Společenství čistých srdcí

Milá Markéto,
děkuji, že jste se zapojila do diskuze o tomto závažném tématu. Třebaže článek není o mně, jak lze zjistit kliknutím na odkaz na posledním řádku článku, jsem vděčná za Vaši dobrou vůli poradit a pomoci.

Zaujalo mě, že o sobě píšete, že nejste "dogmatický křesťan". Pokud pod pojmem "dogma" rozumíme pravdu víry, pak to vypadá, že se prohlašujete za nepravověrného křesťana, což mi připadá jako vnitřně rozporné. Je potom těžké přiřadit Vašim dalším myšlenkám správný kontext. Přesto bych měla několik poznámek:

"To, zda se cítíte něčím vinna je věc jedině mezi Vámi a Bohem"

- Žádná vina není jen mezi viníkem a Bohem. To by platilo pouze pokud by se veškerá existence omezila pouze na tyto dva aktéry. Do komplexu provinění vždy vstupuje ještě někdo třetí (jiný člověk, společenství, církev, celé stvoření), které spolu nese následky této viny.

"Život bez hříchu je ale ideál, ke kterému máme směřovat, ne se jím nechat svazovat a žít ve strachu a ponížení z toho, že všechno nedokážeme perfektně.
Jsem přesvědčena, že nic takového Pán Bůh nežádá, že nás naopak chce vidět svobodné, radostné a plné síly, která nám pomůže předávat jeho poselství mezi ostatními lidmi tím, že budeme žít dobrý a opravdový život (byť možná ne ustrašeně dokonalý)."

- Jistě. Je ovšem třeba říci, že strach z hříchu (bázeň Boží) je dobrá věc, která nám právě umožňuje se k onomu ideálu blížit. Protože hřích je zlo, kterého je správné a moudré se bát. Je to rub mince, na jejímž líci je láska k Bohu. Je ovšem potřeba dbát na to, aby nám strach z hříchu nebránil v konání dobra a bázeň Boží se nezvrhla ve strach z Boha.

Otázce JAK řešit zneplodnění manželského objetí musí nutně předcházet otázka PROČ se k tomuto narušení přirozeného běhu věcí utíkat; jaké důvody nás vedou o těchto otázkách uvažovat. Zda jsou spravedlivé (Bohem chtěné) a v zájmu všech (včetně potenciálních dětí, obce (rodiny), Církve, celého stvoření), nebo zda jsou v zájmu jen některých a nespravedlivé. Vždy je třeba hledat největší dobro, což předpokládá vystoupit sama ze sebe a uvidět věci takové, jaké skutečně jsou.
V praktických otázkách je dobré hledat radu u znalého, důvěryhodného a zkušeného zpovědníka. A o to také v článku především jde: že je problém dnes takového najít, protože se až příliš často stává, že rada, které se tazateli dostane, vychází spíše než z prověřené a ověřené církevní praxe z individuálního (a tedy často nesprávného) mínění zpovědníkova. Článek tedy správně apeluje na sjednocení principů, jimiž se mají zpovědníci řídit, a zejména na jejich důsledné prosazení do praxe.