Společenství čistých srdcí

Jak jsem volala hasiče

Kategorie: Články

Od základní školy, několikrát každý rok, máme ve škole různé přednášky o bezpečnosti. Jako skautská rádkyně jsem to už nejednou učila i svoje holky ve družince. V neděli jsem si to poprvé zkusila „naostro“ a dovedlo mě to k tomu, že na některé věci se stejně nemůžeme úplně připravit.
Jak dopadlo mé nedělní dopoledne?

V sobotu večer mělo naše skautské středisko ples, takže jsem se i se svými třemi kamarády a sestrou dostala domů až nad ránem, jako organizátoři jsme odcházel mezi posledními. Vstali jsme o půl desáté a začali snídat. Naproti našemu domu stojí obrovská, stará, neobydlená budova, dříve tam byly kasárna. Seděli jsme u stolu a rozebírali ples, organizační problémy a další věci. Při rozmluvě mi oči náhodně padli na okno naproti stojícího domu. Měla jsem pocit, že z okna v prvním patře vychází tenký proud dýmu, zdálo se mi to divné, protože stavba už je asi pět let opuštěná a i kdyby nebyla, tak přece není normální, aby se kouřilo z okna. Upozornila jsem na to sestru a kamarády. Tak nás stálo pět nalepených na našem kuchyňském okně. Asi dvě minuty jsme sledovali dým a přemýšlely, co udělat, vůbec to nevypadalo na nějaký požár. Po dalších několika minutách dým mírně zhoustl a já jsem řekla, že si jdu do pokoje pro mobil a radši zavolám hasiče. Kamarád se mi smál, že si tam nějací bezdomovci dělají snídani a já na ně zavolám hasiče. Nebyla jsem si moc jistá, jestli volat nebo ne, ale poslechla jsem svůj vnitřní hlas, který mě ještě nezklamal a vytočila jsem číslo 122, za pár vteřin se ozval na druhém konci hlas dispečera. Já jsem si v tu chvíli nemohla samozřejmě vzpomenout, co mám vlastně říct, tak jsem rychle řekla svoje jméno a začala asi poněkud nesouvisle vysvětlovat dispečerovi, že v neobydleném domě naproti, se kouří z okna. Vyptal se mě na další údaje a řekl, že mám být u mobilu a že mi zavolají zpět. Mezitím dým v okně zhoustnul a zčernal, během několik začal vycházet i ze sousedního okna, v tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem neposlouchala komentáře kamaráda. Začali jsme být nervózní, že stále neslyšíme houkačky, bydlím ve městě a hasiči bývají většinou během pár minut na místě požáru. Začal mi zvonit mobil, rychle ho zvedám a na druhém konci se hlásí policie, jestli můžu přesněji popsat, kde hoří a policista se mě začal vyptávat na další údaje, znovu jméno, kde bydlím. Celou tu dobu jsem stála před oknem a v půlce druhého telefonátu vyšlehly ze tří oken mohutné plameny, sahající do dalšího patra budovy.



V tu chvíli jsem trošku nezdvořile skočila policistovi do řeči a řekla, že tam šlehají tři metry vysoké plameny a jestli teda přijedou ti hasiči. Byla jsem celkem nervózní, hlavně proto, že hned na začátku, kdy z okna vycházel tenký proud dýmu, jsme viděli matně nějaké postavy. Policista řekl, že hasiči jsou na cestě a ještě něco, ani nevím už, co a zavěsil. V tu chvíli jsme už opravdu uslyšeli sirény aut a potom i sirénu, která svolává dobrovolné hasiče. Během pár minut se přiřítily čtyři hasičská auta a potom další policejní. Vylezli jsme před dům a stáli na chodníku, já jsem přešla přes cestu a trávník, který nás dělí od budovy a řekla jednomu hasičovi, že jsme zahlédli uvnitř lidi a že jsem to v nervozitě zapomněla říct do telefonu. Hasič mě poslal za dalším hasičem, že to mám říct mu, tak jsem tak chvíli pobíhala mezi nimi, přímo pod hořícím domem. Když jsem to konečně řekla tomu správnému, tak jsem se připojila zpět ke svým přátelům a zalezli jsme zpět do kuchyně, protože stát v asi -10 stupních venku není úplně ideální. Stáli jsme za oknem a sledovali zásah hasičů, vůbec jim nezávidím, že jsou v té zimě venku. Když jsem v neděli ve dvě hodiny odjížděla na hory, byl požár pod kontrolou, zůstalo tam jedno auto a hasiči zrovna lezli po střeše a shazovali velké kusy plechů a tašek dolů, další byli v místnosti, kde oheň začal a lopatami i rukama vyhazovali doutnající kusy všeho možného ven na sníh. Sledovala jsem to s obdivem. Byli tam už čtyři hodiny. Můj největší obdiv ale mají ti tři, kteří byli bez jištění na střeše a v -10 stupních stále pracovali dál. (když se podíváte na fotku výše, tak vidíte asi výšku kasáren). Prostě jsou to borci. :-)



Myslím, že každý z nás už někdy slyšel povídání o tom, co dělat v různých krizových situacích. Hodně lidí už mi řeklo, že už si takové ty čísla na hasiče, policii a záchranku nepamatují a že je ještě nepotřebovali. Jsou lidé, kteří opravdu tyto čísla v životě nepoužijí. Není ale dobré předpokládat, že zrovna já jsem ten, který je nemusí znát. Je mi 17 let a za těch pár let svého života jsem přežila těžkou autonehodu a požár našeho domu. V obou případech jsme všichni přežili díky cizím lidem, kteří se stali náhodnými svědky a zavolali pomoc. A taky díky ostražitým andělům strážným, kteří hlídají každý náš krok.
Přeji vám, abyste nemuseli tísňová čísla použít, ale také každého prosím, aby věděl kam zavolat, když se něco děje. Často opravdu rozhodují vteřiny a pak nebývá čas přemýšlet.

---

Sdílet

Autor: Anička Bekárková | Vydáno dne 30. 01. 2010 | 6400 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře