Zdánlivé maličkosti
Kategorie: Zajímavé
Kdo by se měl snadněji domluvit, než dva lidé, kteří k sobě patří?
Začne to úplně nevinně. Maminka třeba zdědí po předcích, že je zdravější podávat nejdřív hlavní jídlo a pak teprve polévku. Táta není proti a syn se tomu také rychle přiučí. Pak pozná tu pravou slečnu a většinou až při svatební hostině, kde ženich požaduje polévku ze společného talíře až po slavnostní svíčkové, se pozná „ženich zajíc v pytli“. Příbuzní jsou zděšeni, nevěsta ještě víc, a tak se přemůže. Dřív nebo později však stejně asi uslyší: „Jak to můžeš takhle dělat! Mně se z toho zvedá žaludek! Ale já to znám, to tvoje matka…“
Slečna je zase zvyklá všude chodit pozdě. To se projeví daleko dřív než při svatbě. On čeká napoprvé rád a je šťastný. I podruhé čeká, i po osmdesáté… vždyť ji přece miluje.
„No jo, na tebe aby se nemuselo čekat, to je doba, než se madam vypraví,“ neodpustí si nejspíš v budoucnu.
Bohužel však někdy nezůstane jen u takové poznámky. Často se z návyků nebo drobných zlozvyků stane vhodný a vyhledávaný terč. Stačí trocha špatné nálady a kolotoč se roztáčí.
„Jdeš pozdě!“ zazní rozčileně.
„No a? Já ti taky nevyčítám, že ztrácíš drahocenný čas třikrát týdně na tréninku.Víš, co bys mohl doma udělat?“
„Prosím tě, taková hloupost, ty zase nezavíráš přívod vody do pračky, co se ti to naříkám!“
„A ty…“ honem si ještě na něco vzpomenout. Mít poslední slovo! A tak přijde na přetřes falešné zpívání v kuchyni, nekonečné telefonování kamarádkám – vesměs věci, které se oběma zdály „za svobodna“ tak roztomilé a pro toho druhého naprosto charakteristické. Oba vědí, že se život skládá z maličkostí, a ty dělají velké dobré věci i velká zklamání. To první, když je dobrá vůle, druhé, když schází tolerance. Někdy dokáže zdánlivá drobnost dohnat věci hodně daleko. „Už mě chápete, pane soudce?“ lkal prý jeden muž. „Ani k tomu rozvodu nepřijde včas!“
A při tom skoro o nic nejde. Kdo by se měl snadněji domluvit, než dva lidé, kteří k sobě patří? Já jsem takový, ona taková… kdyby si to uvědomili… Mně na ní vadí tohle a tamto, ale ona aby se mnou také někdy měla obrovskou trpělivost. Chyby druhých jsou však vždycky viditelnější a nápadnější, proto si i kvůli zdánlivým maličkostem dokáží dva lidé znepříjemnit život. Když pak přijde opravdová starost, těžko ji překonávají, těžko se přes ni dostávají, protože je drží v hrsti právě drobnosti všedního dne.
Můj dědeček vždycky říkal: „Kde není tolerance, to je pořád jako když pícháš do sršního hnízda.“ A nezapomněl zavzpomínat na své dětství, které trávil před první světovou válkou mezi kladenskými horníky.
„To byla lekce, jak být tolerantní. Ženy neměly se svými muži lehký život. Když byla na šachtě výplata, musely si některé dojet pro toho svého s trakařem do hospody, bez haléře si je odvézt domů, zout je, uložit a ještě je mít stejně rády a druhý den jim nelát a nevyčítat, z čeho budou i s dětmi živi.“
Je to příklad jistě výjimečný, ale babička mu v tu chvíli vždycky pohladila ruku a úplně zapomněla, že děda utrácí hříšné peníze za knížky a kafíčko vždycky nesnesitelně srká.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 11. 02. 2010 | 5517 přečtení
Počet komentářů: 1 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář