Můj život byl černý (Carolina Maria de Jesus)
Kategorie: Články
Podle autorčina jména bychom čekali, že se něco dovíme o životě španělské šlechtičny sedmnáctého století, či snad o svatém životě bosé karmelitky. Carolina Maria De Jesus je statečná černoška z brazilského velkoměsta Sao Paulo. Přestěhovala se tam ve třicátých letech minulého století z rodného Minas Gerais, kde zůstala po smrti své matky docela sama se svou bídou. V Sao Paulo sehnala práci posluhovačky a pomocnice v kuchyni. S třemi dětmi žila v jedné z těch otřesných chatrčí, které tvoří saopaulské předměstí Favela. Je to jedna z těch periferií velkoměst kapitalistického světa, jejichž problém se zdá nevyřešitelný. Chatrč na chatrči. Z plechu, lepenky, beden, z kombinací všech těchto stavebních materiálů. „Kůlna na haraburdí, kam se odkládají nejen věci, ale i lidi,“ píše o Favele Carolina. Posluhováním děti uživit nemohla. Začala sbírat starý papír. A psala si snad pro útěchu svůj „Deník bídy“. Stal se bestselerem, když vyšel tiskem.
20.července 1955:
Nemám doma mužského. Jsem se třemi dětmi sama. Bylo by mým snem být pořád čisťounká, oblékat si hezké šaty a bydlet ve slušném domě. Ale to je nemožné. Už jsem si na to i zvykla, že jsem pořád tak špinavá. Už osm let sbírám starý papír. To je veliké trápení.
19.května 1958:
Lidé, kteří nás tu navštívili, řekli: „Proboha, tady mohou žít jen prasata. Tohle je prasečí chlívek Sao Paulo.“ - Uložila jsem Veru a Jendu a šla jsem hledat Joska. Vyptávám se na policii. Řekli mi, že je na záchytce. To se mi ulevilo! Jenom matka snad pochopí, jak se mi ulevilo. Šla jsem tam. Když uslyšel můj hlas, zaradoval se. Viděla jsem, jak se hrozně moc zaradoval. A když se na mne podíval, byl to ten nejněžnější pohled, jaký jsem kdy v životě viděla.
21.května 1958:
Dnes jsem měla hroznou noc. Zdálo semi, že bydlíme v krásném domě, máme koupelnu a kuchyň, dokonce dívčí pokoj. Měli jsme jakoby oslavovat Veřiny narozeniny a já jsem zamýšlela koupit jí ty hrníčky, po kterých už tak dlouho touží. V tom snu jsem na tom totiž byla tak, že jsem je koupit mohla. A pak jsem si zasedla ke stolu a chtěla jsem jíst. Byl tam chléb a máslo a brambůrky a hlávkový salát a ubrus byl bílý jako lilie a vyžehlený jako lístek. Chtěla jsem si vzít voňavý bifteček. A vtom jsem se probudila. Do hořké skutečnosti. Do Favely. Do jasného vědomí, že mám všehovšudy pár krejcarů – vystačí aspoň na kukuřičnou kaši pro dnešek?
28.května 1958
Co je ve Favele nejhroznější? Hrůza, v čem tu žijí a co musí vidět děti. Všechny děti ve Favele už například vědí, jak vypadá ženské tělo. Když se někde v domě začnou hádat opilí manželé, vyběhne žena na ulici, jen tak, nahá. Utíká před bitím. Jakmile lidé zaslechnou křik, nechají všeho a vyjdou se podívat, co se děje a jak to dopadne. A děti: „Fernanda vyletěla na ulici nahá. Arnim ji zase mlátil.“ „A jak vypadá Fernanda nahá?“ Dají hlavy dohromady, šuškají, smějou se. Jsou tu také boudy, kam si lehké ženské vodí své zákazníky. Škvírami mezi prkny se děti nemohou dost vynadívat.
30.května 1958:
Přistěhovali se sem nějací noví. Chodí otrhaní a shrbení a pořád jen koukají do země. Jako by mysleli jen na své neštěstí, že musí žít na tak ošklivém místě, kde se nedá vypěstovat ani jediná kytička, ke které by se dalo přivonět, a byli na ní bručouni čmeláci, a kolibříci by ji mohli polaskat zobáčkem. Favelou vane tahle vůně: bláto, výkaly, kořalka ze třtiny.
31.května 1958:
Když mívám málo peněz, pokouším se nemyslet na děti, které budou chtít chleba a kávu. Zamířím svými myšlenkami k nebi. Bydlí se tam nahoře tak jako tady? A jsou tam obyvatelé lepší než my? Jsou mocnější než my? A jestlipak jsou na nebi také takové Favely? A jsou – li, budu já po smrti bydlet zase v takové Favele, jenže nebeské?
14.června 1958:
Stála jsem ve frontě na sušenky, a tak jsem se zase něco dověděla. Jedna ženská vyprávěla, jak chodila po žebrotě. Přišla do jednoho moc nóbl domu a paní jí dala balíček. Ta ženská se ani neodvážila rozbalit balíček před kolegyněmi, aby jí nezáviděly. Až doma ten balíček otevřela. Byly v něm mrtvé myši.
8.července 1958:
Dnes jsem začala psát o 4 hodinách ráno; když se totiž jednou probudím, nemohu už usnout. Přemýšlím o smutném životě a o slovech Otce Ludvíka, že musíme být pokorní. Ale já si myslím: kdyby byl Otec Ludvík ženatý a měl děti a tak málo vydělal, to bych ho chtěla vidět, jak by byl pokorný. Kdyby viděl, že se jeho děti živí zkaženými potravinami a někdy mají jen vrány a myši, to by se jistě také bouřil. Vzpoura se totiž rodí z hrozné hořkosti.
12.července 1958:
Můj jedenáctiletý syn prohlásil, že chce žít s ženou. Vysvětlovala jsem mu, že se nejprve musí něčemu naučit.
21.července 1958:
To byly nadávky, kterými mne vyčastoval pan Alexandr: sprostá ženská, špinavá černoška, hadrářka. Ztratila jsem trpělivost a hodila mu sklínku s marmeládou rovnou mezi oči. Zavřel okno. Zase je otevřel. A já jsem ho vzala rejžákem po hlavě. On zase okno zavřel.
8.prosince 1958:
Život je jako kniha, teprve až ji přečteme, víme, co jev ní. Teprve až jsme na konci života, víme, jak ten život proběhl. Můj život byl černý. Černá je moje kůže. Černé je místo, kde žiju. Celý můj život byl černý.
16.června 1959:
Dnes nemáme co jíst. Chtěla jsem dětem navrhnout, abychom společně spáchali sebevraždu. Ale upustila jsem od toho. Když jsem se tak na ně dívala, bylo mi jich líto. Jsou tak plné života a chce se jim žít, žít. Ale kdo žije, musí jíst. Byla jsem nervózní a myslela jsem si: Zapomněl na mne i pán Bůh? Zlobí se?
15.července 1959:
Když jsem vstávala byla Vera už vzhůru a ptala se: „Maminko, mám dnes narozeniny?“ „Ano, Vero, ze srdce ti přeju hodně štěstí.“ „A upečeš koláč?“ „To nevím. Až jestli seženu dost peněz…“ Stačilo mi taktak na rybu a udělala jsem kukuřičnou kaši. Přišla Vera: „A co koláč, maminko?“ „Máme kaši.“ „Nechci.“ Dala jsem jí k polentě trochu mléka. Jedla a plakala.
13. srpna 1959
Ohřála jsem dětem jídlo. Rýži a rybu. Málo rýže, malounkou rybku. Okamžitě všecko slupli a jistě měli oba ještě hlad. Pomyslila jsem si: „Kdyby tak Kristus Pán mohl nějak rozmnožit i tuhle rybku.“
Carolina Maria de Jesus zemřela 13. února 1977. Bylo jí dvaašedesát let. Stará hadrářka a sběračka papírů zavřela svůj deník. Neumlkla. A nezastavila se. Dál kráčí k nebi v Sao Paulo, v Kalkutě, v Nairobi…A ptá se: „Zapomněl na mě Pán Bůh? Zlobí se?“ Ne na vás, vy Caroliny a Fernandy a Juany a Carmely. Jeho hněv už je namířen na ty, kteří nedali hladovému najíst a neoblékli nahého, nenavštívili vězně a nemocného, s tvrdým srdcem a nevšímavě chodí kolem nevědomých, bezradných, pobloudilých, zmatených, co škvírou mezi prkny nahlížejí a smějou se. Carolina Maria de Jesus už ví, jak to vypadá s příbytky v domě nebeského Otce pro Caroliny z Favely. A jak jsou na tom dámy z nóbl domů, které dávají chudým mrtvé myši.
Sdílet
Související články:
Navrať se (30.09.2024)
Jste tu jen JEDNOU! (24.09.2024)
Jeho krev promlouvá o mých hříších (14.09.2024)
Od srdce k srdci (20.02.2023)
Příběh P. Josefa Toufara inspiruje i dnes (03.03.2020)
Duchařská balada (08.08.2015)
Boj anebo pohlazení (23.05.2013)
Zkušenosti z tanečních (16.01.2013)
Život takový, jaký by měl být... (02.01.2013)
Zatěžkávací zkouška na silnici (22.10.2012)
I tímto chci říci: "Miluji Tě!" (16.10.2012)
Sex ano, ale až v manželství (29.03.2012)
Ukončen soudní proces proti Svatému stolci za údajné krytí sexuálních deliktů (14.02.2012)
Vánoční světlo (04.01.2012)
Sen malé Celenie (24.12.2011)
Roráty (12.12.2011)
Co je hřích? (05.12.2011)
Dětská modlitbička (04.11.2011)
Koš se smrkovými šiškami (26.10.2011)
Drogy a společnost - mějme čas pro děti! (14.10.2011)
Šůty (2) (10.10.2011)
Šůty (1) (07.10.2011)
Tajemství písma (29.09.2011)
Lékařova žena (16.09.2011)
Ze života sv. Františka z Assisi (12.09.2011)
Na kafe se Svědkyní Jehovovou (06.09.2011)
Když je zamilovanost v troskách (05.09.2011)
Malá recenze na život (01.09.2011)
Hraběnka Kathleen (30.08.2011)
Ne přísný kněz, ale milosrdný Bůh (18.08.2011)
Drogy a společnost - a co rodina? (17.08.2011)
Nekolorovaná rodina (12.08.2011)
Svíčky pro Marii (04.08.2011)
Tetovač (16.07.2011)
Ruce (09.07.2011)
Svatoplukovy pruty aneb jak jsem na štítarské faře věšela prádlo (09.07.2011)
Pokušení otce Valentina (2) (28.06.2011)
Pokušení otce Valentina (1) (20.06.2011)
Mami, mohu si půjčit od tebe 50 korun? (16.06.2011)
Díkůvzdání (20.05.2011)
Konec jedné domácnosti (20.05.2011)
Zamyšlení (01.05.2011)
Nejlépe opravená kulturní památka JMK v roce 2010 - podpořte, prosím, opravené vranovské varhany (03.03.2011)
Vidět srdcem (17.02.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (5) (20.01.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (4) (16.01.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (3) (15.01.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (2) (09.01.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (08.01.2011)
Černý král (06.01.2011)
Zpět k Bohu (04.01.2011)
Poslední list (27.12.2010)
Legenda o konci roku (21.12.2010)
Sen malé Celenie (19.12.2010)
Nejjasnější hvězdička (12.12.2010)
Vánoční anděl (10.12.2010)
Ticho (08.12.2010)
Když je lidská síla bezmocná (16.11.2010)
Pan učitel nezradil (16.10.2010)
Nechtěné dítě (11.10.2010)
Život pro Krista (20.09.2010)
Betonový had (10.08.2010)
Ondrášek (26.07.2010)
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému (20.07.2010)
Takový to byl hodný chlapec (19.05.2010)
Reakce na článek pana psychologa Hučína v KT (12.04.2010)
Příroda nám to vrací (06.04.2010)
Podpořme Protest proti návrhu zákona (16.03.2010)
Ve čtvrtek ve tři hodiny (13.02.2010)
Přežila jsem svůj potrat (03.02.2010)
Narozeniny (02.02.2010)
Nebuďte lhostejní (20.01.2010)
Příběh opravdové lásky (13.01.2010)
Prosba na členy SČS (22.09.2009)
proč ne (09.07.2009)
Proč NE znamená ANO (06.07.2009)
Měla 14 let. (23.03.2009)
4. celostátní setkání SČS (28.08.2008)
Festival mládeže (11.08.2008)
Toužila jsem po jeho doteku (11.08.2008)
Nová adresa pro dotazy na SČS (11.08.2008)
Noví členové z ActIv8 (27.07.2008)
Další vstup do "SČS" na Velehradě 19. 7. 2008!!! (25.06.2008)
Vstup do SČS na Velehradě 23. 8. 2008 (05.05.2008)
3. celostátní setkání Společenství čistých srdcí (25.03.2008)
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 25. 05. 2010 | 5755 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1979