Společenství čistých srdcí

Vykopej kořen hořkosti

Kategorie: Duchovní život

Mnohý z nás ve svém životě hořkost pocítí, ale co dál? Bývá to běh na dlouhou trať. Zde je k němu několik rad a vysvětlení.

Zlost přichází a odchází, ale pocity hořkosti často zůstávají po mnoho let. Jako poradce jsem se setkal s mnoha lidmi, a to i s těmi staršími, jejichž hořkost měla svůj počátek v dětství. Apoštol Pavel proto mluví o „kořenu hořkosti“, či o jakémsi „jedovatém kořenu“ (Žid 12, 15). Z tohoto kořene se hořkost rozrůstá na všechny strany a deformuje naše postoje, city i myšlenky.
Jak často hořkost vzniká? Předně je třeba připomenout, že každý člověk v sobě nese silnou potřebu milovat a být milován čistou, nesobeckou láskou, aby cítil, že sám pro sebe i pro druhé něco znamená. Pokud však zjistí, že skutečnost je jiná, cítí se podveden, okraden o to, co intuitivně chápe jako něco, na co má nárok. Toto „něco“ je jeho vlastní lidská důstojnost. Není – li však respektována, vzniká zlost, z níž se časem vyvine kořen hořkosti.
Don, dospívající chlapec, toužil po čisté lásce svých rodičů a cítil hlubokou potřebu uznání, zvláště ze strany svého otce. Tyto hluboké touhy však zůstaly nenaplněny.
Ačkoli byl otec křesťanem a navíc pastorem církve, cítil Don jeho skryté a nevyslovené podmínky: „Budeš – li se dobře učit, vynikat ve sportu a vzorně plnit své křesťanské povinnosti, budu tě mít rád a budu tě brát vážně.“Don si proto myslel, že v očích svého otce dojde uznání, až mu za to „zaplatí“ svými úspěchy. Proto kdykoli se dostal do situace, v níž nebyla respektována jeho důstojnost, cítil se podveden a v srdci hluboce zraněn, s bolestnou hořkostí vůči svému otci.
Často se setkáváme s lidmi, kteří byli jako Don citově vydíráni, neboť si musel lásku a přízeň svých nejbližších kupovat. Jsou tak uvnitř rozerváni láskou, která je nejistá, nepřináší bezpečí, není darována a nepodobá se lásce Kristově. Tito lidé potřebují poznat Boží lásku, která se podobá hřejivému slunci. Ať se snažíš sebevíc, jeho jas nezvýšíš ani nesnížíš. Můžeš se jen koupat v jeho paprscích.







Dalším důvodem vzniku hořkosti je osobní ztráta, která může postiženému člověku připadat nesnesitelná a nepřijatelná.Ztráta, s níž se nemůže smířit ani vyrovnat. Tato revolta proti nezměnitelné skutečnosti je pak živnou půdou pro vznik hořkosti. V dnešním porušeném světě se nám opravdu může stát, že něco nebo někoho ztratíme. Když krachem na burze roku 1929 začala světová hospodářská krize, zaplavila mnoho lidí zdrcující vlna hořkosti a někteří spáchali sebevraždu. Podobně tomu může být při ztrátě zdraví, práce, smyslu života, sebeúcty, nebo někoho z nejbližších, ať už rozvodem, nebo smrtí. Dopadne – li těchto bolestných ran několik najednou, jsou důvody k hořkosti o to silnější.
Všimněme si Joba. Když krátce po sobě ztratil své děti, majetek i zdraví, úpěnlivě a žalostně běduje:“Život mě omrzel, dám teď volný průchod svého lkaní, budu mluvit v hořkosti své duše.“ (Job 10,1).
Příčinou hořkosti mohou být také hříšné postoje. Bůh stvořil lidskou přirozenost tak, že hříšné postoje jako závist, žárlivost a pýcha mohou člověka srážet na cestu vedoucí k hořkosti. Vidíme to jasně u krále Saula, jehož hořkost vytryskla z pýchy a žárlivosti. Když David porazil Goliáše, konala se oslava a ženy opěvovaly Davidovo hrdinství. Když to uslyšel Saul, vzplanul žárlivostí a zraněnou pýchou. Nemohl se smířit s tím, že tento mladík zastínil jeho královskou slávu.







Hořkost působí jako kyselina či rakovina. Rozežírá naše psychické, fyzické i citové zdraví a rozbíjí vztahy mezi lidmi. Dochází k tomu proto, že naše napadená mysl instinktivně mobilizuje své prostředky a síly k pomstě. Mnohý náš skutek a mnohé naše slovo se pak nese v útočném duchu.
Zamysleme se opět nad Saulem, který se nechal ovládnout představou pomsty a po léta nemilosrdně pronásledoval Davida, aby jej zabil. Hořkost dává do pohybu mocné ničivé síly, které pak vykonávají své jak v mysli, tak i navenek.
Cítíme v sobě hořkost? Pokud ano, musíme dát na slova sv. Pavla: „Daleko ať je od vás každá zahořklost“ (Ef 4,31) a vykopat její kořen. Je nutno učinit čtyři kroky. Nejdříve musíme svoji zahořklost vyznat jako hřích. Snad jsme utrpěli nějakou ztrátu nebo nás někdo hluboce zranil. Nesnažme se ospravedlňovat či zdůvodňovat své reakce živené hořkostí, ale uznejme, že jsme nejednali s láskou, uznejme svůj hřích, bez ohledu na příčiny. Vyznáme – li takto svůj hřích Kristu, hluboce si vydechneme. Bůh nám vše odpustí a naše hořkost zmizí.







Dalším krokem, který je nutné vykonat, je naše prosba k Bohu o sílu k přijetí toho, co hořkost způsobilo. Bolestné okamžiky se nám často hluboko vrývají do duše a stále znova a znova nám přicházejí na mysl jako píseň na poškrábané gramofonové desce. V tom okamžiku musíme prostě zvednout jehlu.
Zdá se nám to obtížné, nebo zcela nemožné? Někdy jsme skutečně neschopni přijmout utrpení, které na nás těžce dolehlo. Jenom Bůh nám může darovat sílu, abychom je bez protestů přijali a nesli s odevzdaností. O tuto sílu ale musíme prosit.
Přijmout utrpení však neznamená namlouvat si, že je to něco dobrého. Mnohé věci nás zasáhnou jako projev zlých sil ve světě. Přijmout zlo neznamená souhlasit s ním. Bůh zlo odsuzuje a stíhá je svým hněvem. Také my musíme zlo odsuzovat. Můžeme však děkovat Kristu, že těm, kdo milují Boha, i zlo musí nakonec napomáhat k dobrému (srov. Řím 8,28). Je tedy velký rozdíl mezi prosbou za zlo a utrpení a díkůvzdáním Kristu, že skrze naše víru proměňuje i zlo k našemu užitku.
Třetím krokem je prosba ke Kristu o sílu odpustit všem viníkům, kteří nás dostali do stavu zahořklosti. Všimněme si, že v Ef 4,31 – 32 sv. Pavel přikazuje: „Daleko ať je od vás každá zahořklost!“ a hned připojuje: „Buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému navzájem odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.“
Řekneme si možná: „Ale ten člověk, který mi ublížil, si nezaslouží odpuštění.“ Ať je to jakkoli, odpusťme mu sami u sebe. Pokud se proti nám skutečně dopustil něčeho zlého a dosud toho nelitoval, nese tu vinu stále na sobě a bude se odpovídat Bohu.
Odpuštění odstraňuje vnitřní napětí, které může přerůst v těžký stres. Je to úžasný lék, který očišťuje, uzdravuje a přináší lásku, pokoj a sílu v míře větší než před tím. Odpuštění není obtížným břemenem, ale zkušeností uvolnění a radosti. Odpusťme každému jmenovitě. Odpusťme i sami sobě.
A čtvrtým krokem je prosba Kristu, aby uzdravit všechnu hořkost, kterou cítíme vůči sobě, Bohu a druhým. Dovolme mu vykopat to, co snad po léta sílilo a mohutnělo jako kořen hořkosti.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 18. 01. 2010 | 7472 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře