Podobenství o růžovém keři
Kategorie: Pro inspiraci
Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré? (Pl 3,38)
Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. (Ř 7,15)
Uprostřed pusté vyprahlé stepi rostl trnitý zelený keř. Měl malé drobné listy, byl pokřivený, malý a nevzhledný. Za dlouhých nocí měsíčního úplňku snil o kráse, která mu nebyla dána a po které nevýslovně toužil. Snil o bleděrůžových květech, na které přilétají bzučící včely a sametoví motýli, kteří svými jemnými křídly hladí okvětní plátky a z nitra květů sají až do omámení sladkou opojnou šťávu.
„Pane,“ prosil keř Nejvyššího Vládce světa a vesmíru, „dej mi aspoň jeden růžový květ, ať zakusím slast dotyku včel, ať jeho vůní odměním přízeň motýla, ať jeho krásou potěším zrak poutníka.“
„Jsi zelený uprostřed vyprahlé stepi,“ odpověděl Nejvyšší Vládce, „je to málo? Dal jsem ti dlouhé bodavé trny, aby chránily tvou zeleň před hladovými tlamami a dotěrnými čenichy stepních zvířat. Je to málo?“
„Aspoň jeden květ, Pane, mi dej. Ne pro mne, ale pro tvou slávu a pro potěšení tvých tvorů,“ prosil keř.
„Budiž, staň se!“ řekl Nejvyšší.
Do rána vykvetlo nespočetně drobných růžových květů na trnitých větvích pokřiveného, nevzhledného keře. Nejvyšší Vládce je štědrý a skromné obdarovává bohatě. Keř se radoval.
Bylo poledne. Stepí kráčel vysoký zachmuřený muž v dlouhé černé sutaně, s nepřítomnýma očima a s tváří askety. Myslil na Nejvyššího, v duchu s ním hovořil a nevnímal okolní svět. Narazil do růžového keře a svou hladkou tvář a jemné ruce do krve zranil ostrými trny. Nepronesl kletbu, byl to svatý muž. Jen poodstoupil a zadíval se na růžový keř.
„Růžový keř a je plný trnů!“ vzdychl. „Jaké zlo se skrývá pod jeho jemnou růžovou krásou!“
Nevěděl a netušil, že právě této noci dal Nejvyšší Vládce vypučet růžovým květům uprostřed trní.
Keř zesmutněl. Chtěl svými květy chválit Nejvyššího a rozdávat vůni a krásu. A hned první tvor, kterému chtěl tuto krásu dát, neviděl růže, ale zranil se o jeho trny. Keř uzavřel své růžové kvítky do zelených kalíšků a naježil své trny ještě výhružněji proti všem tvorům ve stepi.
„Kde jsou tvé růže, které jsem ti dal?“ zeptal se Nejvyšší.
„Schoval jsem je, Pane. Nedávají radost a potěšení. Zmýlil jsem se,“ odpověděl keř.
„Tvé trny i tvé růže jsou mým darem,“ řekl Nejvyšší. „Nes je obojí!“
Růžový keř tedy rozvinul svá poupátka, aby vydechovala vůni, laskala motýly a osvěžovala včely.
Šel okolo malý pasáček. Poskakoval, zpíval a radoval se. Najednou zůstal v údivu stát před růžovým keřem.
„Ach,“ vzdychl, „takový nehezký trnitý keř a jsou na něm tak krásné růže!“
Keř se zachvěl radostí a všechny jeho růže se ještě pronikavěji rozvoněly.
„Děkuji ti, můj Pane,“ zašeptal keř, když pasáček odešel.
„Tak jsem si to přál,“ odpověděl Pán světa i vesmíru, „aby moji tvorové nenaříkali nad tím, že růžový keř má trny, ale aby se radovali, že trnitý keř má růže.“
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 12. 04. 2010 | 5951 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1983