Společenství čistých srdcí

No myslel jsem, že se debata už vyčerpala, ale přeci jen mi to nedá si ještě trochu zagrafomanit.

"mě z Vašich příspěvků vyznívá dost zmatek. Jakobyste byl smutný z toho, že jste nepoznal jaká Vaše manželka je, ale na druhou stranu ji máte rád. Proto nechápu, co vlastně je účelem Vašeho sdělení. To, že se mladí mají sebe před svatbou dotýkat víc, než je zdrávo?"

Mně zase z Vašich příspěvků připadá, že ty moje příliš nečtete a rovnou jaksi naučeně reagujete, takže zatím v každé reakci na mě jste něco z toho, co jsem napsal, nesmyslně převrátila do pravého opaku. :-) Tady konkrétně si k Vaší poslední větě opět dovolím zopakovat sama sebe: "Pro jistotu: tím nijak neříkám, že ta příležitost je správně", kontext viz výše. Vytrvalému hledání nějakých (patrně skrytých?) účelů, o co mi jde (už ve 3 reakcích!), také nerozumím. Prostě Solipso napsal podělte se, tak jsem se podělil, protože mi má zkušenost přišla relevantní k tématu serveru, tak aby si případní čtenáři mohli rozšířit obzory, jak taky věci mohou (ne)fungovat.

Ten "dost zmatek" má být v tom "smutný z toho, že jste nepoznal jaká Vaše manželka je, ale na druhou stranu ji máte rád"? V tom přece není žádný rozpor. Přímo slovo smutný bych nepoužil, když už s tím nejde nic dělat a má smysl se dívat leda dopředu, ale manželku mám rád a zároveň si myslím, že není dobře, že jsme před svatbou nevěděli, "jaká je". Třeba bychom se vzali i tak, a třeba bychom se rozhodli jinak. Tu možnost rozhodování jsme prostě neměli. Jako kdyby (velmi nedokonalé přirovnání) jeden ze snoubenců toužil žít na samotě u lesa a druhý v centru velkoměsta a žádný si nedovedl představit opak. Jistě platí, že pokud se vezmou i tak, vzájemná láska a Boží milost jim bude schopna pomoci tu rozdílnost nějak překonat. Přesto jim asi nikdo neřekne, že to není potřeba před svatbou řešit, že se stačí spolehnout na lásku a milost atp., ale asi každý bude souhlasit s tím, že je rozumné si už předem vyjasnit, jestli se v této věci shodnou na kompromisu, nebo se jeden dokáže přizpůsobit, nebo jestli nebude nakonec nejlepší najít jiného životního partnera. Aby v tom opět někdo bez čtení nehledal něco, co v tom vůbec není: neříkám tím, "že se mladí mají sebe před svatbou dotýkat víc, než je zdrávo", chci tím říct, že je dobré o těchto možných budoucích rozdílnostech vědět.

"Ukazovat že svět není černobílý mi připadá zbytečné. To normálně člověk ví jak to chodí."

Inu, zdá se, že Klára to nevěděla, manželka to nevěděla, já jsem to nevěděl, sama jste tu zmiňovala další dvojici, která to patrně taky nevěděla. Sice i přesto můžete říct, že "to, o čem mluvíte se mi zdá velmi vyjímečné", ale to není samo o sobě žádným argumentem: vozíčkářů je ještě zhruba o řád méně než lidí s nějakou nestandardní sexualitou, a přesto je snaha dělat vše pokud možno bezbariérové a nikdo neargumentuje, že to je přece jen výjimečné, tak jaképak copak. Navíc mi připadá, že těch, co "normálně" neví, "jak to chodí", není zas tak málo (jen Vás zřejmě mate, že se z toho málokdy stane reálný problém, což ale souvisí jen s relativně malým zastoupením lidí s nestandardní sexualitou v populaci). Lze tak soudit i z toho, že tu zatím stále nikdo jasně nezodpověděl, jak jsme to teda měli poznat, kde jsme udělali chybu. Veškeré reakce zatím byly obecné fráze typu

"Nemyslím si, že nelze poznat, že o druhého fyzicky nemám zájem, i bez tělesných intimností. Možná je třeba poznat, je-li jeden k druhému opravdu přímý a čestný."

jak konkrétně to tedy lze poznat a v čem spočívá ta nečestnost? Takový člověk, pokud je upřímně věřící, si možná povšimne, že je odolnější vůči tomuto druhu pokušení než mnozí okolo něj. Bude vděčný Bohu, že se zvládá chovat správně (tohle je ta nečestnost?), nebo si řekne, aha, pozor, mě to správné chování stojí nějak málo, tady určitě něco není v pořádku? Na základě čeho si myslíte, že "ve vzájemné důvěře je možné rozpoznat, že má člověk i takový problém jako je fyzické netíhnutí k odlišnému pohlaví"? Je třeba nějaké "svědectví", jak to nějaká dvojice při zachování ideálu čistoty poznala už před svatbou, nebo to je jen takové Vaše přání otcem myšlenky? Takoví lidé přece nemají žádné srovnání. Dokonce ani já vlastně doteď nevím, jak moc jsme "mimo normu", to jenom tuším, že docela dost: prostě o takových intimních věcech se lidé (přesněji katolíci v mém okolí :-) běžně nebaví. Nebo si snad na setkání čistých srdcí členové vzájemně odhalují své sexuální touhy, jejichž pokušení musejí překonávat, takže případný člen s nějakou nestandardní sexualitou hned pozná, že se v tomhle nějak zásadně liší? Myslím, že jistě neodhalují. Viz ostatně třeba i první dva odkazy ze stránky http://theses.cz/vyhledavani/?search=asexualita na diplomové práce obsahující v empirické části kvalitativní výzkum, z něhož je zjevné, že i asexuálům zcela neomezeným (teď to nemyslím nijak pejorativně) katolickou morálkou trvá velmi, velmi dlouho, než pochopí, jak moc se liší od běžné populace a že pro partnerský vztah je taková odlišnost přinejmenším velmi limitující. Nepředpokládám, že by mezi katolíky snažícími se o ideál čistoty k takovému poznání mohlo docházet nějak výrazně rychleji, lze očekávat spíš pravý opak. Relevantních příběhů lze dohledat velké množství i jinde. Čili bych naopak řekl, že zhola nic nenasvědčuje tomu, že "To normálně člověk ví jak to chodí" (to možná jen Jírovi všechno vědí a na vše mají jednoduchá řešení chránící před "složitým rozvažováním" ;-). Tím spíš pak nedává smysl říkat, že "Patologické problémy není nutné řešit plošně, ale osobně.", právě proto, že dotyční zpravidla vůbec netuší, že jim nějaký problém hrozí, prostě naplňují ideál čistého srdce, no a zádrhele se objeví až po svatbě, kdy už je ovšem pozdě chtít něco měnit.

Já samozřejmě nevím, jaké to má řešení v rámci úsilí o naplňování ideálu čistého srdce. Přesně proto mi to přijde jako zajímavé téma k možné diskusi právě v tomto prostředí. Možná to žádné "čisté" řešení nemá a je to potřeba chápat jako loterii, jako když se někdo narodí hluchý, další přijde o nohu a ještě jiný si "vylosuje" člověka s nějakou nestandardní sexualitou a zjistí to až po svatbě: neste všichni své kříže a následujte mě. A možná to nějaké alespoň částečné řešení má, přinejmenším třeba lepší osvětu (to je vidět v naprosté většině příběhů těch asexuálů, že jim takovou věc jejich okolí prostě odmítlo vůbec uvěřit, což je další pěkná ilustrace mylnosti představy, že "To normálně člověk ví jak to chodí" :-). Je ale zvláštní se tvářit, že problém neexistuje, respektive že je bezvýznamný. Já bych skoro naopak řekl, že se tento problém vlastně svým způsobem dotýká každého snoubence s čistým srdcem, protože při zachování ideálu neví jistě, jak na tom jeho protějšek je. Nemluvě o tom, že mi obecně nepřijde neužitečné rozvažovat, a klidně i složitě, i nad takovými morálními problémy, které se mě přímo netýkají.