Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Svědectví
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954..
Cesta do mého nového domova, víc než sto kilometrů na východ, trvala déle a vyžádala si tři druhy dopravy. Nejdříve jsme jely nějakých osmdesát kilometrů vlakem, potom jsme šly dvanáct kilometrů pěšky přes kopec a pak jsme jely asi třicet kilometrů autobusem. Bylo to nevyhnutelné, neboť jet celou cestu vlakem nebo autobusem by znamenalo, že budeme cestovat přes den. Takto jsme jely tři etapy a prakticky celou noc. Vyrážíme v podvečer. Nejdřív se cítím dost nesvá, protože cestuji do té části Slovenska, kde jsem ještě nebyla. Ve vlaku sedíme s Aničkou pro jistotu dále od sebe, na opačných koncích vagónu. Takto máme aspoň jistotu, že když seberou policajti mě, nevezmou ji a ona bude vědět, co se mnou je.
Kdysi jsem velmi ráda cestovala vlakem, je možné v něm odpočívat a dívat se ven oknem na ubíhající pole. Když jste cestovali v noci, mohli jste pozorovat lidi, jejich tváře. Když přišel průvodčí a proštípl vám lístek, mohli jste si udělat pohodlí, opřít se o sedadlo a poslouchat klapot kol o kolejnice, což vás krásně uspávalo. Jenže teď se neodvažuji ani dřímat. Neodvažuji se dokonce ani dívat lidem do tváře ze strachu, že se mnou budou hovořit. Jsem ráda, když se ta část výletu, kterou absolvuji vlakem, skončí...
Dál jdeme pěšky. „Nejdůležitější je nenechat se chytit na samém konci,“ říká Anička. S tím mohu jen souhlasit. „Toto je pěkný zážitek, sestřičko, jednou o tom možná napíšu knížku.“ „Doufám, že si ji ještě přečtu!“ přemýšlím nahlas. K ránu kolem páté sestupujeme z kopce. Ještě se nikde nesvítí. Jdeme do města, odkud pojede v šest autobus a ten mě zaveze do nového domova. Ve městě mě Anička nechává samotnou. „Bylo by to podezřelé, kdybychom přišli spolu, a já bych šla od vás hned pryč,“ říká. Dává mi přesnou informaci, jak se dostanu na místo, kde budu bydlet. „Vepředu mají starou rozbitou bránu – liší se od ostatních,“ říká. Cítím se téměř, jako kdybych přišla domů. To je nádherné najít takové místo a úplně na jiném konci Slovenska. Na řepném poli to není zas tak těžké. A společnost Uršuly a Ľudy vyvažuje všechny nepříjemnosti. Mají cihlový dům, všude dřevěnou podlahu, na rozdíl od našeho domu z hliněných cihel a s hliněnou podlahou. I hospodářství je mnohem větší, než tátovo – o dobrých deset hektarů větší. Ale jinak je všechno jako u nás, i lidé jsou stejní.
Pravda, je to poprvé, co jsem se dostala na dědinu, od té doby, co vládnou soudruzi, a aspoň mohu pozorovat, jak hospodáři reagují na to, co komunisté dělají s rolníky. Velmi mne to zajímá, protože jsem stále ještě děvče z vesnice. Teď se všude zakládají zemědělská družstva. V tomto systému sedlák odevzdává svoje hospodářství státem řízenému družstvu, přičemž přestává být jeho vlastnictvím, a všechno se zceluje dohromady. Pole se orají společně, krávy se dojí společně, zemědělci pracují společně na společném poli. Měří se časové jednotky a družstevník dostává určité procento z výnosu podle hodin, které odpracuje. Zbytek zůstává družstvu. Komunisté rolníkům nepřikazují přímo vstupovat do družstva, ale vědí, jak vytvářet na lidi všemožný nátlak a jak je přesvědčovat. Připomíná mi to způsoby, jaké uplatňovali i proti řeholnicím. Devadesát procent rolníků je proti združstevňování. Rolníci by si chtěli ponechat půdu, kterou zdědili po předcházejících generacích a kterou pokládají za takovou součást sebe samých jako vlastní ruce a nohy. Proto ty tlaky a přesvědčování ze strany soudruhů.
Jedním ze způsobu nátlaku je znemožnit sedlákovi, který nevstoupí do družstva, aby dostal osivo a neměl tedy co zasít. Ľudo musí kupovat zrno na setí na černém trhu. Dělá to, jen aby si udržel svých třicet hektarů. „Tento rok se ještě udržím,“ říká. „Ale jak to bude vypadat dále, to nevím. Je to každým rokem těžší. Naši milí komunisti, ti vědí, jak na to!“ Když nevstoupíte do družstva a chcete samostatně hospodařit, stát vám předepíše množství povinných dodávek, které musíte odevzdat. Nazývá se to kontingent. „Vždy v lednu,“ říká Ľudo, „dostávám velký rozpis, ve kterém mi stát nařizuje dodat tolik a tolik cukrové řepy, brambor, hroznů, masa, prasat, telat, zeleniny, vajec a mléka. Stát ví přesně, kolik mám zasazených stromů, například ořechů, a kolik mohu na každém z nich vypěstovat. Mohu si nechat jen pro svoji vlastní potřebu. Zbytek musím odevzdat státu, místo toho, abych ho vzal na trh a prodal lidem jako za starých časů.“ Kontingenty jsou nejsilnějším tlakem, jaký soudruzi vymysleli na rolníka. Když rolník nestačí dodávat to, co mu předepíší, hospodářství mu vezmou a začlení do družstva. Neberou v úvahu ani skutečnost, že bývají úrodné a neúrodné roky, že jeden rok se daří chovat dobytek, jiný rok ne – musíte splnit kontingent a basta! Když je rok neúrodný, tehdy se komunistům daří zakládat družstva nejlépe. „Stále se honíme s naším milovaným kontingentem,“ říká Ľudo, „kdo bude první a kdo poslední. Jednou je vepředu on, jednou já. Obvykle vítězí on, kontingent, ale já se držím, jak jen mohu. Na, tu máš poslední prasátko, vezmi si, ať tě dohoním!“ Ľudo koulí očima jakoby se opravdu honil s „kontingentem“, který proti němu poslali soudruzi.
„Loni bylo tak,“ říká, „že jsem neměl tolik vepřového, jak mi předepsali. Zabil jsem tedy několik hus a dal jsem jim místo vepřového husí maso. Nebylo to od nich hezké, že mi ten trik spolkli?“ Kontingent na slepice na tento rok je osmdesát vajec na jednu slepici. Když slepice nesnese tolik vajec, jak jí předepíší, jste v kaši. Ľudo mi vypráví příhodu, jak jednomu sedlákovi chcípla slepice. Pověsil ji na špagát na strom a připíchl jí špendlíkem tabulku s nápisem: Dělala jsem, co jsem mohla, ale osmdesát vajec jsem snášet nezvládala. Velké břicho se mu natřásá smíchem. Ľudovy slepičky rovněž samy nestačí plnit kontingent za listopad. Velmi se bojí, že soudruzi přijdou i za ním, vezmou mu hospodářství a dají ho do družstva. Ve snaze splnit kontingent vajec, jde koupit vejce na černý trh po dvacetikorunách za kus a prodává je v zápětí státu jako povinnou dodávku za tři koruny za kus. Když vykoná tuto obchodní transakci, přijde domů rozzuřený. „Aby šlak trefil všechny komunisty!“ vykřikuje
Aby sedlák přežil, musel být vynalézavý i století před tím, než přišli k moci soudruzi. Teď využívá svoji vychytralost proti svému novému nepříteli – komunistům. „Například víno,“ říká Ľudo. „Povolili mi pěstovat tolik vinné révy, abych si vyrobil 200 litrů vína pro své vysušené hrdlo a pro svoji rodinu. Všechno víno navíc musím prodat milovanému socialistickému státu. Chvíli jsme to zvládali – já, i někteří další sedláci – velmi jednoduchým způsobem: křtili jsme vládní víno vodou.“ Ale soudruzi zanedlouho přišli i na tento podvod a našli způsob, jak doběhnout sedláka. Místo vína mu teď berou hrozny.
Ľudo je velký vypravěč příběhů spojených zvláště s komunisty. Trávíme celé večery nad událostmi, které sedláci prožívají ve svém novém životě. V jednom veselém příběhu se říká, jak sedlák stojí na poli a žvýká slámu, kterou vytáhl z vymláceného stohu. Jde kolem soudruh Zápotocký, předseda vlády. „Proč koušeš slámu, soudruhu?“ ptá se překvapený předseda vlády sedláka. „Mám hrozný hlad,“ říká sedlák. „Musel jsem všechno zrno odevzdat státu, abych splnil kontingent. Nic jiného mi nezůstalo, jen tato sláma.“ „To je hanba, takový stát!“ říká předseda vlády. „Na, tu máš pět set korun. Jdi a dobře se najez, protože za chvíli tudy půjde soudruh Gottwald, prezident celého Československa, a kdyby viděl, že koušeš slámu, divil by se, jak vedeme hospodářství!“ Když předseda vlády odejde, sedlák začne uvažovat: „Když mi dal předseda vlády pět set korun, od Gottwalda dostanu jistě aspoň tisícovku,“ a kouše slámu dál. Za hodinu jde kolem něho soudruh Gottwald. „Co to děláš, sedláku?“ ptá se ho překvapený Gottwald, když vidí sedláka kousat slámu. Sedlák říká Gottwaldovi totéž, co říkal i předsedovi vlády – musel odevzdat všechno obilí státu, aby splnil kontingent, a zůstala mu jen sláma na živobytí. „Cože? To je skandál!“ říká Gottwald. „Lidi v Československu musí kousat slámu? Tu máš, vezmi si ode mě tisíc korun. Jdi se pořádně najíst, protože za chvíli tudy půjde soudruh Stalin. Když tě zde uvidí, co si pomyslí?“ Gottwald odejde a sedlák chvíli stojí a přemýšlí: „Když mi dal Gottwald tisíc korun – co mi asi dá Stalin, vůdce světového proletariátu? Od Stalina možná dostanu tisíc pět set anebo i tři tisíce korun.“ Zůstane u stohu a kouše dál slámu. Za hodinu jde kolem soudruh Stalin a vidí, jak sedlák kouše slámu. „Što ty, mužik, dělaješ?“ ptá se Stalin rusky a hrozně se diví. „Nemám co jíst. Všechno mi naši sebrali, abych splnil kontingent.“ Stalin se upřeně podívá na sedláka. „Poslouchej sedláku, ty jsi strašně hloupý člověk! Trochu se nad sebou zamysli a uvidíš, jak jsi hloupý! Začal jsi jíst slámu a stále je léto. Slámu si máš nechat na zimu a teď se máš pást!“ A Ľudo puká smíchem, koulí očima. Takto mi ubíhá čas celkem příjemně. S Uršulou a Ľudem se mi dobře bydlí, protože jsou to skutečně veselí lidé.
Už dlouho jsem nebyla v kostele, příliš dlouho. Cítím velkou touhu jít do kostela. Jednoho dne se ptám Uršuly, zda bych přece jen nemohla jít. Dlouho o tom přemýšlí a já ji snažně prosím. „Dobře tedy,“ nakonec souhlasí. Ale dejte si pozor, sestřičko, abyste nevypadala jako řeholnice.“ Přikazuje mi nemít ruce přiložené dlaněmi k sobě, ale mám si zkřížit prsty obou rukou jako jiní lidé. Musím si dát pozor, abych nešla první do kostela a neodcházela poslední. A dává mi i drobné, abych měla co hodit i do zvonku, což řeholnice nedělají. Plán je to dobrý. Jenže zapomíná, že když jsem v kostele, přenáším se do jiného světa. Jednoho dne se oblékám do vyšívané skládané zelené sukně s modrou zástěrou a krémovou blůzkou, na hlavě bílý čepec od Aničky, a jdu od kostela. Druhý den jedna sousedka přijde za Uršulou. „Ta, která u vás bydlí, je jako řeholnice,“ říká. „Dívám se na ni v kostele a ona má ruce přiložené dlaněmi k sobě a modlí se z latinské knížky!“ Na všechno, na čem jsme se dohodly, jsem prostě v kostele zapomněla! Ale Uršula je dobrá lhářka. Podívá se na sousedku. „Copak jsi hloupá?“ říká. „Jaká řeholnice? Jsi hloupá i slepá. Jak může mít ruce sepnuté a přitom držet modlitební knížku? To by nemohla být řeholnice, ale komediant! A co vlastně děláš v kostele, když si všímáš, jak se jiní modlí? Můžeš se stydět!“ Sousedka se rychle omlouvá.
Jednoho dne, když pršelo a nedalo se jít na pole osekávat řepu, sedím u okna a šiji. Vyšívám košilku pro dítě Uršuliny příbuzné, která má přijít k nim na Vánoce. Je to krásná košilka s růžovou výšivkou. Uslyším nějaké hlasy před domem. Podívám se a vidím, že k domu přijelo zelené četnické auto. Z auta vystoupí několik chlapů, jejichž uniformy až příliš dobře znám – jsou to esenbáci. SNB je zkratka Sboru národní bezpečnosti, která se bohužel více stará o bezpečnost státu než o bezpečnost lidí. Na zelených uniformách mají černé opasky a na opascích jim visí pistole. Velitel má holínky. Chvíli jsem přestala dýchat. Podívám se na ruce a vidím, že se mi úplně třesou. Pomyslím si: „Svatý Josefe!“ A duše mi málem vyskočí z těla. Popadnu šití a pobíhám po domě a hledám místo, kde bych se schovala. Vpadnu do kuchyně. Myslím si, že je to přirozené místo pro ženu. Snažím se sedět na stoličce a pracovat s jehlou, ale prsty se mi tak roztřásly, že více se píchám do rukou, než do košilky. Potom uslyším silné hlasy, rozléhají se po celém domě.
Tři velcí esenbáci vstoupí do kuchyně a to mne už zaplavuje a dusí vlna velkého strachu. Dívají se na mě, diví se, kdo jsem, a zdá se, že se chtějí na něco zeptat. Ruce mám pod stolem, aby neviděli, jak se mi třesou. Vtom uslyším, jak za nimi Ľudo vykřikne: „Jen běžte, jen hledejte, když si myslíte, že něco najdete! Hledejte si, prosím!“ Četníci, tedy esenbáci, otvírají všechny skříně, vytahují všechny šuplíky a slídí. Shýbnou se pod kredenc, podívají se do bedničky na odpadky, otevřou i dvířka u kamen a strkají do nich hlavy. Pak se opráší a vidím, že se zase chystají na mě. Cítím, že nebudu schopna říct ani slovo, když se mě na něco zeptají. „Dobře!“ zakřičí do toho Ľudo. „Už jste se podívali? Už jste spokojeni, když vidíte, že nemám žádnou slivovici?“ Je to pravda, protože Ľudo pálí a skladuje slivovici u souseda.
Už skoro uplynul celý listopad a já se zase musím stěhovat, jinak mi četníci přijdou na stopu nebo se sousedé začnou zbytečně vyptávat. Navíc se obávám, že si vesničané všimli těch sepjatých rukou a latinské knížky. Anička mi tedy jde najít nové místo. To nové místo bude zároveň mým posledním úkrytem ve vlasti. Ale dřív než tam odejdu, přijde mě navštívit moje starší sestra. Od té doby, co jsem odešla z nemocnice, je to poprvé, co mě přišel navštívit někdo z mé vlastní rodiny. Byla jsem s ní asi půl hodiny, ale za tu půl hodinu jí později komunisti napaří tři a půl roku vězení. Zavřeli i moji mladší sestru a to proto, že byla právě v domě rodičů, když ho prohledávali esenbáci a našli v něm několik kusů mého řeholního oděvu, i když ty tam byly odložené ještě dřív, než komunisti přišli k moci. Oni ji však obvinili, že mi pomáhala se ukrývat. Pravda je taková, že jsem ji neviděla od té doby, co jsem odešla z nemocnice... Jenže když už jednou četníci udělají razii, musí i někoho zatknout, aby neodešli s prázdnou. Otec je už starý, má přes sedmdesát roků, matka je ochrnutá, tak vzali aspoň mladší sestru, která nic neudělala. Nadělili jí tři roky. To vše jsem se dozvěděla, když jsem již byla za hranicemi.
Přichází čas rozloučení se s Uršulou a s Ľudem. Objímám je oba, každého jednou rukou, přitom neobejmu pořádně ani jednoho. „Ať vám Pán Bůh žehná za to, co jste pro mě udělali,“ říkám. Snažím se usmívat. „A vy, Ľudo, nezapomeňte plnit kontingent!“ „Ano, můj milovaný kontingent,“ říká Ľudo. „Jsem zvědavý, kdo koho nakonec porazí,“ koulí očima.
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 25. 03. 2017 | 1781 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.