Zklamání a naděje
Kategorie: Svědectví
Příběh ze života ženy a matky.
V březnu 2007 jsem potratila. Nejprve jsem si pobrečela nad ztrátou dítěte. Ale mnohem horší bylo, když mi řekli v nemocnici, že to byla tzv. „mola“. Z toho jsem se zhroutila a musela zasahovat i záchranná služba. A od té doby jsem se v tom opravdu „plácala“. Fyzické bolesti byly opravdu velice nepříjemné.
Nevěděla jsem si už rady – všechna vyšetření dopadly dobře a mě stále něco bolelo. To už i okolí si myslelo, že jsem se zbláznila. Dokonce jsem začala o sobě i pochybovat. Byla jsem od potratu třetí měsíc doma a nebyla schopná nic dělat, ani se postarat o syna.
21. 5. odjížděl můj milovaný syn poprvé do školy v přírodě. V noci jsem ponocovala „ve svém plačícím oparu u netu“. V té době jsem už asi třetí rok intenzivně hledala práci, která by mě bavila – ale práci jsem měla. Uviděla jsem (moc dobře ne – přes pláč) inzerát a odpověděla. Za dva dny jsem šla na konkurz – porazila 80 uchazeček... Takže, když se syn vracel v pátek ze školy v přírodě, já už věděla, že v červnu nastupuji do NOVÉ PRÁCE.
Práce mě velice baví. Dokonce přestaly i žaludeční bolesti. Ale ani ty nezmizely najednou. Miminko ještě stále není aktuální. Po potratu musíme počkat rok a půl. Na poslední vyšetření půjdu v červnu.
Za 14 dní vyrazíme s manželem a synkem na hory. Včera jsme i objednali dovolenou na léto. A snad budu po zdravotní stránce v pořádku a časem se dočkáme i miminka.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 26. 10. 2009 | 2583 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |