Společenství čistých srdcí

Útěk sestry Cecilie

Kategorie: Svědectví

šeřík, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954..





V zamčené kuchyni


Ze zastávky nás otec Filip vede do malého hustého křoví a poroučí, abychom čekali mezi stromy. Musí počkat ještě na lidi ze dvou dalších vlaků, kteří mají jít s námi. Je velmi chladná lednová noc, zem je zmrzlá. Čekáme dvě dlouhé hodiny, dokud páter Filip nepřivede dva mladíky a o něco později další dva, všechno jsou to studenti bohoslovci, salesiáni jako don Ján. Potom otec Filip ještě jednou odchází a vrací se s vysokým mužem s dalekohledem, který nás má vést. Je to asi padesátiletý chlap, nemluvný, takový, jakého jsem snad ještě ani nepotkala. Později se dozvídám, že mu páter Filip zaplatil po dvaceti tisících korunách za každého za převedení přes řeku. Z toho je tedy vidět, že cena se za ten čas, co jsem já domlouvala platby v nemocnici, trochu zvedla.

Dřív než vyjdeme na cestu, poklekáme – všech šest v tmavém lese na zamrzlou zem. Páter Filip nám dává kněžské požehnání a loučíme se. „Ať vás Pán Bůh požehná a ať zůstane s vámi na všech křižovatkách a provází vás po všech cestách.“ Vstaneme a vykročíme do temného lesa. Poslouchám, jak hrozně vrže sníh pod nohama. Vůdce neřekne ani slovo a já, jak mi nakázali, se na nic neptám. Jdeme v jedné řadě za sebou. „Ó můj Spasiteli, dej, aby se nám podařilo přejít!“

Občas se zastavujeme a ten, co nás vede, se dalekohledem dívá do tmy. Nevíme, kde je sever, západ, východ, jih. A tak za ním jdeme možná tři hodiny asi dvanáct kilometrů přes lesy, po polích, tmavou a chladnou nocí a blížíme se k jakémusi hájku. V určité vzdálenosti před námi se objevují světla nějakého městečka, jehož jméno neznáme. Vůdce nám dává znamení, abychom zůstali mezi stromy. Jde dopředu sám. Zdá se mi, že jsme už na hranici. Domnívám se, že náš vůdce s dalekohledem šel dopředu podplatit hraniční stráž a my už jen pěkně přejdeme na druhou stranu. Myslím si: „Není to až tak těžké dostat se za hranice. Je to lehčí, než jsem si myslela!“ Bláznivé představy dokazují, jak málo jsem věděla o celé této věci. Vůdce s dalekohledem nám však neříká nic. Nic, nic, nic. Asi za patnáct minut se vynořuje ze tmy. Krátkým zapískáním nám dává najevo, abychom šli za ním. Jdeme za ním na dvůr jedné chalupy v nějaké vesnici. Jedna žena drží za obojek chlupatého psa a nás pouští přes zadní dveře. Uvnitř je hustá tma. Potom žena zapálí zápalku a rozsvítí petrolejovou lampu. Poznáváme, že jsme v kuchyni.

Vůdce s dalekohledem nás nechává samotné a zamčené. Je zde zima, tma a od kamenné podlahy jde chlad. Ve stěně je jen malé okýnko do dvora a i to je zatemněno. Jdu do komůrky vedle kuchyně a převlékám se. Když se vrátím, seminaristům se zdají šponovky směšné, ale později v Rakousku, když čekáme v táboře na vybavení papírů, jsou rádi, že jim je půjčím, než jim někdo zašije kalhoty. Moje šponovky později dostanou mezi seminaristy přiléhavý název „komunitní kalhoty“. V tom domě zůstáváme celý den stále zamčeni v kuchyni, okénko zatemněné. Je to nejdelší den, který jsem kdy prožila. Modlím se k svatému Josefovi a také všichni ostatní se utíkají v této hodině velké temnoty k Bohu a ke svým patronům.

Hledím na své spolupoutníky na této křížové cestě. Bohoslovci jsou chlapci různého věku mezi 18 až 22 lety, tak to odhaduji. Jeden z nich má horečku a lomcuje s ním zimnice. Přikazuji ho nechat celý den v posteli a trvám na tom, protože horečka nebude na prospěch v tom, co ho čeká. Dávám mu aspirin. Potom vytahuji svou flanelovou noční košili se širokými zelenými pruhy a donutím ho, aby si ji vzal na sebe, přestože to není lehké. „Sestřičko,“ protestuje, „já nebudu spát v noční košili, ve které spávají řeholnice!“ Domlouvám mu, aby se uklidnil a poslechl mě. Chlapec se zdráhá, ale pak jde do komory. Když se vrací, ostatní se mu trochu smějí, ale on rychle skočí do postele a otočí se k nám zády. Seminaristovi se té noci opravdu ulevilo. Přesvědčil se, že není lepšího léku na horečku než dobrá flanelová košile.

Další ze seminaristů se pokouší překročit hranici už podruhé. Je to ten, který spolu s otcem Matějem a s dalšími dvanácti kněžími chtěl přeplavat řeku Moravu s plavacími koly, ale museli se vrátit kvůli vysoké vodě. „Doufám, že tentokrát to nebudeme mít až tak drsné,“ říkám. Je to natolik nebezpečné, že na to nechci ani pomyslet. Seminarista však pokračuje a vypráví, co se stalo té skupině pátera Matěje. Většinu kněží pochytali, když se vraceli po polích nazpět. Poprvé slyším, jak se to stalo. „Když jsme se po neúspěšném pokusu vraceli nazpět,“ říká bohoslovec, „spatřili nás lidé z dědiny. Mysleli si, že jsme parašutisté, jak nám později řekli, a zavolali na nás četníky. Šli jsme za sebou po polní cestě, když jsme narazili na pohraničníky. Já s otcem Matějem jsme byli na konci zástupu a podařilo se nám skočit na hřbitov. Celou noc jsme se skrývali mezi hroby. Myslel jsem si, že na smrt promrzneme, protože jsme byli po plavání úplně promočeni. Až na druhý den jsme se ze hřbitova vytratili.“ Bohoslovec se na nás dívá a my ho mlčky posloucháme. Všem nám to připadá, jako bychom se chystali na smrt.

V tu chvíli slyšíme dorážet psa. Vyskakujeme ze židlí. Potom slyšíme klíč ve dveřích. Dveře se otvírají, stojí v nich vůdce s dalekohledem. Vchází dovnitř a za ním jeden po druhém, až se mi zdá, že to nebude mít konce, vchází celý zástup – jedenáct lidí, také utečenců. Zdá se mi, že jednosměrný provoz začíná být povážlivě hustý. Šest z nich jsou seminaristé, další pět tvoří jednu rodinu – otec, matka, matčin bratr a dvě děti, jsou to krásné děti. Děvčátko Katka, asi čtyřletá, má na sobě kožešinou podšitý kabátek a krátké kalhoty pod šaty – malý andílek. A chlapec Miško, asi sedmiletý, má oblečený těžký tříčtvrteční kabát a na hlavě tlustou vlněnou čapku staženou až na uši. „Pomohu vám s dětmi, maminko,“ říkám, „neztrácejte víru.“ „A kdo jste vy?“ ptá se. „Jsem řeholnice.“ Dívá se na moje oblečení a konečně se trochu usměje. „Víte co, sestřičko? To je dobré znamení, když člověk potká řeholnici!“ Jsou tu teď děti, nemusím myslet na sebe a trochu jim budu pomáhat. Tu noc má matka se svými dětmi a se mnou k dispozici postel v kuchyni, zatímco ostatní se střídají ve vedlejší místnosti, kterou nám otevřeli, protože je nás mnoho.

záchrana, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain







Sdílet

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

Autor: Anička Balintová | Vydáno dne 15. 05. 2017 | 433 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře