Společenství čistých srdcí

Takový to byl hodný chlapec

Kategorie: Články

Skutečně jsem dělal všechno podle Boží vůle?

Nad údolím se rozklinkal zvon, svolávající na mši. Ozýval se tak každou neděli, podle zvuku spíš zvonek než zvon, zvonek – umíráček, poslední, který na věži zbyl po válečných rekvizicích – a sám už zůstal. Klinkal, bimbal skoro zbytečně, protože ti, co chodili do kostela, by šli stejně, i kdyby ho nebylo, a pro ostatní tvořil jen zvukovou kulisu, kterou však většinou skoro ani nevnímali.







Stará paní vlaková zaslechla jeho hlásek, to určitě ministrant Frantík tam teď ve věži nadskakuje do rytmu, myslela si, šikovný kluk, Jára býval taky takový. Užuž, ještě jenom pár brambor si připravím k obědu a k večeři, aby vaření šlo potom před polednem rychleji. Ale zaslechla ještě jiný zvuk – zvenčí se ozval motor automobilu, napřed přibrzdění, pak přidávání plynu a po několika okamžicích zastavení. Slepá ulička mezi několika domky od křižovatky dosti prudce stoupala, takže každé vozidlo – a těch tady připadalo v úvahu jenom moc málo- sousedovo a od Nováků na rohu – se muselo hodně nadýchnout, aby stoupání zdolalo. Ale už podle zvuku zastavilo zrovna pod okny. Copak to, otřela si ruce do zástěry – Jaroslav nepsal, že by chtěli přijet, kromě toho snad auto nedávno prodal.
Odhrnula záclonku, otevřela vnitřní okno a naklonila se až k vnější tabulce. Nebylo to nutné, cizí auto stálo přímo pod oknem, právě z něho vystupovala neznámá dvojice a zvědavě se rozhlížela – po domku i po okolí. Domek stál na svahu, který dosti ostře klesal do hlubokého údolí, teď přikrytého sněhovým popraškem. Střechy domků, které by v létě svítily červení, se teď v zimním šedivém dni leskly mezi holými stromy jen zčásti rozpuštěným sněhem.
Neznámý vzal za kliku u branky, bylo otevřeno, před chvílí si zaskočila k sousedce pro trochu kmínu, zapomněla ho včera vzít v samoobsluze – Takže návštěva, divila se paní Vlková, kdopak by to mohl být? Vyšla do předsíně.
Ozvalo se zaklepání a dvojice vstoupila. Představili se, přijíždějí z Prahy.







„Pojďte dál,“ pozvala je do kuchyně. „Musíte prominout, nemám tu zrovna uklizeno, vařím.“
„To nevadí,“ řekl muž, „my vás dlouho nezdržíme. Jen se trochu rozhlédneme. Máme o domek zájem.“
Paní Vlková zůstala překvapeně stát – ani příchozí nepozvala, aby si sedli:
„Ale já neprodávám,“ hlesla udiveně.
Tmavovlasý pán středních let se zarazil: „Jak to? Napsali jsme na inzerát a dostali jsme odpověď.“
„Já o ničem nevím,“ vydechla paní Vlková a srdce se jí rozbušilo.
„Vy možná ne,“ vmísila se do hovoru silná blondýna, „na té odpovědi byla podepsaná nějaká Marta Vlková – to nejste vy? Však to tady máme s sebou.“
„Ne,“ řekla stará paní a musela si sednout. „To je snacha. Jsou v Praze.“
„Jo, z Prahy je to posílané,“ položil pán na stůl otevřený dopis. „Popis cesty i objektu souhlasí. To si budete teda muset nějak líp vyříkat v rodině. Můžeme se alespoň podívat?“
„No, můžete,“ šeptla paní Vlková a snažila si urovnat v hlavě, co se to děje. Dělalo se jí nevolno. „Ale že mně nic neřekli, vždyť já tady bydlím a nikam se nechci stěhovat.“
„To já nevím,“ pokrčil muž rameny. Porozhlédli se, ani nepotřebovali její doprovod, domek se jim líbil, prostředí také, domluví se prý v Praze a doufají, že oni, majitelé, mezi sebou také.
Dveře se zavřely a paní Vlková si musela na chvíli lehnout. Srdce jí bušilo o překot. Co se to stalo? Jak je to možné? Honily se jí hlavou neuspořádané myšlenky. Pravda, ona už vlastně majitelkou není, nechala domek přepsat na syna, na Jaroslava, už kvůli nižší dani, i tu zaplatila sama, aby to měl čisté, ale vymínila si, že tady zůstane do smrti. Jakpak by ne, tady prožila většinu života, skoro celý, nebožtík Josef, manžel, před nějakými padesáti lety, když se vzali, postavil, tady se narodily jejich děti, tenkrát se nejezdilo do porodnice, stará Vokáčková, porodní bába, to taky vyřídila, a docela dobře, možná že líp než dneska v nemocnici, tady děti vyrostly, nakonec zůstal jen Jára – Blanka umřela malá a Jirku zabili nacisti – tady umřel i Josef. Tak šel život. Co se to jen stalo, co to bylo za nápad? Inzerát, říkali ti lidé. Na co inzerát? Až umřu, tak se přestěhuju na hřbitov, pak si to může prodat, když sem nebude chtít na důchod. Ale dřív ne. Tak si to s Jaroslavem domluvila a tak to zůstane. Odpoledne mu napíše, co je to za nesmysl.







Tímto rozhodnutím se trochu uklidnila a začala se oblékat do kostela, bez kostela by ani neměla neděli, říkala vždycky, stejně dneska už přijde pozdě.
Přecházel nervózně po pokoji od vnitřní stěny k oknu, zahalenému jemnou krajkovinou z chemických vláken. Venku bylo zataženo, v pokoji pološero – slabý větřík chvílemi rozhýbal záclonu, schylovalo se k dešti. Pološero vládlo i v Jaroslavově duši. Vypadal na víc než na těch padesát, prodělal zápal plic a od všelijakých těch prášků se mu začalo ozývat srdce. Necítil se dobře, nejen z toho dopisu, který ležel na stole. Teď ještě navíc tahle záležitost! Marta mu ani neřekla, že podala nějaký inzerát, hrome, proč to dělala? Jaký to mělo smysl? Na co potřebují peníze? Děti nemají, nechtěla a nechce je, bydlí v dvoupokojovém moderním bytě, pro dva stačí bohatě. Asi na auto, o tom občas mluvila, staré prodali, když tenhle byt zařizovali. Rozhlédl se kolem. Jeho lůžko bylo rozestlané, přikrývka odhozená stranou, na stolku u hlavy sklenice, lahvičky a krabičky s léky. Na podélném konferenčním stolku pohozené noviny a nějaká kniha – jeho životní prostředí, všechno co má – a Martu…
Pro maminku to muselo být hrozné – tak najednou, cizí lidé, dovedl si ji představit, s maminkou si to domluvili docela jasně, když domek přepisovala na něj: klidně tady budeš bydlet pořád dál, dej ti Pán Bůh dlouhá léta, aby sis to tady ještě dlouho užila. To se tak říká. Lehko se to řekne a přitom se nemyslí na to, že kolem nás jsou ještě jiní lidé…
Marta! Taková to byla láska – ještě teď, když si ji představil přimknutou k sobě, jím projela horká vlna. Bylo to jeho i její druhé manželství – po prvním nezdařeném. Přitom, byla tenkrát ve vrbickém kostele sláva, ale nepomohla- proč? Proč, Pane Bože, když jsem dělal všechno podle Tvé vůle? Tam jsem se přece naministroval a napomáhal kostelníkovi, panu Vojtovi, proklečel tam hodiny při mších a pobožnostech, všichni ho chválili, obdivovali a dávali za příklad jiným klukům. Říkalo se o něm, že půjde na kněze. Ale nešel, poznal Lenku a byla z toho svatba. Zpočátku hromada štěstí, tolik, říkal si, že to snad ani nemůže být pravda, že to snad ani nemůže vydržet. Nevydrželo. Lenka začala trpět jakýmisi vlasteneckými pocity, snad v tom byla i žárlivost, nesměl se bez ní hnout, aby z toho nebyla scéna, někdy srdcervoucí. Marně se ji snažil přesvědčovat, ustupoval, uhýbal, omlouval ji. Nakonec se rozešli, prostě to dál nešlo. A přece ji měl rád, o tom je přesvědčen, to ví ještě dnes po letech. Snad kdyby byli měli děti, snad by se byl jejich vztah nějak upravil. Zhroutilo se mu tenkrát vlastně všechno, co si vysnil, i to, co si u oltáře pevně předsevzal.
Pocítil slabé cukání v srdeční oblasti. Přitiskl si ruku na srdce. Tlouklo poplašně, zmateně. Všechno by bylo s vámi v pořádku, říkal lékař, jenom té srdeční arytmie kdyby nebylo. Tak žádné rozčilování, všechno pomalu, klidně. Ulehl, tak jak byl, v županu, na rozestlaný gauč.







Pak se objevila Marta – dala ruinám jeho života novou náplň, začal zase žít, sehnal nový byt, zařídil ho, dal do něho všechno, co měl, a prodal své staré, osvědčené embéčko. Ale příběh se jaksi opakoval – na začátku bylo všechno krásné – i bez oltáře – ale o něco později pocítil jednoho dne, že si nemá s Martou co říci. Ráda se bavila, ale jeho to povrchní povídání ve společnosti o autech a chatách a dovolených (Jugoslávie byla málo, muselo se do Řecka nebo do Španělska a někdy ještě dál, aby to něco znamenalo) vždycky ho za chvíli přestalo bavit, a už vůbec ho nezajímalo, co měla ta či ona na sobě. Měl raději pěknou knihu, dobrý program v televizi, když se náhodou vyskytl, rád se zamyslel nad hlubším textem…
A pak začal marodit, Marta zneklidněla, bývala častěji déle mimo domov, a jednou přišla s tím, že by asi bylo dobře, kdyby ten domek ve Vrbovicích nechal přepsat na ni, co kdyby se něco stalo…
To je takový krásný opis… Kdyby se něco stalo… To znamená, kdyby on zemřel… Zatrnul. Na tohle ještě ani nepomyslel (jako tolik jiných lidí), natož aby si to připustil jako konkrétní možnost, časově třeba nepříliš vzdálenou. Řekl jí snad něco lékař? Ale tak zle na tom snad přece jenom ještě není. Zeptal se ho při nejbližší návštěvě, ale obvodář o ničem nevěděl. Samozřejmě musíte být opatrný, ale to je všecko…
O co jí tedy šlo? Jako manželka by přece stejně byla jeho dědičkou, kdyby nebo pokud by k tomu už opravdu došlo. Nějaký čas myšlenku na převod domku odmítal. Myslel na matku, určitě by se jí to nelíbilo. Ale Marta naléhala stále častěji a důrazněji a používala při tom všech svých ženských prostředků – a ona jich uměla používat – až jsem nakonec povolil. Ale že by chtěla domek prodat – to mu neřekla, to se neodvážila. A teď byla před ním scéna s ní, musí mu to vysvětlit, zrušit celou akci a omluvit se mamince…
Venku se drobně rozpršelo, naslouchal jemnému ťukání kapek na sklo pootevřeného okna. Přivřel unaveně oči.
Pak se z předsíně ozvalo odemykání dveří, setřásání vody z pláště a deštníku a oklepávání střevíců. Vnímal je, jako by přicházely z jiného světa, vzdáleně a slabě, jenom obtížně prorážející příkrov kolem něho. Pak se opatrně pootevřely dveře a do šera pokoje se tiše ozval ženský hlas: „Spíš?“
„Ne,“ obrátil hlavu po hlase.
„Jak je ti? Můžu rozsvítit?“
„Klidně,“ řekl a zavřel oči proti očekávanému přívalu světla.
Pokoj se ponořil do polotmy. Standardní moderní vybavení s kompletní nábytkovou stěnou po jedné straně, s barem, televizí, malou knihovničkou, s příborníkem a několika sadami skla a porcelánu.
Marta přistoupila ke gauči, plnoštíhlá, něco kolem pětatřiceti, světlovlasá, hezká, s velkými obroučkami á la Naďa Urbánková, ve vínovém kostýmku s lehkými stopami deště.
„Br, to je počasí…“
Pomalu otevíral oči, aby si zvykly na světlo.
„Ahoj,“ sklonila se k němu a lehce ho políbila na tvář. „Tak co, marode, jak je?“
„Ale, jde to,“ začal vstávat, „teď se mi zrovna zase trochu rozklepalo srdce…“
„Tak radši lež, kvůli mně nemusíš vstávat.“
Ale přece jen se zvedal, z polohy vleže se mu nechtělo o trapné záležitosti hovořit.
„Co je nového?“ zeptala se formálně a začala se převlékat. Hodila okem po hodinách se zlaceným ciferníkem, za hodinu potřebovala být zase ve vnitřním městě.







„Máma píše,“ hlesl a hlas se mu trochu přiškrtil. Sám se hned za to před sebou zastyděl.
„Ale,“ zastavila se v pohybu, „a copak?“
„Prý tam u ní byli nějací lidé, chtěli kupovat domek, tys dávala inzerát?“
Bokem se na něho podívala, její pohled sklouzl na otevřený dopis, ležící na stole. „Můžu si to přečíst?“ neodpověděla na otázku.
Zběžně přelétla stránky, napsané těžkou, nezvyklou rukou. Nějaký lidé z Prahy – kupci – co to má znamenat – vysvětlit… Chvíli se ještě dívala do papíru, ačkoli už nečetla, nebylo třeba, věděla, co v něm je. Teď šlo o to, jak mu to říct. Všechno? Nadýchla se a trochu napřímila. „Ano, dala jsem inzerát a napsala několika zájemcům.“
„Proboha,“ zaúpěl, to znamená, že tam přijedou ještě nějací další lidi. Vždyť z toho maminka může mít smrt! Co tě to napadlo?“
„Co by mi napadalo? Peníze snad potřebujeme a budeme potřebovat, ty pořád marodíš…“
„Snad ještě není tak zle, pro pár prémií a odměn. A kam by asi šla maminka? To si ji vezmeme sem? Nebo co si představuješ?“ zesílil trochu hlas. „A pak, je to náš rodinný dům, tam jsem se narodil…“
„Prosím tě, aby ses nerozbrečel,“ řekla hruběji, než možná zamýšlela. „Však ona si něco najde, on ji obecní úřad na ulici nenechá…“
„To vůbec nepřichází v úvahu,“ řekl na svůj stav překvapivě rozhodně. „Všecky ty akce odvolej a mamince se musíme omluvit, napíšeme třeba, že jde o nedorozumění.“
„Napíšeme?“ opáčila Marta a čistila si skla velkých okulárů. „To snad napíšeš ty, a omlouvat se taky nebudu, není zač.“
„Jak to? Copak to, co se stalo, není dosti?“ přiblížil se teď k ní o krůček. Trochu poodstoupila.
„Podívej,“ řekla pak už pevně rozhodnuta, „je ten dům napsanej na mě, nebo ne?“
„To ano, ale to znamená…“ nechtělo se mu pořád ještě uvěřit.
„Ale znamená, znamená“ opakovala po něm výsměšně. „Znamená to, že ten dům je můj,“ neodvážila se mu při těchto slovech podívat do očí. „Je můj a já jsem se rozhodla ho prodat. Ptala jsem se už advokáta, a je to tak.“







„Tys byla u advokáta?“ užasl. „A nic jsi mi neřekla.“
„Nechtěla jsem tě rozrušovat.“
„Ale já s tím nesouhlasím, nemohu souhlasit, maminka mi ho připsala a vymínila si, že tam dožije,“ vychrlil ze sebe Jaroslav. Začínal chápat, že tohle není ještě všechno.
„Taky jsem se ho zeptala na podmínky rozvodového řízení,“ řekla Marta. „Já už mám totiž tohohle života akorát, jsem ještě mladá a nechci se takhle zakopat.“
Zůstal stát uprostřed pokoje a díval se na ni ohromeně. Odcházelo poslední, co mu zbývalo, nebo co se ještě domníval, že mu patří.
„To snad nemyslíš vážně? Marti, my dva snad přece patříme k sobě, kolikrát jsme si to říkali, to přece nemůže být pravda, vždyť já tě miluji, a ty mě snad taky, kočičko,“ pokusil se vemluvit do citové polohy, i když mu to šlo těžko.
„Heleď,“ zarazila ho, aby už to měla za sebou, „tohle vynech, co bylo, to bylo. Rozvedeme se a ty si necháš jeden pokoj a já jeden a je to.“
Díval se na ni neschopen uvěřit, že by to mohla být skutečnost. Tak to byl tedy důvod k nátlaku na převedení domku na její jméno!
„A tobě je to jedno, že mě takhle necháš, nemocnýho?“
„Já to nezavinila, to je tvoje věc.“
„Moje věc,“ nebyl ještě schopen soustředit myšlenky. „To jsi celá ty,“ řekl pak pomalu a najednou mu před očima vyvstal celý řetěz drobných sobectví, které se mu nikdy nelíbily, ale které vždycky omlouval a snažil se pochopit. Dělala vlastně asi vždycky jenom to, co se jí právě hodilo. I ty její city byly nejspíš předstírané – byla to herečka a on to nedokázal rozeznat.
„Jdi odsud,“ zasípal, „jdi už odsud, ať tě nevidím, nebo tě zabiju, ty…“ Byl smrtelně bledý a jeho studené oči najednou opravdu hrozily.
Takhle ho ještě neznala. Trochu se ulekla a začala pozpátku ustupovat ke dveřím. Když se dostala až k nim, bleskurychle se za ně stáhla.
Náhle se mu udělalo temno před očima. Pokoj, ozářený světlem lustru, zmizel. Udělal krok ke stolku, spíše po paměti vzal sklenici s vodou a vypil její obsah do dna. Dokázal ještě přistoupit neproniknutelnou mlhou k lůžku a dopadnout na ně.
Nevěděl, jak dlouho ležel v bezvědomí. Půl hodiny, hodinu? Pomalu se probíral. Před očima se mu vynořovala celá ta předcházející scéna. Pokoj byl dosud osvětlen světlem, které rozsvítila ona. Když otočil hlavu k oknu, viděl, že venku už je úplná tma. Za zdí slyšel kroky a zvuky přenášení něčeho z místa na místo. Přidržel si před očima náramkové hodinky, ale ani pořádně nezaregistroval čas a zavřel zase oči.







Tak to je tedy konec, úplný konec. Rozchod s Martou mě definitivně dorazí, říkal si v polovědomí, v polosnu. Tak tedy rozvod. Odejde a já tu zůstanu sám. Vlastně neodejde, a to je ještě horší, protože mezi nimi zůstane jenom zeď a před nimi oblast, kterou budou užívat společně – oba – anebo ještě hůř – možná ještě někdo, koho si ona přivede. Bože můj, je tohle možné? A tam venku, ve Vrbicích, se maminka bude muset vystěhovat, a to všechno jsem zavinil já, ta moje láska k Martě, byla to vlastně láska? Spíš vášeň, touha smyslů a touha po zakotvení. Proč jsi, Bože, tohle všechno dopustil, vždyť já přece v tebe věřil a vlastně pořád věřím, i když jsi mi teď tak vzdálený. Lenku jsem si bral před oltářem, tebe jsem měl za svědka. Jak to, že mě teda neprovázelo tvoje požehnání? Vždyť jsem se modlil… A s Lenkou to přece dál nešlo, vždyť to víš nejlíp. Tady to druhé, to s Martou a to všechno, to už je jen důsledek, ale to první, proč?
Říkáš, že už jsi dál nemohl, ozval se náhle v jeho nitru tichý hlas. A neomlouváš se jenom sám před sebou? Neměl jsi tehdy jít ještě dál, za hranice, jak říkáš, těch svých možností? Vždyť jsi to slíbil, pamatuješ, dokud nás nerozdělí smrt. Přece víš, že víra bez skutků je mrtvá. Tolikerou pomoc jsem ti nabízel, řekl jsem snad já někdy, že dál už nemohu?
Ale to přece já, bránil se Jaroslav hlasu, já to nechtěl, to doba, to tak nějak vyplynulo.
Zničil jsi život její i svůj, pokračoval po chvíli tichý hlas, Jaroslav už myslel, že zmizel. Kolikrát jsi slyšel v kostele moje slova: Vezmi svůj kříž a následuj mě! To byl přece ten tvůj kříž – sám sis ho vybral. A co z těch mých slov zůstalo, můj synu, můj ztracený synu?
Na okno dopadaly kapky deště. Pršelo teď už hustě a zdálo se, že bez konce. Některé kapky zřejmě vítr zavál až k Jaroslavovi, protože cítil jejich vlhkost a tíži na svých řasách.
Na věži kostela se zase rozklinkal zvon, onen jediný, který kostelu zůstal. Bimbal a cinkal co mohl, aby důstojně doprovodil starou paní Vlkovou na její poslední cestě. Ta to vzala hopem, říkali si lidé mezi sebou a tlačili se za márami ven z kostela, do kterého přicházeli většinou jen tak dvakrát za rok při nějakém pohřbu. Tlačili se bočním vchodem,protože hlavní se už léta nepoužíval. Pořád byla taková čiperná a najednou…
Venku se seřadilo malé procesí s knězem a ministrantem a dechovkou v čele. Byl studený, ale slunný zimní den s oblohou modrající se nad holými větvemi stromů, na nichž udiveně pozorovaly dění smutečně oblečené vrány. Ozvalo se několikeré zakrákání, snad aby pobídlo dechovku k činnosti. Ale dřív než mohla spustit svou, zanotoval někdo Salve Regina – Zdrávas, Královno. A ten malý ministrant, co šel těsně před knězem, se přidal z plna hrdla a s takovým nadšením, i když snad ani nemohl pořádně rozumět, co zpívá, že svým jasným hláskem plným naděje přehlušoval i hlas kněze a ještě jeden hlas, Jaroslavův hlas. A tak průvod vykročil po cestě, pokryté suchým loňským listím, a nad ním se vznášel jeden sopránek a několik hlubokých hlasů a všem bylo najednou nějak lehčeji, pěkněji, jako by ani nešli v pohřebním průvodu.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 19. 05. 2010 | 5231 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře