Společenství čistých srdcí

Ondrášek

Kategorie: Články

Nevšední lidský příběh v podání Miriam Tůmové.

„Až vyrosteš, čím budeš?“ ptají se dospělí malých dětí. Otázka není míněna vážně. Svět nepotřebuje mnoho kosmonautů, z každé holčičky nevykvete Lucie Bílá. Ondřej Zach však na tento dotaz odpovídal s absolutní vážností: „Stanu se tatínkem.“
¨ Ondřej byl jedináček, úzkostlivě vypiplané dítě. Matka ho pouštěla jen pod okna domku. „Dýchej čerstvý vzduch,“ přikazovala mu. „A nepoť se.“ Chlapeček zhluboka dýchal, když ostatní kluci zpocení řádili po vsi. Často utekl do rodiny kamaráda, kde ječelo a dovádělo osm dětí. Radostný mumraj v chalupě mu navždycky utkvěl v paměti jako obraz ráje, a tehdy si slíbil: až vyroste, pořídí si tolik dětí, kolik se jich do stavení vejde.







Sotva dostudoval, přestavěl domek po rodičích v nádhernou vilu a hned se oženil. Vzal si bývalou spolužačku, inženýrku z Prahy. Nadějné manželství však skončilo po několika měsících tragédií. Novému schodišti dosud chybělo zábradlí, mladá žena tam uklouzla, a protože padla hlavou na hromadu ještě neodklizených cihel, byla okamžitě mrtvá.
Za rok se Ondřej oženil znovu, tentokrát s osmnáctiletou dívkou ze vsi. Nezvyklá volba ohromila sousedy. Vendula neměla vzdělání, od patnácti dojížděla do fabriky. O nějakém věnu nemohla být řeč. Její tatík, invalidní důchodce, pozemskými statky neoplýval. Krom toho nebyla ani moc hezká, aspoň podle měřítek současné módy. Ze všech stran oplácaná, klukům se nelíbila. A najednou tohle! Inženýr s vilou, mladý vdovec bez závazků, finančně zajištěný. Co na ní vidí? Nač vlastně chytila takovou velrybu?







Podobnou otázku si kladla i sama Vendula. Prošla tvrdou školou, od deseti let bez matky, musela otci hospodařit. Naučila se výtečně vařit a to bylo tak všechno. Ondřej jí vyložil svůj sen o dětech. Mít dům plný lidiček, dupání a her. K tomu potřeboval ženu. Takovou, která by byla jen a jen ženou, bez emancipační touhy uplatnit se ve světě mužů. Vendula zajásala, jejich tužby se shodovaly. Není třeba dodávat, že byla do svého manžela šíleně zamilovaná: jeho mínění jí bylo mírou všeho.
Peníze hrají v životě lidí velikou roli. Ondřejovi se naskytla příležitost jet na půl roku do Sýrie. Šlo o konstrukci haly, na níž i doma před tím pracoval. V době totality výjezd do ciziny něco znamenal, sliboval valuty, všemožné výhody. Vendula byla v pátém měsíci a v dobré víře, že pojede s ním, odhlásila se na zdravotním středisku. Ondřej byl proti; změna podnebí by mohla očekávanému děcku uškodit. Podřídila se. Vždyť sama nebude, táta na ni dohlédne. „No to se ví,“ souhlasil nadšeně. Sám vždycky chudý, nedokázal odolat. „Až si koupíte bourák z Tůzu, to bude závisti!“ Výhodným sňatkem u něho dcera získala na ceně i vážnosti. „Mně ji můžeš svěřit,“ sliboval zeti. „U mě je v bezpečí.“
Všichni víme, že v bezpečí není člověk vůbec nikde. Vendula jednou zrána ještě rozespalá zakopla o košík nových brambor, který táta, aby ji nebudil, postavil pozdě večer za práh. Při prudkém pádu narazila životem přímo do ucha košíku a začala krvácet. Když se pak dostavily bolesti, pochopila, že ztrácí plod. Mohla zavolat lékaře, telefon měla u ruky. Z neznalosti se však domnívala, že bez pomoci zemře. Co s životem? Ondřej ji zavrhne. Neobstála, neuměla jejich dítě ochránit. Jak by mu zdůvodnila svou neopatrnost?







Zůstala v posteli celý týden. Cítila však, že může vstát. Smrt ji nechtěla, vzala si jen dítě. Zakopala je v zahradě pod jabloní, aniž se komu zmínila. Tátovi nalhala, že má trochu chřipku. Život si vycpala polštářkem. Ať jí dá pokoj, ještě aspoň chvíli. Než si vše v klidu promyslí.
Vendulu roznítil riskantní nápad: co kdyby odcizila dítě? O krádežích miminek toho slyšela už hodně. Některým ženám to nevyšlo, jiným ano. Do práce nechodí, to jí Ondřej hned po svatbě zakázal. Na zdravotním středisku se po ní shánět nebudou, stále se ještě domnívají, že bude rodit v Sýrii. Je to ovšem zločin, lekala se. Byla tu však představa mocnější každého strachu. Až se Ondřej vrátí, nalezne v postýlce živé děťátko. A bude ji mít rád.







Když se člověk pokouší odpustit sám sobě hřích, je velmi vynalézavý. Vendula si vzala do hlavy, že dnešní rodiče za nic nestojí. Házejí drobečky na krk školkám, chtějí jen vydělávat. Něco takového by Ondřej netrpěl! U nás se bude mít dobře, ujišťovala své svědomí. Budu tou nejbáječnější mámou na světě!
Vendula předstírala veselí, pletla výbavičku. Táta ji odháněl od pračky. „Nelítej mi tady s mokrým břichem,“ rozčiloval se. „Nastydneš a co já potom řeknu Ondřejovi? Že jsem vás neuhlídal!“ Ženské ve vsi jí hádaly kluka. „Nosíš to všechno vpředu, však uvidíš!“ Ještě si vybírejte, durdila se v duchu. Kdybyste věděly!







Někdy v čase očekávaného porodu začala Vendula všude vykládat, že si půjde lehnout do nemocnice. Měla plán. Zavře se týden doma, nebude svítit, nevybere poštovní schránku, iluze jejího pobytu v nemocnici musí být dokonalá. Jen táta překážel. Co s ním? A právě když už si vůbec nevěděla rady, tátova kyčel, s níž léta marodil, začala opět mimořádně bolet. Nechali si ho v nemocnici a to byl pokyn. Aspoň Vendula tu podivnou náhodu za pokyn pokládala. Prozřetelnost je při ní. Ačkoli s touto Prozřetelností nikdy moc řečí nenadělala, v poslední době se jí dovolávala ustavičně. Nevydržela sama a někdy, takřka polomrtvá strachy, vyhrožovala: „Když to nevyjde, zabiju se. Buď všecko, nebo nic.“
Jednou odpoledne obezřetně opustila své vězení. Po týdnu dobrovolné samotky se jí venku ulevilo. Přeběhla úvoz, zmizela v lese jako myška, a potom celých pět kilometrů do města běžela mimo hlavní pěšinu. Cestu znala dobře, jezdívala tudy dříve do práce na kole.







Ve městě koupila kočárek, peřinky a dudlík. Pak se vypravila na sídliště v domnění, že tam je nejvíc dětí. Ve vilové čtvrti předcházející sídlišti spatřila za otevřenou brankou rodinného domku kočárek. Na zahradě ticho, chodci přecházeli netečně kolem drátěného plotu.
Jednala automaticky, vnitřně celá ve střehu. Přendat dítě z kočárku do kočárku bylo dílem okamžiku. Miminko tvrdě spalo. Spolupracovalo, byla mu vděčná. Rychle zabočila za roh.
Domů došla tak vysílená, že v kuchyni, s děckem v náručí, seděla nekonečnou dobu, tupě hledíc před sebe. Maličký tiše zakňoural. Je hodný, uvědomila si. Skoro jako by se bál plakat nahlas. Rozsvítila, položila ho na stůl, rozvinula plenky. V jejím zorném poli se objevily křivé nožičky, tenké jako palec dospělého člověka. Zavřela oči, znovu je bojácně otevřela. To nemůže být pravda! Jenomže to už viděla všecko. Rozpolcený horní ret, mdlý pohled sešikmených očí, hledících nikam. Chlapec byl mongoloidní, postižený.







Právě když zkoumala jeho možnosti, někdo zazvonil. Policie! Kdo jiný by v tak pozdní hodinu… Za dveřmi stál Ondřej. „Ty jsi nevybírala schránku?“ podivil se, sotva ji políbil. „Psal jsem ti, že přijedu. Tady je ten dopis, vidíš? Neotevřený!“
„Byla jsem v nemocnici,“ hlesla. „Dneska nás přivezli.“
Teprve teď se na ni pořádně podíval. „Ale Vendulo, vždyť ty už nemáš – ty už máš dítě?“ Hlas mu přeskakoval vzrušením. Zasmál se, hrdě ji k sobě přitiskl. „Kde je?“ Nechal ji stát, pospíchal do dětského pokoje. „Taková radost! Radost, radost,“ volal.
„Nesviť,“ zarazila ho. „Kluk už spí.“
„Kluk!“ zavýskl si. „Vendulo, drahá Vendulo, já jsem tak šťastný člověk!“
Lahodný zvon, rozhoupaný v Ondřejově srdci, hned druhý den odzvonil hranu. Vendula čekala. Bude se vyptávat, odsoudí matku? Pohladil ji po vlasech. „Ty za nic nemůžeš,“ vydechl zničeně. „To já.“







Nerozuměla mu. V jeho tváři četla mučivé utrpení, tragické tajemství. V noci nespal, přistihla ho s lampou v ruce nad Ondráškem. Hleděl na ubohé nožičky dítěte, osahával je, vzdychal. Ráno odjel do práce a nevrátil se. Druhý den dostala zprávu: Ondřej je ve vazbě, čeká ho soud. Přiznal se k zabití své první manželky.
Jak se to stalo? Ondřejova žena se v šestnácti letech podrobila neodborně provedenému potratu. Následná operace v nemocnici ji už navždy připravila o možnost nového početí. Tento fakt před Ondřejem zatajila. Když se dověděl pravdu přímo od lékaře, k němuž se údajně jezdila léčit, ve vzteku po návratu domů ženu uhodil. Uhodil nešťastně, zabila se pádem ze schodů. Chtěl začít znovu, ustavičné výčitky svědomí jej však přinutily přiznat vinu. O malém Ondráškovi neřekl ani slovo. Vendule napsal: „Jsem si jist, že postižené dítě je můj trest!“
Vendulina situace byla svízelná. Ve vsi nikdo nepochyboval, že Ondrášek je Zachův vlastní. Lidé i přes zřejmý soucit pomlouvali. „Naparuje se to s vilou, chlubí valutami, a koukejme! Obyčejný vrah! A že se doznal? Inu – na bachaře je pořád lepší podívaná než na mrzáčka v kolíbce. Vendule teď spadne hřebínek.“







Co se Vendulina hřebínku týče, nikdy jí žádný nenarostl. Ondrášek, nevinná příčina neštěstí, dojímal její srdce. Nikdo se po něm neptal. Čekala zprávu v novinách, v televizi. Nic. Jako kdyby neexistoval. Jednou odpoledne se vypravila k domku, kde dítě odcizila. Vyptáváním zjistila, že v něm bydlí bezdětní manželé, důchodci. Ondrášek byl odložen, uvědomila si. Ve stejný den, kdy ona vyšla na lup, aby se stala matkou, jiná žena odložila dítě, aby matkou nebyla. Vendulu mrazilo z náhody tak osudové. Její nedospělá mysl zvážněla, došla k odhodlání.
Ondrášek neměl křestní list, podle zákona neexistoval. Pustila se do boje. Na zdravotním středisku jí uvěřili. Porodila doma, když byl manžel v Sýrii. Protože však dítě je postižené, styděla se až do manželova návratu s ním vycházet ven. Jakmile prohlásila, že Ondráška nemíní svěřit ústavní péči, byla věc jasná. Chlapeček dostal svůj křestní list. Nyní byl její. Výhra?
Ondřej dostal tři roky, odseděl si rok. Pak přišla amnestie, měl se vrátit domů. Sotva se přivítal s Vendulou, vzal do náručí Ondráška. „Jsi můj syn,“ řekl mu. „Mám tě rád.“
Tehdy Vendula ze samého dojetí podlehla pokušení. „Není tvůj syn, Ondřeji,“ zkusila to s pravdou. „Já jsem ho ukradla.“ Poslouchal vyprávění soustředěně, hladil ji po tváři. „Milá Vendulko,“ řekl soucitně, „nemusíš si pro mou útěchu vymýšlet pohádky. Vždyť na to ani nemáš. Smiř se s tím, že Ondrášek je náš.“








Dnes je Ondráškovi dvanáct let. Chodit nemůže, jezdí na vozíčku. Celý den v rukou žmoulá červené bakelitové činky. Mluví jen málo, smát se však umí. „Zasměj se, Ondrášku,“ ponoukají ho mladší sourozenci. A tehdy se může celá ves přesvědčit, že Ondrášek je veselé dítě.
Vendulin táta nemlčel. Byl jediný, komu se Vendula svěřila. Od té doby ho uražená pýcha nutí šeptat do neochotných uší: „Ondrášek není Vendulin, ona ho ukradla.“
To se ví, lidem je to k smíchu. Dědek cintá, stydí se za vnuka. Ale co když ne, napadlo mě, když si k obhajobě vybral moje ucho. Tak moc legrační mi to zas nepřišlo.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 26. 07. 2010 | 5352 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2002

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře