Společenství čistých srdcí

Macocha

Kategorie: Duchovní život

Kolik nám může dát zážitek z dětství, když si na něj vzpomeneme s odstupem let!

Jeli jsme kdysi na školní výlet. Na Macochu. Patrně naše učitelka měla s námi dost práce. Bylo nám asi tak deset let – a na tak dalekém výletu jsme byli poprvé!
A všichni potom vypravovali: jak se jim líbily krápníky, jak se jezdilo loďkou po podzemní řece Punkvě, a jak se to rozléhalo, když jsme si na pokyn průvodce zazpívali písničku! Vlastně říkám nesprávně, že jsme zazpívali. Já jsem totiž tehdy nezpívala. Trucovala jsem. Byla jsem velmi roztrpčená. A celý výlet se mi jevil ve světle velice nepříznivém. Naše učitelka, která dosud pro mne platila jako vzor vší ctnosti, mě zklamala. Tvrdě a nelítostně jsem usoudila: Má se mnou konec – je zlá a nepřející.
Bylo to totiž tak: Ještě před vstupem do jeskyně jsme se byli podívat nahoře na vyhlídkový můstek – abychom viděli hloubku propasti Macochy. Stáli jsme na můstku, poslouchali vypravování, jak hluboko je na dno, že je to skoro 140 metrů! Dívali jsme se s obdivem dolů, kde jsme viděli jako malé mravenečky skupinky lidí, kteří tam dole byli právě na prohlídce jeskyní, všimli jsme si malého jezírka na dně – bylo to pro nás něco, co jsme si dosud nedovedli představit, televize tenkrát ještě nebyla! A najednou vidím – za zábradlím můstku, směrem k okraji propasti, asi dvě nebo tři červené jahody! Výklad o propasti mě přestal v tom okamžiku zajímat a už se snažím dostat se přes zábradlí. Ty jahody tam přece nesmím nechat! A teď si představte naši učitelku! Jako kdybych chtěla udělat něco zlého! Vždyť jsem si jen chtěla utrhnout pár jahod! Proč jenom je taková zlá a nepřející? Proč z toho všeho dělá takový poprask? Hrozí snížením známky z chování? Křičí? Táhne mě pryč?







Když jsem po letech znovu přijela na Macochu, dodatečně mi zatrnulo u srdce, když jsem si pomyslila, kde jsem to chtěla tenkrát trhat jahody… To by dospělý člověk nikdy…
Jenže – dospělý člověk sice neriskuje pád do Macochy pro dvě červené jahůdky – ale velmi často, ba denně podceňuje „zábradlí“, která mu ukazují „až sem a dál ani o krok“. Která mu říkají jednoznačně, kde začíná propast… Těm „zábradlím“ se říká „přikázání“. A byla postavena nad propastí – z lásky k člověku. Aby měl bezpečnou jistotu.
Člověk ovšem často a rád „přelézá zábradlí“. Ne, do propasti nechce. Po pádu na dno absolutně netouží. Chce většinou jenom – utrhnout ty dvě nebo tři jahůdky, které rostou na skále na kousíčku drnu, který se jen taktak drží na zvětralém, uvolněném kameni…

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 20. 05. 2010 | 4814 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře