlo
Kategorie: Duchovní život
O zkušenosti s Bohem s Hansem Buobem.
Když v roce 1978 zemřel můj otec, ztratil jsem v něm to poslední, co jsem na světě měl. Nemám žádné sourozence a můj otec a jí jsme si báječně rozuměli. Matka zemřela už dříve. Měl jsem strach z pohřbu, z celého obřadu na hřbitově, ale nejvíce z okamžiku, až se bude rakev spouštět do hrobu. A právě v této chvíli mnou pronikla nevýslovná radost, že můj otec šel tak věrně svou cestou: často velmi osamělý, dlouhá léta sám (bylo mu 82 let), často úplně bezmocný. Jednou ležel na zemi několik hodin poté, co spadl ze schodů a nemohl sám vstát. Nikdy si nestěžoval, nikdy mi nevyčítal, že jsem nebyl doma. Šel vždycky věrně, vždy s humorem, stále měl na rtech něco veselého, i když se mu jistě vedlo špatně. Najednou jsem byl tak veselý a šťastný, že můj otec šel touto cestou s Bohem, a že teď smí být u něj. Po pohřební hostině jsem šel opět na hřbitov zase jsem se radoval, a tato radost mi zůstala.
To jen jako příklad. Možná jste však sami zažili něco podobného: Ducha svatého jako temno, kdy v existencionální temnotě ve mně náhle vzejde světlo, které si nedovedu vysvětlit. Zkušení lidé, i psychologové, proto často říkají, že nejhlubší zkušenost člověka je zkušenost s Bohem. Zkušenost s Bohem je ovšem zkušenost s Duchem svatým.
Otce i Syna zakoušíte jen skrze Ducha svatého. Zakoušet Ducha je náklonnost vyvýšeného Pána k Jeho církvi, ke mně, k vám. Není hlubší zkušenosti než zkušenosti s Bohem, zkušenost v Duchu. V mém nejhlubším jádru mě proměňuje a se mnou i mé životní okolnosti. Čistě lidsky se taková paradoxní změna nedá vysvětlit. To je Duch svatý jako světlo!
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 03. 07. 2010 | 4552 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1999