Společenství čistých srdcí

Sokolský veletoč

Kategorie: Články

Cesty k víře jsou někdy velmi kuriózní a Pán Bůh má smysl pro humor. Posuďte sami v příběhu od Miriam Tůmové.

Lidé se dostávají k Bohu různými způsoby. Některým je pravda zjevena náhle, jiní si žhaví mozek a bádajíce až od pravěku, očichávají kostry člověka neandrtálského tak dlouho, až zjistí, že rozdíl v bodu základním je přinejmenším trapný. Neboť člověk neandrtálský, odcházející po skončení životní pouti k otcům, byl čela ploského, kdežto člověk dnešní, k otcům putující, čela ploského není. Kde však otcové přebývají, to ví jenom Bůh, a jsme u toho.
Nakonec není tak důležité, jestli jdeme na ořech kladivem nebo zuby, jen když se dopracujeme jádra. Můj způsob obrácení je však komicky jedinečný, protože já k Bohu nepřišel, ale přiletěl.
Tak si to poslechněte.
Naše chalupa sousedila klínem zahrádky přímo s mariánskou kaplí. Jestliže tam však Maria přebývala, pak nemohla ven a nikdo k ní. Vchod strážil zámek jako železná koule. Dvě boční okna byla zanesena letitou špínou zevnitř i zvenčí, černé třásně pavučin bránily zvědavcům byť i jen nahlédnout. Tak tomu bylo celých šestnáct let. Kdysi dávno se tam sloužívaly slavné poutní mše, ale za mého života už tomu tak nebylo. Větší počet rozmodlených lidí mimo kostel platil za nezákonné srocování. Maria tedy byla uvnitř a kdo chtěl za ní, musel si vyšlápnout do sousední obce. Tam byl kostel a tam jsem také já putoval každou neděli s dědečkem.
Musím se s uzarděním přiznat, že nic mi nebylo tak protivné jako ty cesty do kostela. Chodilo se zkratkou po rozlehlém nechráněném poli, kde v zimě fičel vítr a ženili se čerti. Už cestou jsem chrastil jako kukuřice a co teprv v kostele! Byl ze mě rampouch, který pak doma půl dne tál a za kamny vlekle odkapával všemi otvory nastydlé hlavy.
V kostele na bočním oltáři stávala socha svaté Panny, kterou jsem miloval. Vždycky se na mě povzbudivě a trochu čtverácky usmívala a já si byl jist: Tak by se usmívala matka, kdybych ji ovšem ještě měl.
Chodil jsem za ní, jako se chodí za matkou, když se vám od otce děje křivda. Chodil jsem si stěžovat, a to především na Ježíše“ „Co z toho mám, že tady zmrzám? Kluci si jdou bruslit na rybník a na mě jen cestou pořvávají: Koukej nám vymodlit pořádný led! Nemůžeš Ježíše poprosit, aby mi s kostelem konečně dal pokoj?“







Ona mne však nevyslyšela, nebo se svou prosbou nepochodila, protože příští neděli jsem tam seděl zas. Ale to už jsem jí vyhrožoval: „Však jen počkej, až vyjdu školu! Už mě tu v životě neuvidíš! Ani nohou sem nepáchnu!“
Ale Maria se tvářila tak záhadně, jako by říkala: „Nekřič hop, dokud nepřeskočíš!“ Jistě se divíte, proč jsem se hádal s Pannou Marií, místo abych se hádal s dědečkem, který mne do kostela nutil. Bylo to nejspíš tím, že mi byl dědeček otcem i matkou a nikoho jiného jsem už neměl. On také žádné hádky netrpěl. Byl hluboce zbožný a já k němu krom lásky cítil také respekt.
Dnes už vím, že když má člověk lásku, je celý šťastný, když o ní může mluvit. Láskou mého dědečka byl Sokol. A co se řečí týče, byl v tomto směru k neutahání. Ve svém mládí Sokol v obci zakládal, zasloužil se o místní tělocvičnu, stal se kapelníkem sokolské dechovky, obdržel od spolku darem bronzový kalendář i s tím slavným ptákem uhřadovaným ve znaku a krom toho všeho ještě cvičil tak atleticky, že zvládl i ten slavný sokolský veletoč.Pokud nevíte, co to je, zeptejte se starých pamětníků. Budou vám o něm vyprávět s takovou hrdostí, že pokud se právě nebudete točit v kruzích, začnete se cítit méněcenní.
Dědeček svým sokolským nadšením prosazoval to, co sám nazýval „harmonií“. Člověk se neskládá z těla a duše, nýbrž tělem i duší skutečně je. Obě složky k sobě neoddělitelně patří a jedna na druhé závisí. Není možné si pěstovat jednu a druhou nechat ladem. Mezi tělem a duší musí vládnout dokonalý soulad. Jednota. Žádné přehánění. Stačí rovnoměrně přihazovat na obě dvě strany. Jen tak lze dosáhnout nerozpolcené rovnováhy. Souznění – harmonie.
Cvičení má být modlitbou, a naopak modlitba cvičením. Člověk je povinen cvičit sám sebe pro život věčný.
Na naší zahrádce stojí vysoké monstrum, nahoře zakončené bidlem. Taková malá šibenice, kde se místo oběšence na kladkách houpou kruhy. Dědečkova modlitebna. Co se však týče mne samotného, těžko byste hledali typ tak nesportovní. Stačí, když pro přesnost uvedu, že jsem v životě nepřeskočil kozu.







Ale teď už se dostávám k jádru vyprávění. Osm školních let uběhlo jako voda. Naposledy jsem seděl v kostelní lavici vedle dědečka. Bylo to den před mým odjezdem do internátní školy. Oltář Panny Marie byl prázdný. Socha pryč, jen holý podstavec.Nemohl jsem se ubránit zklamání. Maria odešla. Kam? Chápal jsem to takřka symbolicky. Dětství se končí a začíná život. Život bez maminky. Jsem dospělý! Byl jsem hrdý a chtělo se mi brečet. Nějak mi chybělo to její: „Nekřič hop, dokud nepřeskočíš!“
Později v internátní škole jsem poztrácel i ty zbytečky víry, kterou mi dědeček vštěpoval. Celý ten první rok jsem se soustředil hlavně na to, abych se zbavil cejchu modlílka. Tím pádem se mi v darebáctvích podařilo dosáhnout jistého mistrovství, a to dokonce tak dalece, že mi hrozila trojka z chování. Když se přiblížily prázdniny, začal se mi zjevovat dědeček jako přízrak. Jak mu bude, až uvidí, že se mu zbožný vnuk zludračil?
Konečně mě napadlo jisté řešení. Kruhy! Kruhy na naší zahrádce! Sokolský veletoč! Den za dnem jsem si huntoval tělo v tělocvičně. Žádná harmonie! Potil jsem krev a potila se i moje duše zkormoucená. Dokážu to?
Za vydatné pomoci učitele tělocviku se mi nakonec podařilo zacvičit obstojnou sestavu. Veletoč to nebyl, ale při seskoku jsem zvládl celkem slušné salto. Hned jak jsem tenkrát vrazil do vrátek, už jsem hnal dědečka na zahradu. „Nejdřív se podívej, co jsem se naučil! To budeš mrkat, panečku!“
Vyhoupl jsem se na kruhy. A hned hezky snožmo švihem vzhůru. Byl jsem v báječné kondici. Dosud nikdy jsem se necítil tak zdatný. Snad právě proto jsem na závěr před seskokem rozhoupal kruhy víc, než bylo zdrávo.
¨ A podařil se mi veletoč!
Pro přesnost musím připomenout, že boční okno kapličky bylo od naší nízce oplocené zahrady vzdáleno pouze necelé dva metry. Když jsem se mocným švihem vznesl vzhůru v nádherném saltu hezky snožmo nazad, proletěl jsem rovnýma nohama oknem přímo do kapličky.
¨ Dědeček tedy mrkal a já taky.







Ležel jsem zády na obětním stole v mracích prachu. A koho myslíte, že jsem spatřil?
Nade mnou stála Maria, má milá stará známá.
Dědeček venku hulákal, ale já ho neposlouchal. Hleděl jsem jen na ni a ona na mě. A zas se mi zdálo, jako by říkala: „Nekřič hop, dokud nepřeskočíš!“
Ale já přeskočil. Skutečným sokolským veletočem rovnýma nohama přímo do lásky. Jako do samého středu růže. Ležel jsem tam na zádech celý zabalený ve voňavých plenkách a hleděl na maminku. A brečel jsem, brečel hezky nahlas, protože se mi stýskalo a protože bych jinak neunesl takový příval štěstí.
A věřte mi – jako bych tím rozbitým oknem otevřel lidem cestu k Marii. Ještě ten večer přišly ženské ze vsi s kbelíky a hadry. V kapličce se gruntovalo. Černý šlář prachu vyvál okny, pavouci zděšeně prchali jako hříchy, nádherný průvan provětral zatuchlinu a příští neděli tam byla mše.
Ten báječný průvan od naší kapličky! Snad provětral zároveň celý svět! Protože hned na podzim se protrhla také černá pavučina, halící národ špinavou, dusivou sítí. Slunce vysvitlo. Lidé přišli s kbelíky a hadry a český národ začal gruntovat. Okna prohlédla – dovnitř je vidět jako k nám do kapličky. Na Marii. Na tu, která ani přes špinavá okna nepřestala vidět na nás.
Jsme šťastni. Máme Matku. Neviditelná duše národa je před ní viditelná. Může být pro duši větší štěstí?
Teď ale možná namítnete: „Tolik překážek a propastí nám hrozí, když jsme tak maličcí!! Ale copak se i v malém oku svobodného sokola nemůže zrcadlit celé širé nebe? A nejsi ty, Maria, Matko naše, stvořena nad propastmi?

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 28. 06. 2010 | 4421 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1995

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře