Společenství čistých srdcí

Až po okraj

Kategorie: Články

Několik skutečně naplněných dnů.

Je středa, 15:00. Končí mi směna v lékárně. Mířím do obchodu s potravinami a pak na privát, abych jej připravila pro návštěvu, na kterou se už dlouho těším - Bětka, má nejmilejší spolužačka z VŠ, se svým chlapcem Pepou. Kolik vzájemných SMS jí předcházelo! Nejprve domluvy, ve který den se vlastně setkáme, a pak technické dolaďování, v kolik hodin a kde a zda půjdeme ve středu večer na mši českou nebo latinskou. A tak natahuji prostěradla na postele, luxuji, umývám nádobí a v 17:30 vyrážím do dominikánského kostela - nakonec jsme se domluvili na mši latinské, kterou obvykle celebruje otec Efrém, výborný kazatel. Bětka s Pepou přicházejí asi pět minut po mně. Při modlitbě Otče náš, respektive Pater noster, se chytneme za ruce, jak vedle sebe stojíme, a takto setrváme až do pozdravení pokoje. Jak je krásné být na mši spolu s přáteli! Vždyť ještě před půl rokem jsme se v Brně scházeli na mších studentských.







Vycházíme z kostela, kde Bětku a Pepu seznamuji pro změnu s přáteli z FATYMu. Osvětlené město pak láká k večerní vycházce - proč ne? Hovořím o znojemských památkách, ukazuji své pracoviště, nasloucháme šumění Dyje pod přehradou a dokonce máme to štěstí, že děkanský kostel sv. Mikuláše je ještě otevřen, a tak spolu žasneme nad kazatelnou, připomínající zeměkouli, a v duchu odevzdáváme Pánu toto setkání i mnoho dalšího, co nám leží na srdci.
Protože na nás začíná dotírat vlhký podzimní chlad, vracíme se k centru, kde Pepa zaparkoval auto, nasedáme a přesouváme se na okraj města, ke mně na privát. Spolu vaříme čajíčky z mých bylinkových zásob a připravujeme lehkou studenou večeři, po níž se pomodlíme večerní chvály z mého breviáře a pak si prohlížíme spoustu fotek mých i Bětčiných, než jeden po druhém začneme zívat. Pepa jde nocovat do mého pokoje a já s Bětkou uléhám v obýváku, kde si ještě stihneme říci alespoň něco málo "mezi námi děvčaty", než nám spánek úplně uzamkne oči.







Ačkoli máme druhý den státní svátek, tedy pracovní volno, budím se jako první, jak jsem zvyklá vstávat do práce. Pomodlím se za své blízké, jak činím každý den, a jdu do kuchyně. Když vařím čaj a krájím buchtu, přichází Pepa. Ochotně mi pomáhá prostřít na stůl a pak laškuje s Bětkou - no nevím, jestli bych neprotestovala, kdyby po mně takhle po ránu někdo hodil ručník, ale legrace musí být. Společně se pomodlíme a pak už se po mé buchtě jen zapráší - nejkrásnější důkaz, že se mi podařila. Než se rozpustí jinovatka na trávě, doprohlížíme si Bětčiny fotky a následně se oblékáme na výšlap na Hradiště. Cestou ukazuji nyní již dávno pusté a prázdné koupaliště, hrdě i smutně vyhlížející loucký klášter či novou faru.







"Pozdraven buď svatý kříž, na němž umřel Pán Ježíš. Pohleď na něj, duše má, abys byla spasena," říkám, jak mě kdysi naučila babička, před znázorněním Kristova umučení ve skále na břehu Dyje. Brodíme se v záplavě šustícího listí, fotíme se navzájem, obdivujeme labutě a divoké kachny na řece či růžovými plody oděné keře brslenů. Cesta pokračuje vzhůru národním parkem Podyjí. Kocháme se výhledem na město u kapličky sv. Eliáše, kostel sv. Hippolyta jen obejdeme, protože je zavřený, a míříme na hřbitov. "Všemohoucí věčný Bože, Tvá služebnice matka Marie Vojtěcha Hasmandová z láskou a opravdovostí přijala Tvé volání ke službě a statečně mu zůstala věrná i v těžkostech. S vnitřní svobodou a radostí přinášela oběti pro růst Tvého Království. S důvěrou v moudrost církve vedla společenství, které jí bylo svěřené, a laskavě a velkodušně pomáhala všem, kdo se na ni obraceli. Pane, předkládáme Ti své naléhavé prosby a dovoláváme se přímluvy matky Vojtěchy s důvěrou ve vyslyšení, neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen," říkám nad hrobem kandidátky blahořečení modlitbu, kterou po takřka dvou letech ježdění do FATYMu už znám nazpaměť. Znovu, nyní s Bětkou a Pepou, s úžasem čtu nezvyklá jména boromejek, které nás již předešly na věčnost.







Vysíláme ještě k nebi modlitbu za duše v očistci a na lavičce u brány hřbitova se rozdělíme o jablíčka. Vracíme se po druhém břehu Dyje. Škoda, že Pepa s Bětkou už musí jet - čeká je další návštěva. Jak krásné je takové setkání, když sdílíme radosti i bolesti, vzájemně si nasloucháme, smějeme se a modlíme - bez ironie, sebelítosti a přetvářky! Tak, dvojí obejmutí, křížek na čelo a příslib modlitby, a klapnou dveře. Ale já nemám na tesknění čas. Uvařím si jednoduchý oběd na dnešek i zítřek a po jídle peru, věším prádlo a balím si věci na víkend do Štítar. Navečer se opět vydávám na mši do dominikánského kostela a po ní na kompletář k mniškám. Ještě než se sejdou, smím hovořit s Ježíšem několik minut v tichu kaple sama, za což jsem také moc vděčná.







V pátek přicházím do práce na sedmou hodinu a po následujících jedenáct hodin se s laborantkou Irenou takřka nezastavíme - po státním svátku si někteří kolegové vzali dovolenou, ale pacientů neubývá. Běhám od receptů k volnému prodeji, od žádanek k retaxaci, obědvám "za pochodu", ale večer, když dobíhám na mši, mám dobrý pocit z vykonané práce. Dotírá však na mě nějaký splín - co to je, to jsem si neobjednala! Že by únava? Snažím se to zahnat chůzí a modlitbou, než je čas jít na vlak. A ejhle, starší paní na procházce zaujme klokočový růženec v mých rukou. Slovo dá slovo a na nádraží, kam mě doprovodí, už vím, že mám další věřící známou. Pane, díky, že mě v tom splínu nenecháváš. Ve vlaku vysvětluji své starší sousedce používání univerzální jízdenky a radím, jak pomoci bolavým kloubům. A už je tu Šumná - přestupovat! Těch hvězd na nebi, uvědomuji si, když se modlím Korunku, než přijíždí autobus, který mě dopraví do Štítar.







Na faře se s radostí vítám s katechetkou Janou. Zkonzultujeme zítřek, pomodlíme se spolu s Luckou, které právě skončíla lekce kláves, ranní chvály a jdeme se vyspat na sobotu, která se jeví jako náročná. Ovšem já až potom, co upeču ořechovou buchtu - zítra na brigádě v lese nám jistě přijde k chuti.
Nový den zahajujeme v kostele ranními chválami. Po snídani jde Jana nakoupit a já připravím čaj do termosek, nakrájím buchtu a umyji nádobí. Sotva to stačím dokončit - je tu Slávek, který mě, Janu a ještě Lucku odváží do lesa blízko Šumné. Tam už se tuží Toník a jeho bratr z Lančova, Danek, otec Marek a otec František. Motorové pily se rozezvučí dvojhlasně, do taktu ťukají sekyrky, hromady se zvětšují o metrová polena. V přestávkách se po buchtě doslova zapráší a čaje a minerálky v nás jen syčí. Na čerstvém vzduchu a mezi přáteli se dobře pracuje. Protože je před Dušičkami, využívám přítomnosti otce Marka a prosím o svátost smíření. "Rád," dostává se mi krásného souhlasu, a tak se odpoledne o jedné z přestávek několik desítek metrů vzdálíme. Co na tom, že máme na sobě již notně ušpiněné pracovní oblečení, co na tom, že místo zpovědnice stojíme v modřínovém lese! Vyznávám své hříchy, otec Marek mě povzbudí slovy, že na ně Bůh již nevzpomene, a říká mi: "Teď se snaž, aby ti to srdíčko vydrželo čisté, abys mohla plnomocnými odpustky pomáhat duším v očistci!" "Ano, chci," splyne mi spontánně ze rtů. A když pak otec Marek se slovy rozhřešení vztáhne svou dlaň nad mou hlavu, mám pocit, jako by mnou projel blesk - je to síla, prožít odpuštění.







S novou chutí se znovu pouštím do práce, ale už jen na chvíli, protože je čas, abychom se s Janou vrátily do Štítar a připravily brigádníkům pozdní oběd. Místo nošení polen tedy záhy loupu brambory, vařím houbovou polévku a obaluji sekanou, zatímco Jana utíká na hřbitov, aby dokončila úpravu několika kněžských hrobů před zítřejší pobožností. Na připraveném jídle si pak moc pochutnáme a brigádníci neméně. Tak, ale zase je třeba uvést kuchyni do přijatelného stavu. Ani chvíli nehrozí nuda. Hlavně když jsou všechny ty činnosti k Boží chvále. U této služby bližním si tím můžeme být jisty, a stejně tak následným trénováním písniček na dušičkovou pobožnost. Den opět zakončujeme večerními chválami, těšíme se do postele a na den odpočinku - neděli.








Drobnou odměnou za tu spoustu práce je nám změna času - spíme o hodinu déle. Po mši svaté s Janou posnídáme a ještě cvičíme písničky, tentokrát spolu s Eliškou. K odpočinku patří zábava, a tak si zahrajeme naši oblíbenou hru Carcassonne. Před obědem naše trojice vyjde k lesu na kytičky, aby byly kněžské hroby ještě hezčí. Nemusí to být vždy růže nebo gerbery - i řebříček s fialovým chrástavcem vytvoří důstojnou kytici. Vracíme se s bohatou kořistí. Rozdělujeme květinky do čtyř váziček, po obědě ještě jednou přezpíváme písničky a na 14:00 vyrážíme na štítarský hřbitov. Dušičkovou pobožnost, kterou otec Marek připravil skutečně krásně, jsme hudebně doprovodily. Jana s Eliškou se pak vrátily na faru, kdyby si chtěly přijít hrát další děti. Otec Marek se zahřál čajem a pak vzal mě a Lucku s kytarou ještě na další dušičkovou pobožnost na Šumnou. Tím naše hudební produkce skončila, ovšem otce Marka čekalo do večera v dalších vesnicích pobožností ještě několik. My holky jsme se vrátily na faru, kde jsme se pustily do skládání puzzle.







Navečer jsem se vrátila do Znojma, protože mě v pondělí zase čekala práce. A když jsem před kompletářem poklekala v kapli dominikánek, v duchu jsem zašeptala: Díky, Pane, tyto dny byly naplněné až po okraj.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 01. 11. 2010 | 5420 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře