Společenství čistých srdcí

Betonový had

Kategorie: Články

Pozozr na vtipkování a zodpovědnost, zejména vůči starým lidem.

Tiché odpoledne, které zasedlo na trůn s žezlem slunce v rukách a s královskou korunou letních načechraných mraků, vyrušil náhle opilý křik. Ozýval se ze záhybu cesty, mířící k osadě, a dával tušit, koho asi za sebou přivede. A skutečně. Za chvilku se u prvních domků objevila čtveřice povykujících - dva chlapci a dvě dívky. "Hej, kde je tu hospoda?" "Chcípám žízní! Dobří lidé, kde jste kdo?" "Přistavte mi židli pod pípu!" "Co je to za díru, že tu nikdo není?" Opravdu, náves byla prázdná. Jen z okna jedné chalupy vyhlížela tvář jakési stařeny. "Babi, kde je tu putyka?" přivrávoral až k plotu jeden z mladíků, "potřebujeme se napít, jsme pracující mládež, víte?" Ale babička neodpovídala. Ve stáří jako by k ní všechno doléhalo opožděně. Spíš zachytávala jen echa vzruchů a povykující mládež dosud nevzala plně na vědomí. "Je hluchá jak poleno," zalomcoval plotem mladík, "a já mám žízeň! To je díra! Zbourat to!" A ostatní se k němu přidali: "Zbourat! Srovnat se zemí! A postavit tu pořádnou putyku! A v ní chlastat!"







A všichni poskakovali uprostřed návsi a zvedali nad hlavu prázdné lahve od piv. Teprve teď se stařenka vzpamatovala. Otevírala ústa, ale její hlas zanikl ve křiku. "Tiše!" křičel mladík, který stále ještě nepřestával lomcovat s plotem, "zavřete huby! Vona mluví! Mluví!" Jeden po druhém zmlkali. Jen jedna z dívek ještě chvíli vřeštěla, ale kamarád ji jednou rukou hrubě popadl a druhou rukou jí zacpal pusu. "Paní, mluvte nahlas. Já vám nerozumím," hulákal mladík a lezl na plot jako na koně, "lotři? Che, che! Prej jsme lotři," obrátil se na ostatní, "lotři, che, che!" "Zbourat!" zavřeštěl dívčí hlas a ostatní se přidali: "Srovnat se zemí! Postavit putyku! A čepovat gambáč!"







"Tiše," zavelel opět mladík, sedící obkročmo na plotě, a otočil se k stařence: "Tak abyste věděla, soudružko, my jsme pracující mládež. Tedy já a přítomní soudruzi tu máme obejít všechny občany a sdělit jim, že se celá osada bude bourat. A to záhy, protože tu není hospoda a protože - tudy povede dálnice..." Jedna z dívek se uchichtla, ale hned zase umlkla. Všichni přistoupili na novou hru. Došli až ke kamarádovi, sedícímu na plotě, a překřikovali jeden druhého: "Fakt, babi. My jsme z geodézie. To se musí zbourat. No, nedá se nic dělat..." A chlapec, který celou tuhle legraci vymyslel, seskočil do zahrady, procházel se vrávoravým krokem mezi záhony a tvářil se, jako by zkušeným okem odhadoval rozlohu pozemku. "Tak, tak," hudroval polohlasem, "no, za tohle vám dáme dvacet korun...dvacet korun šedesát. Jo, jo. A náhradní byt. Jaký byste chtěla? Garsonku, že? Garsonku v paneláku..." Ještě chvíli se procházel mezi záhony, doprovázen tlumeným smíchem přátel, tu utrhl jablko, tam švestku a házel je přes plot ostatním. A stařenka ho mlčky a vyděšeně sledovala, dokud i s ostatními nezmizel za ohybem cesty.







Odpoledne se začalo zvolna proměňovat ve večer. Stařenka bloudila bytem, tu pohladila stěnu, tam zase skříň a kamna, vylezla s námahou i na půdu, zrakem prolétla každý kout a nakonec se zastavila na zahradě u lavičky pod třešní. Tu sem přinesl před léty její muž a na ní taky zemřel, muž, se kterým tu vychovala tři děti. A teď, na stará kolena... Pomalu jí vše začalo docházet. Ale stále tomu nechtěla věřit. A tak vstala a zašla za sousedem. Byl to takový mluvčí všech osadníků, energický muž, ten by mohl zjistit něco bližšího. Ale nebyl doma. A tak se odhodlala na hlavní ulici, která opodál míjela ves. Sedla si na zastávce autobusu, jako by se tu chystala vyhlížet nějakého zachránce. Dívala se na obzor, na lesnatý hřeben za železniční tratí. Celé okolí jako by k ní promlouvalo něžným hlasem, slovy, která ještě od tohoto kraje neslyšela. Zatím okolo projely dva autobusy, ale ani z jednoho nikdo nevystoupil.







Se slzami v očích doputovala zpět do vsi. Ještě než došla k prvnímu domku, zastavila se a pohladila pohledem střechy. Už si představovala, jak se tu mezi ruinami projíždí buldozer, a znovu se rozplakala. Ramena se jí třásla, nohy jako by vypovídaly poslušnost. Přesto se ještě jednou došourala k sousedovu domku, ale ani teď jí nikdo neotevřel. Nedovedla si to vysvětlit. Celá náves jako o vymření... Že by už ostatní všechno věděli? Třeba už shánějí náhradní byty, zařizují, běhají. A ona tu zůstane sama a bude čekat na den, kdy se ozve rachot náklaďáků... Došla zpět na svou zahrádku a posadila se na lavičku pod třešeň. A tady na ni všechno dolehlo plnou tíhou. Už nic nedokázalo zadržet její pláč. Všechno, všechno tohle má opustit? Každý kousek půdy v sobě ukrývá nějakou vzpomínku, slzu či úsměv. A teď dálnice. Betonový had, který sežere všechno, co mu zůstane v cestě, had, který se jí pomalu a jistě plíží k srdci. A stařenka náhle cítila, jak jí úzkost svírá nitro, rudnoucí slunce, které k ní skrz větve natahovalo ruce, se rozlilo v červenou skvrnu a ptáci se rozezpívali hlasitěji než předešlé večery. Pak ji zabolelo v levém boku a upadla do bezvědomí. Ráno ji našel soused, když se přišel poptat na zdraví.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 10. 08. 2010 | 5000 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1995

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře