Ze života pro život
Kategorie: Svědectví
Nabízíme jeden ze skutečných příběhů skutečných lidí, který byl otištěný v časopise Milujte se!...a je i sepsán v brožurce Ze života pro život...
Mami, třetinu rodiny máme v nebi...
Asi měsíc po 39. narozeninách jsem zjistila, že čekám další miminko. Šlo již o mé šesté těhotenství- Pán si k sobě povolal naši první holčičku ve 23. týdnu mého těhotenství a pak se nám narodili čtyři kluci.
Nemůžu říct, že jsem byla z tohoto nového těhotenství přímo nadšená, obávala jsem se reakcí některých blízkých a toho, jak dokážu zvládat všechny psychické a fyzické potřeby tolika dětí. V hloubi srdce jsem však byla přesvědčena, že Pán o nás ví, a tudíž nám pomůže i v náročnějších situacích.
Někdy jsem se Pána ptala, zda to vůbec zvládnu- čtyři hoši od patnácti do pěti let a jejich výchova nejsou vždy ryze pozitivní záležitosti. Díky Bohu jsme měli skvělou modlitební podporu především od našeho duchovního otce a jeho rodičů- to bylo velmi cítit a jsem za ni velice vděčná jim i Pánu.
Před Vánoci jsme radostnou zprávu oznámili i menším hochům doma, širší rodině a v zaměstnání- a promýšleli nové uspořádání rodinného života. Hned po svátcích jsme s manželem jeli na vyšetření ultrazvukem- po tolika těhotenstvích jsme to vnímali spíše jako rutinu. Paní doktorka dlouho mlčela a pak nám sdělila, že miminku netluče srdce.
Druhý den ráno jsem musela do nemocnice na zákrok v narkóze- abych nedostala otravu krve. Bylo to ve 12. týdnu, na metodu raději nemyslet...
V celé nelehké situaci přesto vnímám spoustu dobra a stálou Boží přítomnost- necítila jsem, ani necítím žádné zoufalství, ačkoliv bolest nad ztrátou dítěte je přirozená a slzy občas tečou samy od sebe.
Ultrazvukem mě vyšetřovala a vše pro mě zařizovala moje paní doktorka, které opravdu věřím, a za kterou se od podzimu doma modlíváme. Vše šlo velmi rychle- miminku prý přestalo tlouct srdce teprve nedávno před vyšetřením ultrazvukem a díky tomu, že se to podařilo včas objevit, mi otrava krve nehrozila. Výborné také bylo, že jsem večer před vyšetřením byla u svaté zpovědi (náhoda?) a také, že můj poslední pokrm před narkózou byl Ježíš v Eucharistii.
Pán mi dal pocítit, že kolem sebe mám spoustu naprosto obdivuhodných lidí, kteří se mnou, každý podle svého založení, sdíleli mou bolest. Byla jsem k slzám dojatá, že někdo je ochoten se kvůli nám postit a myslet na nás celý den v modlitbě. Hodně pro mě též udělala, naprosto mimo očekávání, manželova maminka.
Celkově mě velice povzbudil náš druhý syn svým výrokem o tom, že už máme třetinu dětí v nebi. Hlavně, aby tam doklopýtal i zbytek rodiny, to bude stát o mnoho víc námahy....Všechnu bolest fyzickou i psychickou jsem obětovala Pánu- snad věřím, že i to přinese užitek. Není mi jasné, proč Pán pro nás volí některé cesty, ale vím: Co Bůh činí- dobře činí.
Martina
Sdílet
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 25. 10. 2016 | 1697 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |