Kytička fialek
Kategorie: Pro inspiraci
Jak různě lze vnímat jednu věc! Jen některé postoje však vedou k radosti.
Hanka jde postavit na čaj a my se zatím rozhlížíme po jejím pokojíku. Jednoduchý vkusný nábytek, na stole kytička. „Fialky za pět ká čé,“ prohlašuje Vlaďka. „To se přece nedá jen tak říci,“ namítá Jana, „ta kytička přece voní, mluví o jaru, copak nevidíte, usmívá se z ní sluníčko, život,…“ „Dej s tím pokoj,“ bručí Vlaďka, „to jsou samé fantazie, já vidím, co vidím: fialky za pět korun!“
Přichází Hanka, nese šálky čaje. Povídám: „Mluvíme právě o tvé kytičce tady na stole.“ Hanka ukládá podnos na stůl, bere vázičku s fialkami, přivoní a se zářícíma očima řekne: „Ty jsou od Mirka…“
Sedím nad knihou, ale stále myslím na Hančiny zářící oči. Jak různě chápeme skutečnost: pětikoruna, pozdrav jara, dárek,… Je to jen fantazie, kterou klameme sami sebe tím, že do věcí vkládáme, co tam není? Nebo je to skutečnost, kterou nevidíme, díváme – li se příliš povrchně a počtářsky? Ba ne, to není fantazie, fialky jsou skutečně pozdravem jara a tím, že jsou od Mirka, se staly darem, který má velikou cenu, kdepak pětikoruna!
Dárce je ten, který z obyčejného předmětu dělá dar. Škoda, že až příliš často bereme věci kolem sebe jako samozřejmost, i takové hodnoty, jako je úsměv, dobré slovo… Nejen že zraňujeme nevděkem ty, kdo nám je dávají, ale ochuzujeme sami sebe. Život sám je velikým darem. Jak bohatý a hluboký by mohl být, kdybychom za ním viděli dárce – Boha, který nás miluje a pozvedá k sobě! Fantazie, skutečnost? Všechno se nedá změřit, zvážit či spočítat. Můžeš prozkoumat srdce, ale ne lásku, ruku, ale ne pohlazení. Stojí za to učit se vidět víc než povrch, chápat, že jsou věci nejen užitečné, ale i krásné, že je zkrátka rozdíl, dáme či dostaneme – li k narozeninám kytičku nebo pětikorunu…
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 11. 04. 2012 | 7497 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář