Společenství čistých srdcí

Obrátit sebe

Kategorie: Pro inspiraci

Příběh z pera Marie Holkové, určitě velmi přínosný pro mnohé z nás.

Andula je žena dobrosrdečná a upřímná, poví na potkání všechno, co ví nejen o jiných, ale také o sobě. Ačkoliv je její manžel v jádru člověk také dobrý, Andulinou zásluhou je všeobecně známo, že jsou spolu na tom jako pes a kočka.
Jak už jsem naznačila, Andula ráda myslí nahlas, a tak jsem měla možnost zase jednou vyslechnout její dlouhé rozjímání. „Všechna potíž je v tom,“ povídá, „že jsme úplně opačné povahy. Ada je tvor domácí a já zas člověk družný. On je rád doma, já mezi lidmi. Představ si, onehdy mě nechtěl pustit večer domů. Sdělil mi přes zavřené dveře hlasem patřičně zvýšeným, ať jdu spát tam, kde jsem tak dlouho seděla. Nezbývalo mi, než požádat o nocleh. Hned jsme spát nešly, rozumí se, že jsem si musela vylít hořkost ze srdce. Sousedka povídá – proč se nerozvedete, když to mezi vámi neklape? – Nikdy, řekla jsem rázně. Jsem přece věřící katolička. Ta zírala! Každý přece občas nějakým způsobem trpí, no ne? Jenže já téměř stále tou manželovou prudkostí. Ovšem, mučednice ze mne nikdy nebude, protože když Ada vybuchne, rozbije nanejvýš talíř nebo hrníček, mou hlavu určitě ne. Já se ovšem také neudržím, hlas mi povyskočí do sopránu a sousedi za zdí se účastní naší konverzace alespoň pasivně. Jenom jednou nám soused zprava zabouchal na stěnu. Druhý den jsem ho na usmířenou zvala do kostela, kde je kněz, který má výborná kázání. Ale ani ti nebudu opakovat, co mi soused na mé pozvání odpověděl. Věř mi, těžko dělat apoštolát v domě. Já mám lidi ráda, chtěla bych je přivádět k Bohu. Já nejsem jako Ada, který mi říká – nestarej se pořád o jiné, hleď si domácnosti – načež mi začne vyčítat, co vše nemám v pořádku. Takové přízemní výčitky člověka bolí, spása duší je víc nežli nepřišitý knoflík nebo špinavé ponožky. Víš, jak bych byla šťastná, kdyby se mi podařilo někoho obrátit?“ Načež se Andula zasněně zahleděla do toho imaginárního štěstí a mně se naskytla možnost využít nastálé pomlky.







„Andulko,“ povídám, „máš vždycky šanci obrátit alespoň jednoho člověka.
Ihned ožila. „Koho myslíš?“
„Tebe.“
Podívala se na mě nechápavě. „Já už přece jsem věřící.“
„Věřit je jedna podmínka ke spáse a druhá, neméně důležitá, je žít podle Božích přikázání.“
„Ale já přece respektuji Desatero.“
„Já vím, Andulko, že bys nebyla schopna těžkého provinění, ale i některá lehčího rázu, stanou – li se zvykem, zavšiví duši tak, že už své chyby pro jejich ustavičné hemžení ani nevidí. Ale jiní je vidí a pokud jsou nevěřící, tak spíše zvětšovacím sklem. Načež ochotně používají „apoštolku“ jako odstrašující příklad.“
Andulka pořád ještě nechápe.“V čem se mám obrátit? Myslíš tím to naše hlučné manželství? Vždyť všude jsou občas nějaké hádky.“
„Všude ne. Kde jeden umí mlčet, tam se druhý přestane hádat. Protože k hádce musejí bát aspoň dva hlasy. Sólově to brzy zhasne.“
„To mám k jeho nespravedlivým výčitkám mlčet?“ diví se Andulka.
„Můžeš zatím, co ti tvůj manžel prezentuje nespokojenost hlasem zvýšeným, mluvit hlasem neslyšným, a to s Dárcem pokoje nebo s Jeho Matkou, aby spor urovnala za tebe. Tou modlitbou svážeš Adovy výčitky do duchovní kytičky a věnuješ ji pánu za spásu některé duše. Tvoje manželství je vlastně úplnou pokladnicí duchovních darů, Andulko.“
„To nemyslíš vážně.“
„Ale myslím. Při odlišnosti vašich povah máš plno příležitostí k sebezáporu a ke cvičení ctnostech: v trpělivosti, v mlčení a v lásce, kterou jsi u oltáře slibovala.“
„Ale já mám toho svého pruďase ráda,“ brání se ještě má návštěvnice.
„Přesto se proti lásce manželské, a proti lásce k bližnímu vůbec, stále prohřešuješ.“
„Ještě řekni, že jsem mu nevěrná,“ ušklíbla se Andula.“
„Toho bys nebyla schopná. Ale vykládáš všude o vašich neshodách a to tak, že on je vinen a ty vždycky ukřivděna. Takže ventiluješ veřejně jeho chyby. Vykládáš to vše asi proto, že jsi povaha sdílná a máš potřebu se svěřovat. Nu dobrá, jednomu důvěryhodnému člověku si postěžovat, prosím, to je přípustné. Ale musí být tou suchou vrbou všichni známí na potkání? Nechápeš, že je to hřích proti přikázání milovat bližního jako sebe samého? Jako neradi mluvíme o chybách vlastních, tak máme pomlčet o chybách svých bližních, pokud to není nutné se o nich vyjádřit. Ženám, které si libují v porušování přikázání lásky svým neukázněným jazykem, se říká klepna. Myslím, že tento název je nadmíru nevhodný pro věřící ženu. Ta by měla umět držet jazyk za zuby.“
Andula chvíli přemýšlí. „Tys mě teda rozebrala! Já si myslela, že jsem málem model katoličky, když chodím pravidelně do kostela, házím známým do poštovní schránky Katolické noviny, nerozvádím se a tak dále. Zřejmě jsem si lebedila v sebeklamu. Neboť máš pravdu, jazyk za zuby držet neumím, ani jsem se o to nesnažila. Jsem dušička zavšivená. Začnu tedy nejdříve obracet sama sebe. Myslíš, že to zvládnu? Pane Bože, dej mi k tomu sílu!“
Andulin povzdech byl upřímný. Doufám, že bude vyslyšen.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 15. 12. 2011 | 5938 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1990

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře