Společenství čistých srdcí

Ve čtvrtek ve tři hodiny

Kategorie: Články

Některé okamžiky ovlivní člověka na celý život. Přitom si vyčítáme, jak to, že tenkrát…

br> Svého času jsem pracoval jako průvodce v umělecké galerii. Na své práci jsem doslova visel. Přijde skupina učitelů ze vzdáleného Zapadákova ( říká se, že takové Zapadákovy už nejdou), a ty je vedeš z jednoho sálu do druhého, od jednoho díla k druhému. Přiběhne skupina dětí. Poprvé se všechny zvědavě rozhlížejí, běhají z jednoho koutu do druhého. Nebo tihle pěstitelé bavlny z Kazachstánu. Pletou si Vilno s Rigou a Litvu s Lotyšskem. Dlouze se však zastaví před smějícím se Italem od Canuta Rusezka anebo před starou ženou od Vinco Sledzinského, která navléká jehlu, a jejich bronzové tváře užasnou a jejich hnědé oči zvlhnou.
Denně tudy prošlo mnoho různých návštěvníků. Moje zvláštní pozornost však patřila jedné staré, černě oblečené paní v šátku, pevně uvázaného kolem vyschlého, zjizveného obličeje. Sedávala každý čtvrtek na židli v malém sále, opřená oběma rukama o hůl, a občas vzhlížela k obrazům na stěně a pozorovala je. Delším pohledem přitom utkvívala na portrétu dívky od neznámého malíře z 19. století. Byla to velmi cenná malba.
„Směšná stařena,“ mínila hlídačka. „Proč tu civí? Dříme.“
Každý týden viděl jsem ji v tentýž čas: ve čtvrtek odpoledne ve tři hodiny. V pět hodin opouštěla sál. Přicházela přesně jako na smluvenou schůzku. Koupila si vstupenku, šla do malého sálu a posadila se. Kdo byla tato stará paní? A proč přicházela jen ve čtvrtek přesně ve tři hodiny?







Jednou jsem provázel sálem skupinu studentů. Jeden z nich se nahlas zeptal: „Řekněte mi, prosím, ze které doby pochází toto umělecké dílo?“ Ukázal na starou paní a drze se zasmál. Paní to bezpochyby slyšela. Nezvedla však hlavu, jenom hůlka, o kterou se opírala, se trochu víc sklonila. Bylo mi trapně. Zrudl jsem, studentovi neodpověděl a rychle vedl skupinu do vedlejšího sálu. V pět hodin jsem zaslechl zvuk hůlky a tiché kroky. Stará paní přistoupila k šatně a vyzvedla si svůj tenký černý plášť. Šatnář neočekával spropitné a také jí nepomohl do kabátu.
Poněkud nachýlená přešla v rozepjatém plášti živou ulici. Myslel jsem, že už nikdy nepřijde. Ale přišla. Ve čtvrtek ve tři usedla na židli a těžce dýchala jsko po dlouhé, namáhavé cestě. Hleděla na portrét dívky, dívala se však přes něj někam do dálky. Zdálo se, že ani stěna, ani jakákoli vzdálenost nemohou jí zabránit vidět něco, co nikdo jiný vidět nemohl.
Potají jsem se na ni ze strany díval a zdálo se mi, že její obličej jsem už někde viděl. Tato myšlenka mě přepadla neočekávaně, ale čím déle jsem ji pozoroval, tím jsem si byl jistější. Ty rysy obličeje, ty oči,…Kde jsem jen tento obličej a tyto oči už viděl? Krátce před pátou se obrazárna vyprázdnila. V malém sále zavládlo ticho. Stará paní tu seděla sama, opřená o hůl, a hleděla do dálky. Pak vstala, zvadlou rukou si zasunula vlasy pod šátek a úzkostlivě se rozhlédla. Neviděla mě. Šla přímo k „Dívce“. Její útlá postava se zakolísala, jako by měla závrať, pak vztáhla ruku a prsty se opatrně dotkla malby.
„Není dovoleno dotýkat se obrazů,“ řekl jsem a ulekl se svého hlsu. Paní sebou škubla a zvednutou ruku si položila na oči. Přistoupil jsem k ní. Byl jsem si jistý, viděl jsem ji už, ale kde?







„To je portrét od jednoho neznámého umělce,“ řekl jsem tiše a opatrně.
Paní se na mne podívala. Vrhl jsem znovu pohled na „Dívku“, pak na ni a znovu na portrét. Po zádech mi přeběhl mráz. „Řekněte…“
Nebyl jsem schopen, opravdu jsem se neodvážil vyslovit to, o čem jsem byl úplně přesvědčen.
„Řekněte, líbí se vám tento portrét?“ Paní přisvědčila a dobromyslně a smířlivě se usmála.
„Rád bych věděl, proč se tak často díváte na ten portrét. Víte o něm něco?
„Ano.“
„Znáte umělce, který ten obraz namaloval?“
„Ano.“
„Jste si tím jistá?“
Paní sevřela rty a zavřela oči. Její zvednutá brada se chvěla.
„Vy jste stála malířovi modelem?“ Zdálo se, jako by s námahou polykala dávící sousto.
„Ano, vážený…“
Poodstoupil jsem o pár kroků a pozoroval“Dívku“. Teď byla pro mne živá, její oči žily, její obličej žil.
„Byla jste krásná,“ uklouzlo mi. Hodiny odbíjely pět.
„To jsem byla já,“ odpověděla tiše paní. „To jsem byla já.“
Hůlka zaklepala o dřevěnou podlahu.
„Prosím, rychleji, matičko, pracovní doba končí,“ popoháněl ji šatnář.
Dohnal jsem ji.
„Musíme spolu mluvit. Vůbec si nedovedete představit, jak byste nám pomohla.“
Podal jsem jí plášť.
„Přijdete zítra?“
„Ne.“
„Kdy můžete přijít?“
„Ve čtvrtek ve tři.“
„Teprve ve čtvrtek?“
„Ve čtvrtek ve tři zemřel ten malíř a mně se zdá…“Odmlčela se, jen její rty se chvěly.
„Ano, ano,“ řekl jsem uklidňujícím hlasem.“Počkáme na vás. Přijďte však jistě.“
Opírala se o hůl a prošla těžkými dubovými dveřmi. Stál jsem jako vrostlý do země nad touto neočekávanou zprávou. Pak mi však prolétla hlavou myšlenka a já se vyřítil na ulici, rozhlížel se a běhal sem a tam. Paní už jsem však nikde neviděl. „Proč jsem ji nechal odejít?“ vyčítal jsem si. „Neměl jsem ji nechat odejít, dokud jsem se to od ní nedozvěděl.“
Dny se nesmírně líně vlekly, ještě nikdy se neploužily tak pomalu. Konečně přišel čtvrtek, tři hodiny. Stál jsem nejprve chvíli ve vestibulu a pak jsem vyšel na ulici. Uplynulo deset minut, půl hodiny, nepřišla. Nepřišla ani do pěti hodin.
Večer jsem se procházel starým městem (myslel jsem, že by mohla bydlet jen tam) a pátral jsem po známém obličeji, po známé chůzi. Pak přišel další čtvrtek, jedna hodina. A ještě další a další… Paní už jsme nikdy neviděli. Kdo to asi byl? Kde zůstal po svém neočekávaném objevení? Vyčítal jsem si, že jsem našel něco drahocenného a v tomtéž okamžiku to promarnil. Neuměl jsem to ochránit. A ještě dnes, po tolika letech, jdu každý čtvrtek ve tři do malého sálu, ve kterém visí obraz neznámého umělce „Dívka“ a čekám, zdali se stará paní neobjeví. Čas ovšem letí a zanechává své stopy i na našich obličejích. Jen ze širokého pozlaceného rámu dívá se na nás vždy tatáž dívka, stále mladá a stále tak krásná.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 13. 02. 2010 | 5498 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře