Společenství čistých srdcí

Náboženská morálka a potraty

Kategorie: Články

Moje seminární práce do předmětu Vybrané kapitoly z etiky farmaceuta, 4. ročník Farmaceutické fakulty v Brně.

Jen na úvod, ačkoli se mi jevilo jako zajímavých hned několik ze zadaných témat, nakonec u mě přece jen zvítězilo tohle. Možná proto, že jsem na toto téma přečetla či vyslechla mnoho názorů a životem napsaných příběhů, možná pro své katolické vyznání, možná proto, že jsem žena, a těch se tato problematika dotýká poněkud více než mužů. Zde bych se tedy ráda podělila o svoje myšlenky a tak trochu i vědomosti.
Potrat, abort, interrupce, umělé přerušení těhotenství – zdánlivě synonyma našeho problému. Já však skutečnost vidím jinak, myslím, že každé z těchto slov má svůj význam a ne všechna dávají smysl.
Potrat (cizím slovem abort) – zde je třeba rozlišit, zda jde o potrat spontánní – „žena potratila“, dítě v těle ženy zemře, většinou z důvodu vrozené vady neslučitelné se životem, špatného „uhnízdění“ v děloze, stresu či traumat ženy v těhotenství apod. Takovýto potrat rodiče dítěte, zvláště žena, často opláčou – těšili se na dítě, a teď budou muset znovu čekat. Ovšem pokud k němu dojde ve velmi rané fázi těhotenství, žena jej ani nemusí zaregistrovat.
Druhý význam potratu je totožný s termínem interrupce. Ovšem překlad tohoto slova jako „umělé přerušení těhotenství“ je z mého pohledu vysloveně nesmyslný. Když se něco přeruší, např. studium, tak přece za nějakou dobu pokračuje, ale rozhodně ne těhotenství, vždyť zastavit vývoj plodu v děloze, aby za nějakou dobu zase postupoval dál, je nemožné (A vůbec, k čemu by to vlastně bylo?). Zřejmě jde jen o snahu, jak slovy zmírnit skutečnost, kterou je ukončení těhotenství jako nenávratné zbavení života plodu.
Proč se tento zákrok vlastně provádí? Proč chtějí ženy ukončit život, který v nich začal klíčit? Proč se neradují ze své plodnosti a mateřství? Opět mnoho důvodů, mnoho případů a situací. Neplánované těhotenství, selhání antikoncepce, znásilnění, odmítání dítěte pro uchování vlastního pohodlí, početí mimo manželství, ať už jde o nevěru nebo mladé lidi, kteří se nemohou dočkat dobrodružství z milování, ale o dítě by se přece starat nemohli, když ještě studují, strach z narození postiženého dítěte, o kterého bude třeba více pečovat a které údajně bude po narození velmi trpět…







Mně ale nepřísluší druhé soudit, ačkoli již z těch několika řádků vyplývá, že můj názor na interrupci, postavený na katolické víře, ve které jsem byla vychována již od dětství, je jednoznačně odmítavý (až na jednu výjimku, o které se ještě zmíním). Život totiž začíná početím, už vajíčko se spermií, která do něj pronikla, je třeba chránit, protože se tím zakládá ČLOVĚK, člověk jako já nebo vy, člověk, který jednoduše nemusel být, kdyby se moji nebo vaši rodiče rozhodli pro interrupci. Co na tom, že oplodněné vajíčko a později embryo ještě vůbec nevypadá jako živý tvor? Roste, dýchá, přijímá živiny a vyvíjí se jako všechno živé, brzy se mění v plod a pak v člověka, jehož usmrcení je kvalifikováno jako vražda. Proč nemáme stejné měřítko i pro tento vyvíjející se život? Protože není vidět? Protože se nemůže bránit?
Věřím, že můj život je darem od Boha. Dar od něj, abych já sama mohla být darem někomu dalšímu. To je poslání každého z nás. Člověk sám sobě nebo druhému život nedal, jakým právem jej tedy bere? Ale ne každý dojde v myšlenkách až sem, zvláště ti, kteří se nemohli nebo nechtěli s vírou setkat (Tím je ale rozhodně neodsuzuji, v žádném případě si nemyslím, že bych byla něco víc jen proto, že věřím.). Takže se na výše uvedené situace podíváme z čistě lidského hlediska.








Zcela legálním důvodem, proč k interrupci přistoupit, by se zdálo znásilnění. Osamělá žena či mladá dívka na těhotenství vůbec nepomýšlí, v žádném směru na něj není připravena, nemá partnera, aby dítě přišlo do rodiny, a mnohdy ani zázemí. Ona sama nebo její nejbližší nechtějí připustit narození dítěte nějakého devianta, dítěte, které by ženě zničilo pověst, bylo by zdrojem pomluv od okolí a od základů změnilo její život. Samotné znásilnění znamená pro ženu velké trauma po psychické i fyzické stránce, a když je jí navíc do lůna násilně vložen život… Proč ale ten život alespoň nedonosit? Vždyť tolik bezdětných párů touží po dítěti! Anonymitu a bezpečí pro dítě zajistí Baby boxy a nikdo neví, čím se pak takové dítě, byť prvotně nechtěné, může stát. I těch devět měsíců těhotenství, i kdyby dotyčná nepocítila mateřskou něhu, že se v ní vyvíjí nový člověk, i kdyby bylo sebenepříjemnější, nestojí za zachování života? I kdyby se v tomto případě svědomí nebránilo, protože dotyčná za své těhotenství nemůže, není dostatečným argumentem riziko zdravotních komplikací až následné neplodnosti, které potrat přináší, ať už je zárodek z dělohy vyříznut či vysán?
Další situace, kdy se nad interrupcí přimhuřují oči, je hrozba narození postiženého dítěte. Ano, znamená to pro rodiče mnohem větší zátěž, ale vždyť je to také člověk! Viděli jste někdy, jak se i mentálně postižení dokážou radovat ze života i z úplných maličkostí, často mnohem více a upřímněji, než člověk zdravý? A jakým vzorem nám jsou tělesně postižení, kteří se se svým údělem vyrovnají! Zkusili jste si někdy představit sebe na jejich místě? A tolikrát se stává, že se hrozivé prognózy lékařů nevyplní a na svět přijde dítě úplně zdravé! Obdivuji takové rodiče, kteří nepodlehli nátlaku a pro dítě se stejně rozhodli.
Nebudu se rozepisovat, jak by se dalo předejít selhání antikoncepce nebo početí mimo manželství. Jako katolička uznávám jedinou „antikoncepci“: metodu přirozeného plánování rodičovství (tou není bráněno vzniku nebo uhnízdění zárodku v děloze) a jsem pevně rozhodnutá (stejně jako několik dalších stovek lidí v naší republice ve „Společenství čistých srdcí“ a ještě mnohem více po celém světě) mít sexuální styk až po svatbě. Nejen proto, aby dřívější těhotenství „nezkřížilo plány“, ale také proto, že je to vrchol lásky, kterou chci tomu druhému dát, vždyť panenství mám jen jedno. Ale když ve výše uvedených situacích k takovému početí dojde a vy, ženy, neberete zárodek jako živého člověka a nemyslíte na to, že dítě nepřijde, až po něm budete toužit za několik let, nebojíte se i přes skořápku těch nejzávažnějších argumentů hlasu svědomí a stesku po dítěti, které jste zabily? Nezřídka se stává, že žena z těchto důvodů po interrupci paradoxně znovu touží otěhotnět. I z méně podstatného finančního hlediska, není na tom něco nesmyslného, zaplatit potrat a o několik let později podstupovat nákladnou léčbu, aby byl narušený organismus ženy opět schopen těhotenství?








Určitě se Vám nabízí otázka: A co ty, Michaelo? I přes všechny své zásady můžeš být postavena před tuto otázku, i ty můžeš být znásilněna a otěhotnět. No ano, jsem také jen člověk, slabá a citlivá žena. Bezpochyby i pro mě by bylo nesmírně těžké, vyrovnat se s pro ženu velmi ponižujícím traumatem, tělesnou i duševní bolestí a kvůli těhotenství zcela změnit své plány. Také pro mé blízké by to jistě znamenalo velkou ránu, protože mě mají rádi a mnoho věcí v duchu prožívají spolu se mnou. Ale přesto bych dítě chtěla nechat žít, i kdybych neměla takové rodinné zázemí, jaké mám, a snažila se zajistit, aby dítě vyrůstalo v lásce a nepoznalo, že je nechtěné – za to přece nemůže. I kdybych jej snad nemohla vychovat sama. Z celého srdce bych prosila Boha o dostatek odvahy, síly a trpělivosti, abychom i v takové těžké zkoušce obstáli, a důvěřovala v Jeho pomoc.
Snad jediný případ, kdy nezbývá než interrupci provést, je přímé ohrožení života matky i dítěte, např. při mimoděložním těhotenství. Pro detailnější vysvětlení odkazuji na Katechismus katolické církve, ze kterého ostatně pochází většina mých argumentů k tomuto tématu.
Interrupce není jen fenoménem dnešní společnosti, avšak dříve nebyla legální jako dnes a tolik se o ní nemluvilo. Každý už určitě někdy slyšel označení „andělíčkářky“ – ženy, které v minulých dobách potraty „načerno“ prováděly, což bylo v mnoha ohledech jistě riskantnější než dnes.
Novinkou v současné společnosti se staly „potratové pilulky“, pomocí kterých se žena dítěte zbaví bez invazivního zákroku a pobytu v nemocnici. Řekněte ale, není pro tu ženu ještě horší, když prožívá „umírání“ vlastního dítěte ve svém těle, než když je zárodku zbavena na operačním sále při narkóze? Podle mě je obojí stejným zlem, tento způsob však pro ženu znamená ještě větší psychickou zátěž.








A co lékaři, kteří interrupci provádějí, zdravotní sestry, které na ni ženy připravují, partner či ti, kteří působí na dotyčnou nátlak, aby interrupci podstoupila? Je to věc jejich svědomí a katolická církev to vnímá jako spoluúčast na vraždě. Velmi oceňuji současná sdružení katolických gynekologů, pracoviště, na kterých se interrupce neprovádějí a jednotlivce, kteří se rozhodnou jednat podle svého svědomí, přestože to pro ně může znamenat ztrátu důvěry pacientů až ztrátu zaměstnání. Pomoc jsou ochotny poskytnout různé nadace.
Co tedy říci závěrem? Katolická církev vnímá interrupci jako vraždu a jednoznačně ji odmítá. Ovšem nebrání se přijmout zpět ty, kteří tohoto činu či spoluúčasti na něm litují. Ale není lepší s tím vůbec nezačínat?
Zde citace z Katechismu katolické církve:
čl. 2270: Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí. Již od první chvíle její existence musí být lidské bytosti přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na život. „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského lůna, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5). „Má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země“ (Ž 139,15).
Čl. 2271: Již v prvním století církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní zlo. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu: „nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně.“ „Bůh, pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol: udržovat život; tento úkol však mají plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.“
čl. 2272: Přímá spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcováním). „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného“, takže exkomunikace ho „postihuje již spácháním zločinu“ a za podmínek, které stanoví právo. Církev tím nemíní zužovat pole milosrdenství. Zdůrazňuje závažnost spáchaného zločinu, nenapravitelnou škodu způsobenou nevinně zabité oběti, jejím rodičům a celé společnosti.







čl. 2273: Nezcizitelné právo každého nevinného lidského jedince na život je konstituivním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství: „Nezcizitelná práva osoby musí být uznávána a respektována občanskou společností a politickou mocí; tato lidská práva nezávisí na jednotlivcích ani na rodičích, a nejsou ani nějakou koncesí společnosti a státu: patří k lidské přirozenosti a jsou vlastní každé osobě kvůli stvořitelskému činu, z něhož vyvozuje svůj původ. Mezi těmito základními právy je třeba uvést … právo na život a fyzickou neporušitelnost každé lidské bytosti od jejího početí do smrti.“ „Ve chvíli, kdy nějaký pozitivní zákon zbavuje nějakou skupinu lidských bytostí ochrany, kterou jim má občanské zákonodárství poskytnout, popírá stát rovnost všech před zákonem. Když stát nedává svou sílu do služby práv každého občana, a zvláště toho, kdo je slabší, jsou ohrožovány samy základy právního státu … Jako důsledek respektování a ochrany, které jsou poskytovány ještě nenarozenému od chvíle jeho početí, zákon má předvídat přiměřené trestní postihy za každé vědomé porušení práv nenarozeného.“
čl. 2274: Protože s embryem (zárodkem) se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě (celistvosti), opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná lidská bytost. Prenetální diagnostika (rozpoznání nemoci před porodem) je mravně dovolená, „respektuje?li život a integritu zárodku a lidského plodu a je-li zaměřena na jeho ochranu nebo na jeho individuální uzdravení … Těžce však odporuje mravnímu zákonu, počítá?li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat: diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti“.
A já nyní (klidně i zapomeňte na to, že jsem věřící) prosím: Nechte nenarozené děti žít, nevíte, co pro vás jednou v životě mohou znamenat!

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 15. 03. 2010 | 16025 přečtení
Počet komentářů: 3 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře