Společenství čistých srdcí

Útěk sestry Cecílie

Kategorie: Svědectví

šeřík, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...





Zvláštní nové poslání


Jakými cestami jsem se dostala já, dcera chudého rolníka, k ilegální činnosti zaměřené na organizování útěku přes hranice? Když jsem byla v klášteře, býval tam s námi i jeden kněz, který vydával katolický časopis a připravoval několik studentů na kněžské svěcení. Nazývejme ho páter Matěj. Je to tentýž člověk, kterého jsem jako ostatní nutila, aby se vyzouval, když chtěl vstoupit do třídy. Měřil víc než sto osmdesát centimetrů a byl tvrdý jako kámen, člověk s odvahou zakořeněnou až v kostech a s odhodlaným srdcem. Člověk, který mluvil pomalu a který otevřel ústa jen tehdy, když měl co říct. Když soudruzi přišli k moci, okamžitě zastavili vydávání jeho časopisu. Po roce 1949 za ním přišel nějaký mládenec a optal se ho, zda by u něj mohl bydlet. Otec Matěj řekl, že ano. Nevěděl nic o studentově podzemní činnosti, ale pokud jsem znala pátera Matěje, na tom vůbec nezáleželo. Stejně by pomohl. Zanedlouho „bezpečnost“ studenta zatkla a dostal osm roků. Když vyšetřovali všechny kolem, páter Matěj šel do vězení na šest měsíců za „poskytování úkrytu“ mladíkovi. Bylo to v srpnu roku 1949, když pro něj přišli do kláštera čtyři četníci. Jeden čekal u brány a tři přišli pro otce Matěje do jeho kanceláře. Byl právě v zahradě a jedna ze sester běžela za ním. „Utečte, otče,“ radila mu sestra. „Ne, nikam nejdu,“ řekl páter Matěj. Necítím se ničím vinen. Nic jsem neudělal. Nebudu nikam utíkat.“ A tak ho sebrali a dali mu šest měsíců. Odseděl si čtyři měsíce v místní věznici v Bratislavě a potom ještě dva měsíce v Leopoldově, kde chodil pracovat na pole.

Když se roku 1950 vrátil z vězení, měl revma. Našla jsem doktora a nemocnici, kde by se mohl léčit, a požádala jsem jiného doktora, aby vydal potvrzení, že ho nesmí vyslýchat, dokud se nevyléčí. Nevím, zda by lékař mohl v něčem pomoci, kdyby skutečně přišli, ale měla jsem v rukou aspoň nějaký doklad. A když se páter Matěj zlepšil, odešel z nemocnice a dostal velmi pěknou farnost na úpatí karpatských vrchů, patnáct kilometrů od Bratislavy. Byl tam maličký, asi dvě stě let starý cihlový kostelík na konci města, schovaný mezi stromy. Páter Matěj tam byl jen tři týdny a už za ním přišla „bezpečnost“ znovu. Sebrali ho – tentokrát celkem pro nic. Nemohl utéct, protože mu nejdřív poslali předvolání na „stanici Veřejné bezpečnosti“, jak to tenkrát nazývali. Páter Matěj však už dobře věděl, že toto je cesta, jakou lidé v naší zemi mizí rychle a nenávratně. Proto nejdříve poslal na policejní stanici jednoho svého farníka, který byl katolíkem i komunistou, jak to u nás – Bože, odpusť jim – bývalo dost často. Četníci se rozzlobili, že pan farář nepřišel sám, ale poslal za sebe někoho jiného, a řekli farníkovi, že si pro pana faráře přijdou, ale nesmí to prozradit nebo i jemu přišijí pět roků. A tak se farník vrátil k páteru Matějovi. „Pane faráři,“ říká farník, „přijdou si pro vás, ale neutíkejte, nebo mi dají pět roků! Říkám vám to jen proto, abyste se mohl připravit.“ A tak otec Matěj stačil odnést svoje cennější věci k sousedům, mezi jinými i psací stroj, rádio a promítačku. Takto se připravil na příchod soudruhů. Za dva dny přijela dvě policejní auta se čtyřmi muži a za autem malý autobus s dalšími dvaceti četníky. Komunističtí policajti vždy chodí ve velkých skupinách, vytváří celé oddíly ozbrojenců a tento dojem pomáhá dotvářet zelená barva jejich uniforem. Když se blížili, páter Matěj právě sloužil mši svatou. Přišlo pro něj mnohem více četníků, než měl na mši farníků – a mohli tedy lehce pacifikovat jakoukoli vzpouru. Trpělivě čekali, až se bohoslužba skončí. Je třeba je pochválit, že postupovali opravdu v rukavičkách, když to porovnám s postupem, jaký později uplatnili v mém pokoji. Mše skončila, a jak mi později vyprávěl jeden farník, pan farář vyšel z kostela. Zůstal stát a prohlížel si všechny ty oddíly, které ho přišli zatknout, a ptal se: „Až tolik?“

Týden po zatčení pátera Matěje jsem vycházela ze třídy, když tu ke mně přistoupil jeden muž v obnošených šatech a vystrašeně se mě ptá: „Prosím vás, nevíte, kde bych našel sestru Cecílii?“ „Já jsem sestra Cecílie.“ „Mohli bychom jít někam do prázdné místnosti?“ ptá se neznámý návštěvník nervózně. V místnosti bez svědků mi ukázal papír. Byl to rozsudek nad páterem Matějem – dva roky. Ulevilo se mi. Nemohla jsem se ubránit šťastnému úsměvu, protože jsem věděla, že žije a neposlali ho na Sibiř. Potom přišel duben 1951. Byla jsem v nemocnici a chystala jsem dětem oběd – rýži s kouskem masa, když za mnou přišla jedna sestra a říká, že mne dole čeká nějaký pán. Vyšla jsem na chodbu a tam stál mladý člověk. Poznala jsem v něm jednoho studenta, kterého učil páter Matěj. Dal mi do ruky dopis, ale na obálce nebylo nic. Cosi mi říkalo, abych hned zašla s dopisem do sprch a četla. Otevřela jsem jej. Byl to dopis od pátera Matěje! Mnoho toho prožil. Nejdříve ho vzali do trestaneckého tábora do Novák, potom do tábora v Močenku, kde pracoval na stavbě cest. Odtud po čase utekl. Podařilo se mu ukrýt a potom se jednou v noci pokusil s dalšími dvaceti kněžími utéct přes hranici do Rakouska. Pokoušeli se přeplavat hraniční řeku Moravu. Řeka však byla rozvodněná a vrátilo je to zpět. Když se vraceli zpět přes pole, zaútočili na ně četníci a pohraničníci a většinu z nich chytili. Páter Matěj utekl. Nyní se skrývá v malém městečku u jedné staré paní, která má odvahu ho skrývat, ale on se bojí dále u ní zůstat. Nemůžete být déle na jednom místě, ale jak jsem sama později zjistila, musíte utíkat z díry do díry. Na konci dopisu se mě páter Matěj ptal jen na jednu věc, zda bych mu nemohla najít dočasný úkryt v Bratislavě, než se pokusí znovu utéct přes hranici.

Tenkrát jsem ještě nevěděla přesně, zda je to možné, ale vyšla jsem ze sprch ven a řekla jsem: „Mohu! Přijďte za mnou za tři dny!“ Musela jsem se vrátit k dětem, aby jim nevychladl oběd. Někdy jsem s nimi sedávala, krmívala jsem je a vyprávěla jim o Pánu Bohu. Jinou možnost být s dětmi a učit je náboženství jsem neměla. Snažila jsem se potlačit vzrušení a přemýšlela jsem: „Jak propánakrále najdu úkryt pro pátera Matěje a proč se obrátil právě na mě?“ Vzápětí jsem se vzpamatovala a prosila svatého Josefa...

Navštívila jsem rodiny, kterým jsem nejvíc důvěřovala. Viděla jsem, že se bojí. Určitě měli proč. Jiní, byli to rodiče chlapce, kterého jsem učila ve školce, mi přislíbili pomoc, když to nebude trvat moc dlouho, a dali mi i klíč od jejich domu. Třetí den se student vrátil a já jsem mu dala klíč pro pátera Matěje. Ten po studentovi vzkázal, že se pokusí do Bratislavy dostat prvního května, tedy na den velkých komunistických oslav, když všude cestuje mnoho lidí – pokusí se ztratit v davu. Bylo to velmi nebezpečné rozhodnutí přijít tento den, přestože bude město plné lidí.

Na prvního máje, který jsem nesnášela a vyhýbala jsem se mu, byl náš špitál i celé město přímo zkrvavené červenými prapory. Zůstala jsem v pokoji, modlila jsem se na kolenou celou dobu, co jsem nebyla u dětí, a dívala jsem se z oken na zástupy vykřikující na ulicích hesla. Celou dobu jsem doufala, že se mu to podaří, a prosila jsem svatého Josefa, aby mu pomohl. „Svatý Josefe,“ modlila jsem se, „ty jsi byl obyčejný člověk jako my, učiň, ať se mu to podaří,“ večer jsem zašla ke známým a byl tam. Býval kdysi silný, plný zdraví a teď jsem byla v šoku, jak je slabý a unavený. „Sestřičko,“ prosil páter Matěj, „čeká vás další práce!“ Srdce mi bilo ještě rychleji. „Musím se dostat za řeku – do Rakouska, sestřičko! A vy mi musíte pomoct.“ Srdce mi silně bušilo. „Já, duchovní otče?“ ukázala jsem na sebe. „Vy, sestřičko!“ usmál se a ukázal také na mě. „Jenže já nikoho neznám…“ Podívala jsem se na něho a hned jsem se zastyděla, co to říkám. Vypadal zničený a utrápený a jen Pán Bůh věděl, čím vším prošel. A já, která to mám relativně velmi snadné, která ještě mohu stále ještě nosit svůj řeholní šat, tu stojím a váhám před knězem sedícím v otrhaných civilních šatech… „Někoho najdu,“ řekla jsem a snažila jsem se, aby můj hlas zněl silněji, než bušilo mé srdce.

Jenže to není jen tak někoho najít. Kde začnete hledat člověka, který vám převede někoho přes hranici? Přemýšlela jsem, co se asi stalo dvěma studentům medicíny Vinckovi a Andrejovi. Jednou přišla za mnou do nemocnice matka jednoho z nich, která věděla, že je znám a ptala se: „Neviděla jste Vincka a Andreje?“ Nevěděla jsem o nich nic, a nebyla bych ani věděla, když se najednou objevila v novinách zpráva s jejich jmény. Jak jsem se později dozvěděla, přišel za nimi jeden člověk a nabídl se, že je převede přes hranice, každého za pět tisíc korun. Potom to oznámil na „bezpečnosti“ a ti celou skupinu na hranici obklíčili a jen převaděče propustili. Vincek i Andrej vyfasovali po pěti letech a „převaděč“ vyinkasoval kromě 10 tisíc korun, které vybral od chlapců, ještě sto tisíc korun navíc od bezpečnostních orgánů. Jidášovo stříbro...

Teď jsem já, řeholní sestra, bez jakékoli zkušenosti v této oblasti, měla pomoci známému, pronásledovanému knězi, dostat se přes řadu podobných ďábelských překážek. Kam se mám obrátit? Komu důvěřovat? Pán Bůh určitě poslouchal moje otázky. Neboť hned po rozhovoru s páterem Matějem jsem narazila na jednu dobrou známou, která mi řeka: „Znám jednoho takového chlapce, jmenuje se Pavel.“ Pavel měl dvacet roků, odvážný mládenec, který sám přešel přes hranici. Zdržel se v Rakousku devět měsíců a nedávno se vrátil. Pokoušel se přemluvit své rodiče, aby odešli s ním. Znala jsem jejich rodinu, byli to dobří lidé. Jeho rodiče nechtěli odejít, ale snad tento Pavel, když už jednou přešel, bude umět poradit cestu. A tak jsme ještě toho večera poslali pro Pavla. Klidně seděl, poslouchal nás a pak řekl: „Znám jednu mladou ženu, zde v Bratislavě, jmenuje se Žofie... Studovala na obchodní akademii. Její otec byl sedlákem, sekal louky na břehu Moravy. Měl také dobrý člun a převážel na něm lidi přes Moravu.“ „Lze mu důvěřovat?“ „Už převezl nejednoho člověka,“ říká Pavel. „Jsou i takoví,“ říkala jsem a myslela při tom na falešné převaděče, „kterým estébáci podstrčí pořádnou sumu peněz...“ „Vím o tom,“ říkal Pavel. „Ale někomu musíte věřit, sestřičko. Jinak tu páter Matěj bude sedět s hodně dlouhými vousy, než se dostane ven.“

obrázek, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain





Sdílet

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Anička Balintová | Vydáno dne 01. 03. 2017 | 1560 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře