Společenství čistých srdcí

O celibátu, Božím humoru - a prázdném místě vedle mne.

Kategorie: Svědectví

Svědectví bohoslovce Karla Skočovského. O jeho cestě životem, touze po manželství a nakonec....

Nečekejte žádnou intimní zpověď. Někdy se tak zastavím, abych si víc uvědomil, jak se změnil můj vztah k Bohu během toho necelého roku v teologickém konviktu. Připravuji se na kněžství. Žiju a budu žít v celibátu. A ještě před čtyřmi lety jsem měl docela jiné plány…

Když jsem se dostal na výšku do Brna (vybral jsem si psychologii), představoval jsem si, že se zaměřím na rodinné poradenství, vezmu si dívku, kterou mi Pán pošle, budeme mít velkou rodinu (pro začátek tak čtyři, pět dětí :o)) a to bylo tak všecko, co jsem v té době dokázal říct o své budoucnosti. Manželství a děti pro mne byly (a pořád v jsou) něčím nesmírně vzácným. Sám jsem vyrostl ve velké rodině – mám čtyři mladší sourozence – na což jsem byl vždycky hrdý.




Vzpomínám si, jak jsem se staral o svou nejmladší sestru a brášku, když byli ještě v peřince. A tak si říkám, jestli to dneska muži, kteří vlastně nikdy nic takového v dospívání nezažili, nemají v něčem těžší. Možná jejich cesta k dětem je malinko delší a obtížnější. Nedávno jsme v liturgice absolvovali křest „nanečisto“: rozebrali jsme si úlohy (kněze, rodičů, kmotra atd.) a procházeli si jednotlivé části obřadu. Měli jste vidět, jaké rozpaky vyvolávalo u mých spolubratří, když měli jen na chvíli v roli rodiče podržet dítě-panenku. Myslím, že kdyby takhle zacházeli s opravdovým miminkem, odvezli by je rovnou do kriminálu za ublížení na zdraví. :o))

Během těch let v Brně jsem se pořád modlil za dívku, kterou bych si mohl vzít. A která by mne chtěla :o)) Nepochybně jsem měl velmi vysoké nároky. Jednou jsem z legrace vymyslel, že moje dívka musí být V.I.P: Věřící, Inteligentní a Pěkná. S touhle zkratkou jsem docela slavil úspěch. Asi si ji dám patentovat.



Také jsem se na manželství chtěl zodpovědně připravit. Přihlásil jsem se do kurzu přirozeného plánování rodičovství (PPR). Ty ženy v poradně si mě chodily prohlížet jako muzejní exponát a jen otvíraly pusu a nechápavě kroutily hlavami. Byl jsem nejspíš jediný nezadaný devatenáctiletý mladý muž ve Střední Evropě, který se něco dobrovolně chtěl o PPR dozvědět. Ale mě tahle oblast naprosto fascinovala. Najednou mi celá ta „zatracená“ nauka církve o sexu a antikoncepci začala dávat nádherný smysl. A s velikou horlivostí jsem se vrhl do studia všeho, co o PPR bylo napsáno. A tenhle koníček mi zůstal (v jiné podobě) dodnes. A tak žiju v celibátu, a teoreticky vím o plodnosti, PPR a všemu, co s tím souvisí, víc než většina gynekologů. Bůh se musí řehtat na celý vesmír.

Nikdy mne nepřestane bavit ten neodolatelný, laskavý Boží humor. Tak dlouho jsem se připravoval na manželství, až mi Pán konečně řekl, že moje povolání je jiné. Několikrát jsem byl až po uši zamilovaný, až mi Pán (i prostřednictvím mé poslední lásky) dal najevo, že svoji pravou lásku mám hledat jinde.



Zamiloval jsem se tehdy do jedné krásné talentované dívky. (Od školky jsem byl do někoho zamilovaný skoro pořád.) Ale když jsem jí po dlouhých bojích vyjevil svoje city, řekla mi, že náš vztah takhle nevnímá. Musím říct, že jsem to obrečel. Ale byl to zároveň zlomový okamžik v mém životě. Měl jsem čas se zastavit a položit si otázku, jestli třeba nemá Bůh se mnou jiné plány než ty, které jsem si vysnil já. A tehdy jsem Bohu řekl: „Pane, ukaž mi prosím moji cestu, kterou jsi pro mne připravil. Přijmu ji, ať povede kamkoliv. Jen mi to prosím řekni tak, abych to i já pochopil.“ Mám totiž, co se Boží vůle týče, dost dlouhé vedení.



Pak přišel čas milosti. Jednou jsem se o samotě na pokoji modlil. A uprostřed toho ticha jsem najednou intenzivně vnímal přítomnost Panny Marie. A v srdci mi najednou vyvstala tři prostá slova: „Staneš se knězem.“ Neslyšel jsem žádný hlas. Nebylo to nic mimořádného. Jen tu byla ta slova. Jako když někdo pojmenuje, kým jste. Naprosto spontánní odpověď mého srdce byla: „To je pravda.“ Žádná diskuse. Nic takového. Jako bych čekal, až to konečně někdo řekne. A přitom jsem to nečekal, neprosil o to, neplánoval si to.

A najednou celý můj život, když jsem se podíval zpátky, začal dávat smysl. Co jsem prožíval, se dá těžko popsat. Byla to směs radosti a hlubokého pokoje, pokoje, který sahal až na dno duše. Ale pak se přidala úzkost a vědomí vlastní slabosti. Tohle přeci nemůžu zvládnout, říkal jsem si. A tak jsem se rozhodl pro jednu dost smělou věc: vyžádal jsem si na Bohu znamení. „Pane, jestli jsou tvá slova pravdivá a nebyl to jen výplod mé fantazie, dej mi prosím toto znamení: Když se mne někdo v následujících dnech zeptá, jestli se nechci stát knězem, budu tě následovat podle tvé vůle.“

A jak to dopadlo? Setkal jsem se s jednou mladou ženou, se kterou jsem měli nějaké vyřizování. Viděli jsme se a si podruhé v životě. A když jsem při odchodu stál ve dveřích, ona se na mne najednou podívala a úplně mimo kontext se zeptala: „Nechceš se náhodou stát knězem?“ Málem se mi podlomila kolena.

Dost jsem to řešil se svým zpovědníkem. Chtěl jsem té své nové cestě dát uzrát. Tak jsem pokračoval další tři roky ve studiu psychologie. A tyhle roky patřily k těm nejkrásnějším, které jsem v Brně zažil. Pak jsem si podal přihlášku do konviktu. A tak to tam píšu. Protože Bůh je skvělý.



Když mě Pán povolal k celibátnímu kněžství, nevzal mi touhu po manželství. Pořád mám rád děti, a možná ještě víc než kdy předtím. Dívčí krása mne stále znova okouzluje. Ale je to jiné. Učím se dívky kolem sebe vnímat jako sestry. Od svých dvanácti, třinácti let jsem se vytrvale modlil za svoji budoucí ženu. Dnes vím, že žádná není. Ale žádná modlitba, kterou jsem v upřímnosti vyslovil, se nikde neztratila. Pochopil jsem, že se mám stát knězem, kterému zvlášť na srdci má ležet situace manželů a rodin. Aspoň tak to vnímám v tomto okamžiku. Pán to ví. Bůh mi ze srdce nevzal touhu po ženě. Jsou chvíle, kdy si s jakousi vnitřní bolestí uvědomuji prázdné místo vedle mne. To prázdné místo je jako propast, která touží po naplnění. Ale na druhé straně té propasti stojí můj Pán a volá: „Skoč. Odraz se, jak jen dokážeš. A až si budeš myslet, že se v té prázdnotě musíš ztratit, že tě musí pohltit, já tam budu. Neboj se a leť. Moje láska stačí k tomu, abys byl šťastný. Neboj se. Já jsem s tebou.“



http://tob.signaly.cz/0805/o-celibatu-bozim-humoru

---

Sdílet

Autor: Janča Káťa Michalíčková | Vydáno dne 18. 09. 2008 | 7082 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: http://tob.signaly.cz/0805/o-celibatu-bozim-humoru

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře