Ze života pro život
Kategorie: Svědectví
Nabízíme jeden ze skutečných příběhů skutečných lidí, který byl otištěný v časopise Milujte se!...a je i sepsán v brožurce Ze života pro život...
V životě kněze je mnoho zajímavých okamžiků a také radostí, kdy si může uvědomit, jak velkému Pánovi slouží, a děkovat za tuto milost. Již mnohokrát jsem mohl zažít velikost Boží moci, která působí i skrze službu nepatrného člověka.
Podělím se s vámi o jednu ze svých prvních takových zkušeností. Stalo se to krátce po mém kněžském svěcení. Balil jsem si věci na faře u svatého Mikuláše ve Znojmě, kde jsem vykonával roční jáhenskou službu, a chystal si vše k přestěhování na své první kaplanské působiště do Hostěradic.
Pan děkan měl v tu dobu nějaké zařizování ve městě. V tom zazvonil telefon. Prosili, aby pan děkan okamžitě přišel k umírající babičce a zaopatřil ji. Slíbil jsem, že mu to vyřídím hned, jak přijde. Pan děkan však stále nepřicházel. Za půl hodiny zvonilo přímo u fary několik lidí z rodiny. Byli velmi rozrušení a domáhali se pana děkana. Příchozí byli stále nervóznější. V tom jeden z nich vykřikl: "Copak tu není žádný jiný kněz?" Přiznal jsem se, že jsem byl před třemi dny na kněze vysvěcen, ale že jsem ještě nikoho nezaopatřoval. Možnost, že bych mohl jít tu stařenku zaopatřit, mě skutečně ani nenapadla. Přestože jsem všechno teoreticky znal ze studií, pociťoval jsem velký ostych před udělováním svátostí a spíše jsem čekal, že budu do všeho postupně uváděn zkušenými kněžími.
Příbuzní se nejprve ujistili, zda bych mohl zaopatřit jejich babičku stejně platně jako pan děkan. Když jsem přiznal, že ano, už mi nedali šanci odporovat.
Vzal jsem tedy vše potřebné a s rozjitřenými lidmi téměř v poklusu běžel k domku jejich babičky. Tam už stálo několik dalších členů rodiny, kteří nervózně pokuřovali a dávali najevo, že kněz tam už měl být dávno. Babička naštěstí ještě žila. Zbožně se vyzpovídala, podal jsem jí svaté přijímání a udělil pomázání nemocných. Když jsem vyšel a oznámil příbuzným, že babička je zaopatřena, všichni si oddechli. Bylo vidět, že se jim ulevilo. Došel jsem na faru. Pan děkan už byl doma. Trochu jsem si v duchu vyčítal, že jsem mohl nedočkavce ještě chvíli brzdit...
Za několik týdnu jsem ze svého nového působiště krátce navštívil pana děkana ve Znojmě a během rozhovoru jsem se zeptal, kdy měla ta stařenka pohřeb. Pan děkan se pousmál a sdělil mi překvapivou novinu: "Kdepak, babička ještě neumřela. Dokonce už ji zase pravidelně vídávám v kostele. Je úplně v pořádku." Užasl jsem. Další osudy babičky jsem sice nesledoval a musím říci, že zdaleka ne u všech lidí, kterým jsem mohl udělovat pomazání nemocných, došlo k takovému překvapivému uzdravení, ale tato zkušenost u mě vyvolala něco, co trvá i nadále: žasnu nad tím, jak velkou moc mají svátosti, a děkuji Bohu za velkou milost, že mohu být u toho, kdy jsou udělovány.
P. Marek Dunda
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 22. 11. 2016 | 1780 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.