Společenství čistých srdcí

Kdo jsme?

Kategorie: Duchovní život

„Prý chodíš do kostela, jsi tichý, nenápadný, zkrátka skromný a pokorný… A co ještě? To se mi totiž zdá málo. I jiní lidé bývají tiší a skromní, třeba ti, co nemají druhým prostě co říci. – Byli křesťané vždycky převážně skromní a pokorní? Myslím, že nikoliv – ve škole nás učili o barokní církvi „vítězící“ a tehdy např. katolíci měli moc, měli armády a celé mocnářství,…“

To je úryvek z dopisu mladého muže příteli katolíkovi, je z nedávné doby. Celý dopis stojí za zamyšlení, za hluboké zamyšlení.
Druhá část úryvku dopisu se týká minulosti. O současné katolické církvi sotva můžeme tvrdit, že vládne mocí nebo armádami. Ale v minulosti tomu tak bylo. Je dobře to přiznat, třebaže víme, že ti, kdo měli moc, byli většinou představitelé světští a neodpovídali evangelijnímu obrazu Božího království. Podíl viny na nešvarech minulosti však křesťané mají, a to třeba v tom, že se nevzepřeli křivdám v dostatečné míře a v duchu výzev evangelia. Přiznat hřích, vinu nebo spoluvinu je cestou k nápravě a dá se říci, že je i jistou silou těch, kdo vidí… Ale o tom už bylo mnoho napsáno a každý má možnost „hledat pravdu“ v pramenech historie. Ti, kteří chtějí hledat, naleznou!
Závažnější mi však připadá první část úryvku dopisu, která se týká nás, nyní a zde.







Opravdu mnoho křesťanů žije život v tichu a nenápadnosti, v oné „skromnosti a pokoře“. Skromnost a pokora jsou zajisté velké ctnosti, musí však být upřímné a uvědomělé. Tyto vlastnosti mohou být ctnostmi jedině tehdy, vyvěrají – li z přesvědčivé úcty k druhému člověku a zároveň z aktivního vztahu k lidem. Křesťanská zvěst nám ukládá více úkolů – či výzev – než pouze pokoru. Pokora a skromnost jsou pravými, jsou-li součástmi ostatních křesťanských ctností a zásad. Máme především vydávat svědectví sounáležitosti ke Kristu a pomáhat uskutečňovat Boží království na této zemi. Příklad blíženské lásky není toliko deklarativním manifestem, který by bylo možno naplnit jen slovem nebo mlčením. Jde o aktivní a účinné bratrství. Tato výzva je zcela konkrétní, adresná a zavazující. Nezná odklad, spekulaci ani výmluvu. Děje-li se někde bezpráví-ať je to v rodině, na pracovišti nebo někde dál, nesmíme mlčet a čekat. Jsme spoluzodpovědni a nevymluvíme se ani údajnou nebo opravdovou nevědomostí. Spoluzodpovědnost člověka za stav celé společnosti, za činy všech ostatních a tudíž i spoluvinu na spáchaném bezpráví vyjádřil přesvědčivě F. Dürrenmatt ve slavných dramatech „Fyzikové“, „Návštěva staré dámy“ atd. Svoje činy a myšlenky musíme brát krvavě vážně, „není vina významná a bezvýznamná“ a učme se být soudci sami sobě!
Zrovna tak, kde se něco pozitivního vytváří, kde se tak či onak přispívá člověku jakožto občanu Božího království, nesmíme stát nezúčastněni a jen čekat. A jde o hluboké účastenství, které se nerealizuje ani spolkařením, ani sbírkami, ve kterých jsou peníze náhradou osobní pomoci. To dobře věděl moderní křesťan ryzího sociálního cítění R. Follerau.
Zpytujme se, kdy myslíme na Boha, kdy a jak bereme ohledy na druhé. Nevedou nás k tomu často pohnutky druhotné, jako je strach ze smrti, nemoci, nebo obava z nesplněných přání a tužeb? Není naše víra často ještě toho typu „aby z toho něco bylo“ (ať už zde, nebo po smrti)? Není pro nás Pán Bůh pouze onou „vrbou“, do které šeptáme svoje strasti, nezdary, bolesti a žaloby? Ptáme se ve víře nejprve sami sebe, co zasluhujeme a co přinášíme?







Na křesťanství byla mnohdy adresována výtka slabošství a pasivity (F. Nietsche, Machar aj.), a ta výtka se může vztahovat na nás, jestliže dokážeme pouze mlčet, stěžovat si, naříkat a plakat.
Křesťanští světci byli ve své většině hrdinové, kteří byli aktivní, uměli snášet bolest, pomáhat, radovat se, a žili plným životem. Představa neduživců je zcela urážející a lživá.Z vnitřní síly omezovali vlastní egoismus. Byli skromní, ale dovedli přiložit ruku k dílu a neohroženě se zastat trpících a postižených. V této souvislosti si připomeňme život a dílo A. Saint – Exupéryho – jeho úctu k pokladům křesťanství a k člověku. Byl člověkem hluboké mravnosti, lásky k lidem, obdivoval umění a zároveň se dovedl postavit proti násilí se zbraní v ruce.







Ptejme se, máme právo nazývat se křesťany? Jsme jimi? Nespoléháme se často, možná až rouhavě, na pomoc Boží, aniž jsme učinili sami vše potřebné, aniž jsme vyčerpali všechny svoje moudrosti a povinnosti? A není zase naopak naše spoléhání na Boží pomoc nepravdivé, když tak často naříkáme a zoufáme si? Nejsme opravdu nějak duchovně a duševně neduživí, když druzí z nás nemají dobrý dojem, když nepodáváme strhující příklad?







Žádná ctnost nemůže být z nouze ctnost. To se týká i oné pokory a skromnosti. „Nikdy jsem si nemyslel, že si nás Bůh zvolil proto, že stojíme za víc než ti druzí. Když se Bůh ráčil schovat mezi nás, křesťany, nebylo mu neznámo, troufám si tak říci, že Ho tam nebude snadno najít. Nic není přirozenějšího, než že se nevěřící pohoršují nad naší leností a nad našimi zbabělostmi.“ G. Bernanos: „List Evropanům 1941“.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 19. 06. 2010 | 4546 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1978

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře