Zrcadlení
Kategorie: Pro inspiraci
Zamyšlení nad jednou aktuální skutečností. Netýká se nás to také?
"Ona je kráva..."
Mladá matka si vypráví s kamarádkou, zatímco děti poskakují na
dětském hřišti. Ženy se zabraly do hovoru jako děti do poskakování.
A pak volají na děti, že je třeba jít domů.
"Nepůjdu," trucuje holčička, "nepůjdu, krávo..."
Matka ztuhne. Tohle jí říká! A před kamarádkou!
Popadne holčičku a začne ji třepat přes zadeček, holčička ječí
a pláče. Obvyklá scéna na pískovišti: zločin a trest.
"Kdo tě to učí takhle mluvit, kdo, co?" třepající ruka se nezastavuje,
ani na okamžik nezastavuje.
"Ty!"
Ruka na chvíli ustrne ve vzduchu. "Cože?"
"Ty jsi říkala o té paní, že je kráva, když nechtěla to, co ty..."
Matka okamžik uvažuje. Jenže pak začne zase holčičku vyplácet.
"Jo, já to říkala, jenže já to říkat můžu, ty jsi na to ještě
móc malá!"
Moc malá... Jako by to, že je někdo malý, že je dítě, znamenalo,
že má malé srdce, malou bolest, malé pochopení pro to, když je
někdo ponižován.
Moc malá... Jenže brzy vyroste, tak brzy.
A neseme si do života jen to, co nám do něj bylo vloženo, nikdo si
nemůže nést nic jiného, než co se do něj uložilo. Lásku. Nenávist.
Kolikrát bychom chtěli, aby v těch okolo nás bylo něco jiného, ale
když se nad tím zamyslíme, vidíme, že v sobě nesou jen to, co jsme
do nich vložili my.
Zrcadlíme se ve svých dětech. My, naše slova, naše gesta, naše
nálady, naše vztahy. Zrcadlíme se. A pak se - divíme.
Zlobit se na zrcadlo je zbytečné, marné.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 05. 12. 2010 | 5230 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Karmelitánský kalendář 2005