Společenství čistých srdcí

Pár vteřin

Kategorie: Zajímavé

Co se může stát, když bereme sami sebe moc vážně a myslíme víc na sebe a své potřeby než na druhé.

„Moje malá vnučka,“ vyprávěl pan K.L., „mi jednou chtěla ukázat obrázek, co namalovala ve školce. Měl jsem tehdy zrovna rozdělané objednávkové listy firmy, které jsem v penzi vypomáhal.“
„Dědečku…“
Zvedl jsem nerad oči. Mávala obrázkem a za ní stála její matka, dcera.
„Nemůžete chvíli počkat?“ zavrčel jsem.“ Obě zaraženě stály a dívaly se na mě. „Mám obrázek,“ volalo ale stále radostně děvčátko, tříleté usměvavé děvčátko.
„A já mám práci,“ řekl jsem.
„Už od nádraží se těší, jak dědečkovi ukáže obrázek, co namalovala,“ řekla dcera.
„Prostě počkejte,“ křikl jsem – měl jsem nepořádek v papírech a nehodlal jsem se vyrušovat. Bylo mi jasné, že každý soudný člověk musí uznat, že najít chybu v objednávkách je daleko důležitější než se dívat na nějaké malůvky malé holčičky.
„Dědečku,“ zavolala ještě jednou vnučka a přistoupila ke mně. Sklonil jsem se ještě hloub nad papíry.
„Pojď,“ řekla matka a odváděla ji.
Holčička nechápala. Jak to, že nechci vidět její obrázek? Dala si s ním tolik práce a tak se těšila, až jej svému dědečkovi ukáže.
Jenže mně bylo jasné, že takhle musím postupovat, že takhle je to pedagogicky správné. Musí si přece uvědomit, že tady existuje práce dospělých a že se musí respektovat.







Slyšel jsem ještě krůčky, cupitající ke dveřím.
„Dě…“ Nestačila dořeknout, zmizela ve dveřích, které se zaklaply, dcera ji rychle vtáhla do chodby. Znala mě.
Oddechl jsem si a sklonil se nad fakturami. Celou hodinu jsem se jimi probíral, pak se mi konečně podařilo chybu najít. Byl jsem spokojený.
Zapálil jsem si cigaretu a v tom zazvonil telefon. Nějaký neznámý hlas mi opakoval, mnohokrát, protože jsem to nemohl pochopit, že moje dcera je těžce zraněná a že vnučka zahynula při havárii. Jely na nákup a nějaký náklaďák s opilým řidičem do nich vrazil. Něco se ve mně převrátilo naruby a dodnes jsem to nepřekonal. Víte, mrzí mě v životě hodně věcí. Ale tahle s tím obrázkem mě bude strašit do smrti.
O nic nešlo. Zdánlivě vůbec o nic. Jen jsem se zachoval jako zodpovědný dospělý, nenechal jsem se vyrušit z práce. Nějakým malým radostným děvčátkem.
Ale už napořád budu vidět tu dychtivou tvářičku, touhu ukázat mi neumělý obrázek, její nadšení, a zklamání.
Stačilo pár vteřin, pár nepatrných vteřin, a jejich vůz by o pár vteřin minul onen druhý vůz!
Co by mi to udělalo, podívat se na obrázek. Pár vteřin. Pár obyčejných vteřin, kterých tolik každý den ztrácím. A já se nepodíval. Já jí je nedal.
„Dě…“ Ta slabika, kterou vydechla ve dveřích, dědečkovi na rozloučenou, mi nikdy nepřestane znít v uších.
Občas nám někdo chce udělat radost a mít radost. Dívá se na nás, směje se na nás, miluje nás. Těší se na nás.
A pak už není. Nepřijde. Nikdy.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 13. 12. 2009 | 5064 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře