Společenství čistých srdcí

Jako Marie Magdalena

Kategorie: Svědectví

"Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého?" zpívá v muzikálu Jesus Christ Superstar představitelka Marie Magdaleny. Ano, souhlasím, ale...

Za několik měsíců si mohu říci, že žiji už čtvrt století, jsem svobodná a s nikým nechodím. Ale to neznamená, že bych s tím neměla žádné zkušenosti. Jéje, tak bohaté, až se za to stydím. Jsem sice už půldruhého roku členkou Společenství čistých srdcí, střežím si své fyzické panenství, ale už několikrát jsem se zamýšlela, jestli i ta moje duše zůstala panenská. Proč o tom vlastně píšu?







Jednou večer jsem si na faře ve Štítarech, kam jezdím pomáhat katechetkám z hnutí FATYM, povídala se svou kamarádkou o chlapcích. Řešily jsme, jak poradit jiné dívce, a to mě motivovalo, abych se trochu víc ohlédla za svou minulostí. Nevím proč, ale zahloubala jsem se, vzala papír a propisku a začala si zapisovat jména chlapců, kteří se mi kdy líbili nebo se kterými jsem dokonce i chodila. Když jsem prošla léta od školky až po současnost a jména spočítala, nestačila jsem se divit: Pokud nepočítám dětské "lásky" ze školky či základní školy, kde si kluci a holčičky ještě spolu hrají a představují si, jak jednou budou mít spolu svatbu a jak budou dětem říkat, vyšlo mi číslo 20! Dvacetkrát moje srdíčko zaplálo, tedy kdybych to zprůměrovala, takřka každého půl roku! Na druhém stupni základní školy jen platonicky, kdy si holky mezi sebou povídají, kdo se jim líbí, pak se navzájem pomlouvají, je z toho rivalita, někdy i pláč, ale kluci to většinou ani netuší, natož aby se v tom vyznali. Ke konci základní školní docházky však přichází zamilovanost výraznější. U dotyčných se líbily černé vlasy, modré oči, že skvěle tancuje nebo hraje na kytaru, že dívce podrží dveře... Čtou se dívčí romány, vysněnému princi se nadbíhá a zase se couvá studem, obvykle to ví široké okolí, jen ne ten, o koho se jedná... Na gymnáziu jsem už poznala, co to znamená, s někým chodit. Držení se za ruce, dívání se do očí, polibky, krásná slova... Ale na budoucnost nemyslíme, takže romantika brzy vyprchá a v srdíčku zbude vzduchoprázdno. Anebo mě dotyčný ničím neupoutá, ale já se mu líbím, vyznal mi lásku, tak ho nechci zklamat, však ona se ve mně také probudí,... a končí to ještě hůř, tentokrát je ten druhý zraněný více než v předešlém případě. Mezi tím platonická vzplanutí, která přicházejí a odcházejí, případně jsou odplavovány slzičkami u kamarádek v náručí, pokračují - je přece tak pěkné, být zamilovaná! A léta plynou. Je tu plnoletost, vysoká škola, z chlapců muži a já se začínám ptát: Nemá být zrovna on mým životním partnerem? Vztahy nabývají na vážnosti, už tolik nezáleží na vzhledu, ale duši, víře, práci, vztahu k dětem, ... Všichni ti chlapci byli věřící, stejně jako já, a spolu jsme se i modlívali. Tak by to snad mělo být, ale proč to nejde?







Trvalo delší dobu, než jsem na to přišla. Má sobecká touha po fyzickém kontaktu - doteku, pohlazení či polibku, nakazila i toho druhého, dala vztahu velmi rychlý spád, takže se brzy vyčerpal a čistota obou se pomalu dostávala do ohrožení. A to přece nechceme! A nechce to ani Pán Bůh, takže zasahuje, jsou z toho zase potoky slz, pocit samoty, prázdnoty a bludného kruhu. A to ani nemluvím o tom, že do tohoto kolotoče zamilovaností a zklamání jsem třikrát stihla myslet na řeholní život - jednou po tři roky, podruhé rok, potřetí půl roku, a dokonce to v klášteře neúspěšně zkusit. Tolik toužím milovat a být milována, ale city jsou vyčerpány. Jak z toho ven?Vždyť už si připadám jako prostitutka!







Milosrdný Bůh, který odpustil i kající Marii Magdaleně,("...dnes vyčítám si ty spousty mužů z dávných dnů, zda soudí mě (Ježíš) se ptám...") mě v tom však nenechává. Pevně věřím, že nesoudí, ale odpouští. Dovídám se, že katechetky z FATYMu mají své společenství, ve kterém dodržují určitá pravidla, aby se celým srdcem mohly věnovat dětem, být nápomocny kněžím a pomáhat všem, kteří to potřebují. K nim patří i závazek, že po dobu svého setrvání ve společenství nebudou navazovat známosti. Jinými slovy, vlastně žít v celibátu. Přišla inspirace, v hlavě se usadila myšlenka, k nebi začaly létat modlitby, a jednoho dne jsem se svého zpovědníka zeptala, zda by pro mě mohlo být dobré, aspoň dočasně, třeba na tři měsíce, se formálně ke katechetkám přidat a toto slíbit. Souhlasil, věděl proč, však už mě má pěkně přečtenou, a řekl mi, že kdybych tento slib chtěla prodloužit nebo zrušit, že tak mohu učinit při svaté zpovědi. A tak už to žiji tři týdny a připadám si, jako bych ze sebe shodila břemeno a nabrala druhý dech. Tak to je, když svou minulost, přítomnost i budoucnost konečně bez obav svěřím Pánu. Už se nebojím, že bych nestihla mít děti, pokud mě Pán volá do manželství, a na muže kolem sebe vnímám jako své bratry. Chci být otevřena kterékoli životní cestě. A samozřejmě se to denně snažím promodlit - nepředpokládám, že by to šlo takto hladce neustále, vždyť každá cesta k nebi je strmá a kamenitá.







Jen tak na okraj, ten lísteček se jmény jsem chtěla zničit, třeba spálit, jako že to Bohu odevzdávám. Zpovědník mi však řekl, ať si jej naopak nechám, abych jej občas mohla vzít do rukou a za ty dotyčné se více modlit. Dobrá, věřím tedy, že mi již také odpustili, pokud jsem jim ublížila, když mi dal své odpuštění i sám Pán. A Vás všechny, kdo tento článek čtete, prosím o pomoc v modlitbě - ráda opětuji!

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 23. 02. 2010 | 6270 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře