Moje Kačendžonga
Kategorie: Pro inspiraci
I zdánlivě banální příhoda může přinést poučení a přiblížit nás k Pánu.
Obdivuji se odedávna lidem, kteří vystupují na vysoké hory. Přes všechny překážky. Taková Kačendžonga. A navíc nejneschůdnější stranou! Tomu říkám vítězství nad sebou!
Do Himalájí se asi těžko v životě dostanu. Hory v Čechách už dávno měly své „Prvovýstupy“. Jenže touha po mém vlastním „prvovýstupu“ ve mně stále vzrůstá. A bude proto asi nutné trochu improvizovat…
Náš prvorozený se narodil v prosinci. V červnu příštího roku to už byl pořádný cvalík. Kam s ním v létě? Výsledek známostí, příbuzenských rad a tak dále, byla dovolená někde, kde je sice civilizace (obchody, lékař, lékárna,…), ale zároveň kde je do zdravého lesa, co by kamenem dohodil. Zvítězila proto nabídka tchýniny švagrové: Sušice. „Brána Šumavy“, jak říká heslo, kterým vítá návštěvníky.
Seznamuji se s okolím. Ten kopec nahoře, říkají místní příbuzní, se jmenuje Svatobor a je tam pěkná rozhledna i s občerstvením. A člověk se tam dostane po červené značce za hodinu jako nic.
Naložím tedy ráno kočárek a vyjíždím. Kriticky musím uznat: už první metry v městě, i kdybych šla jen sama pěšky, by byla pořádná stoupačka. Ale s kočárkem? Nevadí, to asi jen ten první výstup. Skutečně, když s potem ve tváři dosahuji hranici lesa, cesta se stává méně prudkou. Ale ty kořeny! Kameny! Výmoly! Rozumná ženská by to vzdala. Rozumná ženská, ruku na srdce, by se do takové věci asi vůbec od začátku nepouštěla, když existuje příjemná cestička s lavičkami podél Otavy – ale nevím, jestli mi kdo v životě může dát titul „rozumná ženská“. Ničím tedy kočárek dál. Klukovi se to spí! Drncání přes kořeny je pro něj asi něco jako ukolébavka. Nevadí, říkám si, když cesta zase zvyšuje úhel stoupání. Bude to moje Kačendžonga! Ostatně, určitě to bude prvovýstup s kočárkem, pochybuji, že by kdokoliv přede mnou byl takový šílenec jako já, opakuji si asi v polovičce cesty, kde rozcestník říká: rozhledna 2 km. Úseky strašné a ještě horší se střídají. Že se dítě probudí a má hlad, úplně vítám: mám rozumný důvod zastavit, nakrmit, přebalit.
A jede se dál. Sluníčko připaluje čím dál tím víc. Okolo bzučí tisíce něčeho – je mi jen jasné, že je to hmyz a že jej láká má zpocená postava. Nevzdám to! Teď mi uletělo kolečko. Snažím se je upevnit rukou – snad nahoře u rozhledny mi půjčí kousek nářadí. Tak. A už vidím věž! Z posledních sil a s posledním dechem dojedu s hrdostí před rozhlednu.
U několika stolečků před ní sedí rekreanti. Popíjejí pivo a kolu. A – nic. Žádný potlesk, žádný obdiv. Žádné dotazy: Jak jste se sem s tím kočárkem dostala? Kupuji si limonádu. Ochotný správce se jde podívat na kolečko. A zjišťuji, že druhou stranou vede sem, na Svatobor, pohodlná lesní asfaltka! Autem můžete vyjet až pár metrů k rozhledně!
Připadám si jako ošizená. Asi jako kdyby „prvolezec“ na Kačendžongu zjistil, že z druhé strany tam vede dálnice, že je tam hotel pro turisty, a že nikdo nechápe, jak a proč se drápal tou neschůdnou cestou…
Dole jsem byla s kočárkem pochopitelně rychleji. Po asfaltce. I když je to o 2 km dál. Ale přece mi ta cesta stačila k malé meditaci: Stála ta „Kačedžonga“ za to? Včetně hmotných škod na kočárku?
Na jedné straně – stála! Dokázala jsem OPRAVDU prvovýstup s kočárkem po značce – nebo aspoň určitě jich přede mnou bylo málo! Čili cvičení pevné vůle! Na druhé straně ovšem: A co ta má touha po obdivu a potlesku? Nehřešila jsem zase svým obvyklým dlouholetým hříchem „vyvyšování sebe“?
Mám dojem, že mi Bůh dal tou asfaltkou velice krásnou odpověď: dávají almužny – a vytrubují před sebou. Modlí se na rozích, aby byli chváleni… Bude to možná pro mne trvat ještě dlouhá léta, než své „Kačendžongy“ – které v životě budu zdolávat a muset zdolávat – budu motivovat úplně jinak…
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 17. 02. 2010 | 4375 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |