Ze života pro život
Kategorie: Svědectví
Nabízíme jeden ze skutečných příběhů skutečných lidí, který byl otištěný v časopise Milujte se!...a je i sepsán v brožurce Ze života pro život...
V Kompendiu katechismu katolické církve se můžeme dočíst, že svátost pomazání nemocných „je-li to Boží vůle, nejednou vede i k tělesnému uzdravení“. Nevím, zda to není troufalost, ale po tom, co jsem zažil, dovolil bych si k tomu doplnit „…a to někdy i zcela zázračným způsobem“.
Telefonát
Stalo se to před patnácti lety. Tehdy jsem byl knězem teprve tři roky. Působil jsem v Bystřici nad Pernštejnem. V neděli odpoledne, krátce před třetí hodinou, zazvonil na faře telefon: „Pane faráři s dědečkem je to moc špatné. Můžete, prosím, přijet co nejdříve do nemocnice? Je na áru. Jsme všichni tady a čekáme na vás…“ Mám zkušenost, že v případě udělení svátosti nemocných je dobré na nic nečekat – a to i tehdy, když se příbuzní domnívají, že by to snad ještě do zítřka počkalo, než se vše připraví. Už víckrát jsem zažil, že se vyplatilo, když jsem řekl, že přijdu co nejdříve – v řadě případů by „zítra“ nebo „časem“ bylo již pozdě.
Ale tentokrát byla prosba skutečně naléhavá. Popadl jsem krabičku s posvěcenými oleji, v kostele jsem ze svatostánku vyzvedl Pána Ježíše, skočil jsem do svého favorita a uháněl do nemocnice v nedalekém Novém Městě na Moravě. Silnice byla prázdná – za dvacet minut jsem byl na místě.
Z lidského pohledu konec
Na chodbě anesteziologicko-resuscitačního oddělení na mě čekala skoro celá rodina Kolářova ze Ždánic. Přišli se vlastně všichni s dědečkem naposled rozloučit. Krátce jsme se pozdravili. Všichni měli oči plné slz. S lékaři již vše domluvili, a tak jsem mohl rovnou za dědečkem. Byl v bezvědomí a nijak nereagoval. Bylo vidět, jak za něj dýchají přístroje: nafouknout, vyfouknout,… Naklonil jsem se k jeho uchu a říkal nahlas slova vzbuzení lítosti – i když je člověk v bezvědomí, nevíme přesně, jak je to s jeho vnímáním, jakými způsoby v takovém případě vnímá duše člověka. Pak jsem mu udělil rozhřešení. Udělil jsem mu i svátost pomazání nemocných – nejdřív jsem vložil ruce na jeho hlavu a potichu se modlil, potom jsem ho posvátným olejem posvěceným od biskupa pomazal na čele a na rukou a přitom se modlil: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“ To dvojí Amen, které obvykle říká nemocný, jsem si musel odpovídat sám… Viatikum (doslova pokrm na cestu), to je Svaté přijímání, panu Kolářovi nebylo možné podat, a tak jsem se ještě u jeho ucha pomodlil Otče náš a Zdrávas, požehnal jsem mu a udělil plnomocné odpustky pro hodinu smrti. To bylo vše, co jsem mohl udělat. Rozloučil jsem se s rodinou. Ti ještě zůstali na chodbě nemocnice. Snad chtěli zůstat v blízkosti dědečka v průběhu jeho několika posledních hodin zde na tomto světě.
Stál jsem a koukal
Následující den večer jsem po mši svaté zahlédl paní Kolářovou, jak spěchá do sakristie. Bylo mi jasné, že jde domluvit termín pohřbu. Podal jsem jí ruku. Chystal jsem se říci: „Ať vás Pán Bůh potěší,“ ale nestihl jsem to. Dřív než jsem otevřel pusu, spustila: „Děda vám moc děkuje. Už je doma z nemocnice a je mu výborně. Chtěl vám přijít sám poděkovat. Ale říkala jsem mu, ať nedělá hlouposti. Však mu i doktor říkal, ať se radši ještě šetří – když ještě včera umíral. V neděli ale určitě na mši přijde a sám vám ještě poděkuje.“ Stál jsem, koukal jsem na tu stařenku a nejdřív vůbec nechápal. Myslím, že na mém místě byste také jen stáli a koukali. Skutečně – bylo to 28 hodin od mé návštěvy v nemocnici! Nešlo jen o to, že mu bylo už lépe. Z ára šel rovnou domů, protože se cítil být úplně v pořádku!
Proč Bůh neudělá zázrak častěji nebo vždy?
Myslím, že většina kněží by mohla vyprávět nějaký podobný příběh. Otec Pavel, který byl mým předchůdcem v Bystřici nad Pernštejnem, mi vyprávěl o paní Zichové z nedalekého Bohuňova. Navštěvoval ji pravidelně se Svatým přijímáním. Měla už hodně přes devadesát let. Její stav se postupně zhoršoval, a když ho k ní zavolali, nějakou dobu již vůbec nereagovala, i když ještě dýchala. Všichni byli přesvědčeni, že umírá. V okamžiku, kdy jí udělil svátost pomazání nemocných, otevřela oči a začala si s přítomnými povídat, jako by se nic zvláštního nedělo. Žila pak ještě několik let a modlila se za celou farnost. Nosíval jsem jí v neděli pravidelně Svaté přijímání.
Proč Bůh nedělá takové zázraky častěji – nebo třeba vždy, když to „umí“? Odpověď nám dává katechismus. Říká, že milost svátosti pomazání nemocných působí tyto účinky: spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve; - útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří;
- odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání;
- uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše;
- přípravu na přechod do věčného života.
Odpověď na naši otázku můžeme najít v předposledním bodě. Nakonec nejpodstatnější není, jak dlouho budeme zde na zemi. Jde o celou věčnost!
P. Pavel Zahradníček
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 29. 11. 2016 | 1867 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.