Společenství čistých srdcí

Když bolí duše...

Kategorie: Svědectví

Deprese by se daly v současnosti označit jako jedna z civilizačních nemocí. O co se vlastně jedná? Na tuto otázku se pokusí odpovědět dnes pětadvacetiletá Eliška, která si jimi také prošla.

"Do svých osmnácti jsem o této nemoci jen slyšela nebo četla a nijak zvlášť se o to nezajímala," vypráví Eliška. Tou dobou studovala třetím rokem na církevní střední škole, měla dobrý prospěch a mnoho zájmů. Občasná nedorozumění mezi sourozenci se vždycky nějak urovnala, se spolužačkami vycházela dobře. Jenže nic netrvá věčně. Právě ve třetím ročníku začalo přibývat konfliktů s třídní profesorkou, které postupně přerostly v boj o její výměnu. Ve třídě panovala napjatá atmosféra, protože někteří vyučující se postavili právě na stranu třídní profesorky. Eliška byla jednou z mála, kteří proti vyučující tvrdě nevystupovali a byli s ní ještě ochotni vyjednávat. Nikdy nebyla konfliktní typ. Vždy se snažila vyřešit všechno po dobrém. Nechtěla se nechat strhnout okolím. Stála si za svým názorem. Pozdě si ale uvědomila, že forma, kterou jej razila příliš provokovala. To už se k ní její třída obracela zády.


br>



"Vše vyvrcholilo na jedné třídní akci, když mi dosud nejbližší spolužačka nepříliš vybíravě řekla, co si o mě myslí, a jiná mi na otázku, co bych měla dělat, aby se mnou třída opět mluvila, odpověděla doslova: "To by ses musela úplně změnit!"
Pro Elišku to byl šok. Následující den to na ni dolehlo natolik, že se bála mezi spolužáky přijít. "Brečela jsem a nemohla přestat. Třídní si se mnou nevěděla rady, tak zavolala mé mamce, ať si pro mě přijede." A tak se o Eliščině trápení dověděla jednak třídní profesorka a jednak rodina. Pro znovupřijetí ve třídě to mělo vliv víceméně příznivý, ovšem ze strany rodičů a sourozenců se setkala s nepochopením. "Moc mě to mrzelo. Připadala jsem si úplně sama a nevěděla, co se sebou." Tou dobou Eliška několikrát zavolala na Linku bezpečí, protože jí tu chyběl její zpovědník, o kterém si myslela, že může její problémy vyřešit. Postupně si také mladý angličtinář, jež vedl školní sbor, který Eliška navštěvovala, všiml, že je neustále nevyspaná a smutná. Zhodnotil, co se stalo, a doporučil Elišce, aby s ohledem na svoje zdraví vyhledala odbornou pomoc. "Nikdy by mě nenapadlo, že budu docházet na psychiatrii. Na tohoto vyučujícího jsem však dala. Využila jsem své plnoletosti a bez vědomí rodičů jsem zavolala jedné lékařce, která mě přijala a začala léčit antidepresivy.







Úleva však nepřišla hned. "Zdálo se mi, že je mi ještě hůř. Pociťovala jsem úzkost, strach z něčeho neznámého, a na prsou jako kdybych měla kámen. Když to přišlo, nemohla jsem se na nic soustředit a ani mechanická práce mi nešla. Svírala jsem pěsti a kousala se do rtů ve snaze nějak tu neurčitou palčivou bolest zvládnout. Snažila jsem se přehlušit ji bolestí tělesnou, takže jsem si často poškrábala ruce nebo záměrně procházela kopřivami, ale nešlo to. Chtěla jsem se rozdrtit, zahrabat, vůbec se nevidět. Nejčastěji jsem skončila s pláčem v objetí některé své kamarádky. Slzy aspoň trochu přinášely úlevu." Protože Eliška užívala léky, bylo nezbytné, aby o tom doma někdo věděl, kdyby se vyskytl nějaký vážnější zdravotní problém. "Dlouho jsem se bála, až jsem nakonec všechno vyklopila tatínkovi, který to pak mamce přetlumočil. Paradoxně si ta nemoc vyžádala lepší vztahy v naší rodině." Eliška současně navštěvovala psycholožku, která ji vyslechla, poradila a naučila, jak se uvolnit, aby se jí lépe usínalo. K výměně třídní profesorky nakonec došlo a atmosféra ve třídě se uvolnila. Za těchto okolnosti se Eliščin stav pomalu zlepšoval. Odmaturovala s vyznamenáním, byla přijata na vysokou školu a poznala nové přátele. Psychiatryně z ní měla radost a chystala se dávky antidepresiv postupně snižovat. K tomu však nedošlo. Atmosféra v rodině se opět přiostřovala. Eliška již dříve jezdívala na víkendové akce, nyní se však žádná neobešla bez připomínek, že chvíli neposedí. Necítila se doma dobře a o to víc se jí chtělo z tohoto prostředí zmizet. K tomu přibývalo učení, dlouhých přednášek a psaní protokolů z laboratorních cvičení. Vstávala i uléhala unavená, doma často polykala slzy. Úzkost a vnitřní bolest se přihlásily s ještě větší intenzitou. Nevěděla, kudy kam. Pláčem se bránila myšlenkám, aby vnitřní bolesti ulevila a prořízla si zápěstí. Nesčetněkrát promáčela slzami tričko kamarádky, která se ji snažila podepřít. "Byla jsem za Barču moc ráda. Vždy mě vyslechla, modlila se se mnou i za mě, byla mi velkou oporou," vděčně vzpomíná Eliška.







Zkoušky složila "s odřenýma ušima" a odjela na tři týdny na tábor jako jedna z vedoucích a zdravotnice. Těšila se na změnu prostředí, přírodu a odpočinek od školy. Tentokrát se však toho všeho nedočkala. "Cítila jsem se ostře sledována hlavní vedoucí, jejíž pokárání mě pokaždé velmi zasáhlo. Navíc jsem musela být stále s dětmi a neměla příliš času pro sebe a na modlitbu. Na moje dopisy nikdo neodpovídal, což se mi ještě nikdy nestalo. Ani po duchovní stránce jsem neměla oporu, když jsme šli na mši svatou jen v neděli. Ani o návštěvním dni za mnou nikdo nepřišel. Zřejmě toho bylo příliš. Jednou večer, po dvou týdnech od začátku tábora, mě chytly do celého těla křeče, které se druhá zdravotnice marně snažila uvolnit. Poprosila jsem ji, aby mě raději odvezla k lékaři, abych netrápila sebe ani ostatní holky. Řekla, že by pro mě jedině musela přijet sanitka, aby v táboře zůstalo dost dospělých." Elišce nezbylo, než souhlasit. Předpokládala, že ji dovezou na neurologii, místo toho se však ocitla v psychiatrické ordinaci s diagnózou "panická úzkost". "Lékař mi řekl, že mi mohou dát něco na uklidnění a zavézt mě zpět do tábora nebo domů, nebo mohu v nemocnici zůstat do druhého dne. Volila jsem raději třetí možnost, protože mi ze sanitky bylo špatně a sotva jsem stála na nohou. Teplá sprcha mi křeče částečně uvolnila a po dvou týdnech jsem se dostatečně vyspala."







Ráno však nastal mírný šok, když zjistila, že ji jen tak hned pustit nemohou, jedině že by podepsala revers. "Měla jsem strach, že se nestihnu vrátit domů včas po skončení tábora, že se to zase rodiče dozví a bude z toho pozdvižení." Optimismu jí nepřidala skutečnost, že obývá pokoj se schizofreničkou, která občas tropila scény. Do očí se znovu draly slzy. Tenkrát poprvé dostala kromě antidepresiv také léky proti úzkosti. "Zkus to tam nějak vydržet," těšil ji zpovědník. Ještě větší povzbuzení přišlo odpoledne v osobě nemocničního kaplana, který ji trpělivě vyslechl, vyzpovídal a podal jí Svaté přijímání. Bylo to jako náhlé světlo ve tmě. V tu chvíli se už nebála. "Otec Petr slíbil, že dokud tu budu, přijde za mnou se Svatým přijímáním každý den. Měla jsem dokonce takovou radost, že jsem ho požádala, aby se se mnou pomodlil Magnificat." Lékaři se shodli na tom, že Eliška potřebuje hlavně odpočinek a že žádná dlouhá hospitalizace není nutná. "Udělali mi EEG a psychologické vyšetření a jinak jsem směla číst, luštit křížovky, skládat puzzle, dívat se na televizi, v doprovodu sestry jít na vycházku,..." rozpomíná se Eliška, pro kterou se ty čtyři dny, které nakonec v nemocnici strávila, staly paradoxně nejhezčími z celých prázdnin. Stihla se ještě na dva dny vrátit na tábor a uklidnit děti, že je v pořádku. Doma už to ale tak růžové nebylo. "Rodiče se o mě báli a nechtěli mě nikam pouštět. Já jsem naopak potřebovala být s přáteli." Dospělo to tak daleko, že se Eliška tajně chystala odjet ke kamarádce do východních Čech s tím, že rodičům nechá doma dopis, kde jim vypíše, proč se jí doma nelíbí, a vrátí se, až to bude doma lepší. Tou dobou také uvažovala o přerušení studia a práci někde dál od rodiny. Zpovědník ji však usměrnil a rozmluvil jí to, takže se zatnutými zuby se rozhodla ve škole pokračovat, přešla k věřícímu psychiatrovi a znovu začala navštěvovat psycholožku. Jednoduché to nebylo. Přidala se duchovní krize. V duchu si říkala: "Bože, dej už mi pokoj, takhle se přece nedá žít!" A o několik minut později Ho s pláčem odprošovala. Zpovědník Elišku dál trpělivě podpíral a jednoho dne jí nabídl přijetí svátosti nemocných. "Souhlasila jsem. Šla jsme do toho s tím, že mě Bůh může uzdravit úplně, nebo mi to pomůže lépe nést. Stalo se to druhé. Ještě pak teklo hodně slz, než se po několika měsících můj stav znovu stabilizoval, ale už jsem za to Pánu Bohu nenadávala a snažila se ty bolesti i problémy doma za někoho obětovat." Eliška nakonec úspěšně dostudovala. V současnosti již psycholožku nepotřebuje a k psychiatrovi si jen čtyřikrát do roka dochází pro léky. Dobu nemoci však nehodnotí vysloveně negativně. "Bylo to těžké, ale dalo mi to hodně. Zase jsem se o trochu víc naučila žít mezi lidmi, pochopit své nejbližší, hlouběji jsem si uvědomila sílu Eucharistie a když se nyní setkám s někým, kdo depresemi právě trpí, rozumím mu, protože vím, co prožívá. Pro někoho je totiž těžko pochopitelná bolest a smutek bez konkrétní příčiny," zakončuje své vyprávění Eliška.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 03. 11. 2009 | 7231 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře