Společenství čistých srdcí

Narozeniny

Kategorie: Články

Příběh o citlivé dětské duši. Děti mrzí dvakrát tolik, když něco slíbíme a nesplníme.

Ve škole mu říkali špunte. Takové malé nic to bylo. Teď stál na rohu ulice. Kabát měl už promáčený a po obličeji mu stékaly studené kapky deště. Byla mu zima, chtělo se mu spát, a přece tam stál a čekal ve večerním soumraku. Lidé ho míjeli. Někteří na něho volali: „Jdi domů, nastydneš!“
Jiní šli lhostejně kolem, jako by tam nebyl. Ale on si jich stejně nevšímal. Díval se k světlému bodu ulice, kde jezdily tramvaje. Ostud přijde maminka. Měla přijít už dávno. Slíbila mu to přeci.
Nastavil dlaň a díval se, jak na ni dopadají kapky deště. „Jedna, dvě, tři,…“ Až to bude sto, přijde.
Zabořil pak mokré ruce do kapes. Pod chodníkem se udělala kaluž, vlastně moře to bylo. Vytrhl ze sešitu list a udělal si lodičku, takovou malou, co obepluje svět.
Seděl na bobku a postrkoval ji tužkou. Mohla by v rozbouřeném moři ztroskotat, a proto ještě udělal záchranné čluny. Kotvil právě v Africe, když ho ozářilo světlo reflektorů. To zastavil náklaďák.
Voda z kaluže vystříkla, bouchly dveře a dva muži v kapucích, stažených hluboko do obličeje, začali sundávat bedny a skládat je na chodníku na sebe. Mohl teď jako kapitán řídit vylodňování..
V Africe je strašné horko. Jemu byla zima. Šel se podívat, jestli maminka…
Byla zatím větší tma. Stěží rozeznával tváře, ale světlo na staničním sloupu viděl pořád. Tramvaje přijížděly, lidé vystupovali, otevírali deštníky, nebo si vyhrnovali límce a pospíchali.
Říkala mu ráno, že bude dnes doma dříve než on, že si budou spolu hrát a povídat a že bude mít na stole dort, ten celý bílý, a možná, říkala a usmívala se, že tam bude i vrtulník.







Kluci ve třídě ho měli skoro všichni a v neděli dělali závody na kopci. Jeho poletí určitě nejvýš.
Okna v ulici jsou už rozsvícená. Jejich ne. Naproti, to je Jardovo. Mohl by tam jít. Jardova maminka je doma. Dělají spolu úkoly. Stejně není tak hezká jako ta jeho. Proč ještě nejde?
Když vyleze na nejvyšší bednu a ze sešitu si udělá dalekohled, uvidí ji hned, jak vystoupí z tramvaje. Hledal chvíli po kapsách kousek provázku. Potom přivázal dalekohled k bedně, sedl si na aktovku a díval se.
Byla už docela tma, když přicházela. Běžel jí naproti. Podala mu krabici, vzali se za ruce, přeskakovali louže a utíkali domů.
Díval se na ni a čekal.
„Rozbal to,“ smála se a tiskla ho k sobě.
Postavila pak na stůl dort, ten celý bílý, a pomohla mu rozbalit krabici. Byl tam vrtulník. Hladil jeho lesklý nátěr. Trochu se mu třásly ruce a potom s ním lítal po pokoji.
Ve dveřích se zastavil. Stála tam zářící a krásná.
„Jdu s přáteli do divadla,“ řekla a líbala ho na tvář. „Můžeš si dnes ještě chvíli hrát.“
Když se vrátila, sesbírala u jeho postele rozmlácený vrtulník.
Střepy položila na stůl, na kterém stál netknutý sváteční dort.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 02. 02. 2010 | 5505 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře