Ze života pro život
Kategorie: Svědectví
Nabízíme jeden ze skutečných příběhů skutečných lidí, který byl otištěný v časopise Milujte se!...a je i sepsán v brožurce Ze života pro život...
Chtěla jsem Bohu nabídnout víc
Jak jsem se dostala do Jeníkova – na zpustlou faru v Severních Čechách? Byla to dlouhá cesta. Když mi bylo asi dvacet, nejdříve jsem pomáhala jako katechetka v Olbramkostele – farnosti, která patří k vranovskému farnímu týmu FATYMu. Po roce jsem se rozhodla odejít a začala jsem pracovat v jednom zahradnictví, kde jsem poznala Vilmu. Jak jsme tak seděly a vázaly věnce, povídaly jsme si o životě, o sobě a o tom, co chceme. Já jsem si řekla, že bych měla Bohu ještě něco ze svého života darovat a s Boží pomocí jsem se rozhodla pro službu v Jeníkově. Právě se začínal uskutečňovat plán na adopci této farnosti: několik farností z jihu Moravy si adoptovalo zcela mrtvou jeníkovskou farnost, kde už řadu let nebyly žádné bohoslužby. Vilma šla se mnou.
První dojmy z Jeníkova
Když jsem na jaře v roce 1999 stála před prázdnou farou v Jeníkově, říkala jsem si, co mě tu asi čeká. Po čase se začaly objevovat na faře místní děti – bylo jich požehnaně. Postupně jsem se seznamovala i s jejich rodiči. Co mě opravdu pobavilo, že se asi po týdnu, co jsem se tam nastěhovala, ozvalo pod okny fary volání jedné paní: „Nazareto, nebo matko představená, nebo jak se vlastně jmenuješ…“ To se jen přišla jedna maminka informovat, co jsme zač. Její syn o nás mluvil doma, zpíval si křesťanské písně a samozřejmě se zmínil i o Pánu Bohu. Bála se, že z něj chceme vychovat kněze či mnicha. Spousta místních lidí si myslela, že když je člověk věřící, tak to musí být jen kněz či řeholník. Doufám, že jsem je nakonec přesvědčila, že to tak není, protože já už nyní žiji v manželství – s manželem jsme oba věřící a snažíme se předat svoji víru i svým dětem.
První opory
Přijela mě navštívit moje maminka, navázala kontakty s místními a seznámila mě s paní Chaloupkovou, se kterou jsme se začaly pravidelně modlit růženec. Pak se k nám přidala i paní Salačová. Tyhle dvě skvělé paní mi dělaly v Jeníkově zázemí. U nich jsem se vždycky cítila jako doma. A i dnes, když se do Jeníkova vrátím, to tak cítím – jen paní Chaloupková už mi dveře svého domu neotevře, protože je v Boží náruči.
Je pro koho zde být
Prožila jsem toho v Jeníkově mnoho, potkala jsem tam hodně lidí, jejichž osudy byly opravdu nelehké. Vzpomínám si na jednu dívku, která za mnou přišla na faru a plakala. V pláči, který byl zoufalý, mi vyprávěla svůj příběh. Bylo jí 15 let a máma ji nechala samotnou v bytě. Odstěhovala se totiž ke svému příteli do Teplic. Ta dívka nevěděla, co si má počít, protože musela platit nájem. Začala si proto vydělávat jako prostitutka. To, Bohu dík, netrvalo moc dlouho, ujal se jí její kamarád, se kterým začala chodit. Později spolu měli dvě krásné děti a pro mě to byl důkaz, že pokud se člověk odevzdá do Božích rukou, on ho neopustí a postará se o něj.
Bůh má i zde své lidi
Zajímavá a inspirující byla pro mě jedna paní z Lahoště, což je vesnice patřící k farnosti. Díky ní se začala opravovat tamní zničená kaple a začaly se tam po pětadvaceti letech sloužit mše svaté. Dokonce se ve svých sedmdesáti letech rozhodla, že se naučí hrát na kytaru. Byla plná energie a chuti udělat něco pro záchranu kaple a s Boží pomocí se jí to podařilo. Sice také ji Bůh už povolal k sobě, ale v mém srdci zůstane navždy ukrytá a jistě to platí i o jejích pokračovatelích, kteří se dodnes starají o zvelebování lahošťské kaple – je opravdu vidět, že jen kvete.
Tábory pro děti z Jeníkovska
V Jeníkově jsme se společně s Vilmou snažily rozvíjet různé aktivity. Mezi nimi byly i tábory pro děti a mládež. První se uskutečnil v blízkosti Jeníkova, na Moldavě. Popravdě řečeno byl to pro mě téměř horor – žádné zázemí tam nebylo a spíš jsem si připadala jako krotitelka divoké zvěře než jako vedoucí tábora. Při přípravě dalšího tábora jsem se rozhodla jet s dětmi na Moravu. Jeníkovské děti a mládež jsou takové živější… Jezdili jsme vlakem a já pokaždé trnula, kdy nás průvodčí „vyloučí z přepravy“. Hodně lidí během cesty vagon opouštělo, protože děti byly opravdu hodně hlučné. Jednou k nám přišel pan průvodčí a zeptal se: „Kdo je tady vedoucí skupiny?“, a já jsem si říkala : „Tak to je konec, teď nás na příští stanici vyhodí...“ Po chvíli váhání jsem se nesměle přihlásila: „To jsem já.“ On se na mě soucitně podíval a povídá: „Tak to vás tedy upřímně lituji.“
Zkušenost s moravskou pohostinností jako prvek evangelizace
Jezdit na Moravu děti moc bavilo. Místní lidé nám nosili spousty jídla a taky nás zvali k sobě domů. Moje mamka nám vždycky vařila a děti ji milovaly, hlavně ty její buchty. Konečně jsme našli zázemí pro pořádání akcí... Nebýt obětavých lidí z farností na Vranovsku, těžko bych mohla vzít s sebou také děti, které žily v dost velké nouzi. Jednou jsme šli s dětmi nakupovat a jedna holčička koupila za padesátikorunu paštiky. Tohle mě dostalo, protože to byla její jediná padesátikoruna na útratu, a ona za to koupila paštiku pro nás pro všechny, místo aby si dopřála nějakou dobrotu jen pro sebe.
S Kristem to vždy jde
Můj život v Jeníkově nebyl jen idylický a krásný. Občas jsem se potýkala s obrovským nepochopením druhých, dokonce i s vykradením fary a kostela. Tohle mi ubíralo hodně energie. Ale jen jsem si klekla před svatostánek v jeníkovském kostele, Bůh mi vrátil moji ztracenou sílu. Vnímala jsem, jak se Bůh o mě stará, a i když to vypadalo, že jsem někdy na všechno sama, byl tu Bůh, který mě vedl a každodenně mi dokazoval, že mě nenechá samotnou. Postupem času jsem dospěla k tomu, že můj čas v Jeníkově už vypršel a já mám jít dál. Díky dětem v Jeníkově jsem se dala na dráhu učitelky. Vystudovala jsem vyšší pedagogickou školu a začala pracovat jako učitelka v mateřské školce. Díky moc Pánu Bohu za tuto životní zkušenost. Všem lidem bych přála zažít, jaké to je obětovat alespoň část svého života službě Bohu
Markéta, zvaná Nazareta
Poznámka vydavatele: Poutavý dokument „Chcete mě?“ o adopci původně zcela mrtvé severočeské farnosti Jeníkov je možno shlédnout na křesťanské internetové televizi TV-MIS.cz (www.tv-mis.cz/titul.php?id=157). Série článků o adopci farnosti Jeníkov vyšla také v časopise Milujte se! č. 13, str. 3-11 (on-line v archivu dosud vydaných čísel na www.milujte se).
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 24. 01. 2017 | 1909 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.