Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Svědectví
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...
Já a moje školka jsme byly jako nějaká pevnůstka obklíčená komunisty, jako maličká banda vyděděnců. Podobalo se to stavu obležení. Atmosféra doplňovaná neustálou přítomností „živeniarok“ všude kolem nás v žádném případě nepřála vyučování malých dětí. Ale já jsem pokračovala dále. Učila jsem jako již tolik roků, vyprávěla jsem svým dětem pohádky, učila jsem je hry, trhala jsem s nimi květiny, které jsem stříhala, a děti je nalepovaly na papír. Potom komunisté začali pronikat i do naší malé pevnosti. Zase to dělali velmi opatrně. Komunisti jsou geniální v tom, že vědí, kdy mají postupovat rychle a kdy pomalu. Narušit zakořeněný zvyk řeholnic učit malé děti, byla jednou z těch věcí, které bylo třeba dělat opatrně. Po celou tu dobu to dělali ještě s dalším promyšleným záměrem, který jsme poznali až později. Byl to záměr infikovat samotné sestry myšlenkou, aby se staly jejich vlastními učitelkami. Skutečně to byl jejich plán. Druhým geniálním trikem komunistů je oslabovat ponižováním ducha odporu v lidech, kteří pevně věří v jiné hodnoty než oni sami. Je pro ně mimořádně těžké uvěřit, že někdo jiný může mít stejně pevnou vůli a odhodlání jako oni sami.
V tom školním roce 1949 až 1950 probíhal zvláštní boj nervů. Trvalo to rok – dva, co se komunisté všemožně snažili. Začali jemným přemlouváním přivést sestry k pomalým změnám – metodou „politických kurzů“, na které se nás pokoušeli přivést – a tak z nás vychovat nový typ učitelů. Prvním krokem (začalo to už na podzim 1946) bylo nařízení, podle kterého se měli všichni učitelé základních škol účastnit učitelských shromáždění, která se konala každé dva týdny v některé státní škole. Pomalý proces začal. Tato shromáždění dostala název „Učitelské vzdělávací kurzy“ a vedl je inspektor z odboru pro vzdělávání. Na začátku to byly jen přednášky. Jedna přednáška byla například na téma jak vychovávat děti po příchodu do školy, aby chápaly politiku strany a vlády. My, řeholní sestry, jsme jen tiše seděly, čekaly a poslouchaly. Nikdo zatím proti nám nic nepodnikal, a tak jsme se jen zúčastňovaly a čekaly na opatření, nařízení, nátlak, násilí, o kterém jsme věděly, že musí přijít, jen co skončí hra se slovy. Zanedlouho shromáždění učitelů přešla od teorie do etapy postupného konkrétního nátlaku. Pokaždé jsme se při takových tříhodinových setkáních dovídaly, co nového máme dělat s dětmi. Na druhém setkání nám už přikazovali, abychom dětem vysvětlovaly, kdo je to soudruh Jozef Visarionovič Stalin, kde žil, jak pomáhal lidem, jak byl dobrý. V prosinci nám řekli: „Mikuláš se zakazuje a jakékoli vánoční hry na škole jsou zakázané. Propaganda, která říká, že Ježíšek chodí k dětem na Vánoce a nosí dárky, se nesmí dělat.“ V prosinci nám na druhém školení ještě stačili říct, abychom nechávaly děti přes oběd ve škole a nepouštěly je domů. Záměr byl v tom, že čím méně bývají děti s rodiči, tím méně se od nich dozvědí. Mnoho století se Slováci zdravili pozdravem „Pochválen buď Ježíš Kristus“, na který se odpovídalo „Navěky, amen.“ Teď nám inspektor řekl, že máme děti tomuto odnaučit a místo toho mají zdravit „Čest práci!“. Ten, koho pozdraví, má odpovědět „Čest.“. V lednu nám řekli, že si děti budou hrát s novými hračkami. Už to nesmí být jen panenky a dřevění rytíři nebo pejsci. Inspektor zodpovědný za naši třídu nám přinesl nové hračky. Byli to malé traktory, lžícové bagry, ruční lopaty a podobné předměty. Tyto hračky měly být i základem pro nové hry, které měly nahradit staré, ideologicky neurčité hry jako „Kolo, kolo mlýnské“ nebo „Na školku“ s barevnými sklíčky. Místo těchto zastaralých her se mají čtyř až šestileté děti naučit kopat jámy do písku lopatou, hloubit základy lžícovým bagrem a vzájemným soutěžením dokazovat svůj vztah k práci. Místo poskakování na chodníku by se měly děti naučit hrát novou hru nazvanou „pracovní brigáda“, která spočívá v nesení holí představující lopaty a s pochodování kolem dvora. Toto bude příprava na dobu, když se už kolem sedmi roků budou zaučovat ve skutečných „pracovních brigádách“. Bylo to tak nesmyslné, až se nám zdálo, že si z nás soudruh inspektor dělá legraci. Všechno to však přednášel s takovým zaujetím, jako když polní maršál vykládá důstojníkům strategický plán útoku.
V únoru nám na prvním školení jasnými slovy řekli, že končíme s náboženskou výchovou. I když ve skutečnosti toto nařízení vyšlo už na podzim 1948, jeho provedení vláda ještě stále musela tvrdě prosazovat. Inspektor nám jasně řekl: „Nepleťte dětem hlavy věcmi, které neexistují.“ Na druhém únorovém srazu zase zdůrazňovali: „Odstraňte všechny náboženské obrazy ze tříd.“ Poté přišel nový zákaz: „Kromě státních znaků se nesmí ve třídách vyskytovat žádné symboly!“
Nahromadilo se tolik příkazů a zákazů, že je musel někdo stranicky kvalifikovaný vysvětlovat. V mé mateřské škole to byla práce soudružky referentky – naší inspektorky. Nosila modrý pracovní plášť, měla tmavohnědé kučeravé vlasy, ostrý nos a ztělesňovala vrchol dokonalé výkonnosti. Měla kolem třiceti pěti roků. Chodila mi do třídy bez varování, seděla tam a poslouchala, jak učím, dělala si poznámky do notesu, který nosívala s sebou. Slídila jako mechanik, který hledá poruchu v autě. Matku představenou nikdy nenapadlo vstoupit mi do třídy a poslouchat bez ohlášení, ale soudruzi mají mimořádnou zálibu právě v tom. Chodívala asi dvakrát za týden a vyptávala se dětí na všechno možné i nemožné. Zda se jim líbí ve škole, zda mají rády sestřičku (tak mne nazývala před dětmi, protože tak mě děti znaly, zatímco když jsme byly samy, nazývala mě soudružkou učitelkou). Děti stály před ní a velmi slušně jí odpovídaly, ale přitom se skoro stále dívaly jen na mě, což ji přivádělo k zuřivosti. „Ano, máme ji rády,“ odpovídaly děti, když se soudružka na mě vyptávala, „máme ji velmi rády.“
I tato soudružka mi chodila do třídy obutá. Mezi soudružkou inspektorkou a mnou zanedlouho vypukla osobní válka nervů. Z mé strany to byla snaha zachovat způsob dosavadního vyučování, kde se jen dalo. Z její strany to byly pokusy změnit to a tamto, kde by se to jen dalo. Vždy po učitelských školeních přispěchala druhý den za mnou s kopií nejnovějšího nařízení. A tak jsem v přítomnosti soudružky inspektorky učila děti zpívat „Znej pieseň slávna vznešená“, kterou jsem již částečně znala z působivého podání „živeniarok“ v našem klášteře. Vyprávěla jsem jim krátce o soudruhu Stalinovi, pokusila jsem se vyprávět jim o Pětiletce... Učila jsem je, aby nezdravili „Pochválen buď Ježíš Kristus“ a aby nečekaly odpověď „Navěky, amen“, ale aby zakřičeli „Čest práci!“ a odpovídaly „Čest!“. Když soudružka inspektorka spokojeně odešla, vyprávěla jsem dětem o Ježíškovi v jesličkách. Když nám zakázali modlit se před vyučování a po vyučování Otčenáš, naučila jsem děti místo modlitby zpívat si malou říkanku: Nebeský náš Otče,... A toto povolili. Otčenáš byl zakázaný, ale zatím se nestačili dopracovat k zákazu takových malých říkanek...
Ze všech předmětů, které jsme měli ve třídě, nejvíc soudružku inspektorku rozčilovaly obrázky s náboženskou tématikou a náboženské symboly. Těžko se jí mezi námi sedělo, avšak dříve, než přišlo nařízení, nemohla nic dělat, jen se vztekat a zuřivě škrábat perem v notesu. Když v lednu přišel výslovný zákaz, spěchala hned druhý den s triumfálním výrazem do třídy. „A je to tu!“ řekla radostně. Podala mi kopii vládního nařízení. „Zakazují se všechny znaky a symboly…“ a zároveň mi dala seznam náboženských obrazů a předmětů, které zůstaly ve školce, jako kdybych je neznala. Seznam byl dost rozsáhlý. Nyní mělo jít všechno pryč. Pán Ježíš měl zmizet ze scény a tedy i ze stěny. Inspektorka mi přikázala podřídit se úřednímu nařízení a odstranit obrazy i kříž. „Dobře!“ řekla jsem se stisknutými rty. „V pořádku.“ Nepohnula jsem se však. Musela přijít ještě několikrát a opakovat příkaz. Pokaždé hrozivěji a hrozivěji. „Dobře!“ opakovala jsem i já, ale nespěchala jsem. Začala naléhat na kříž. „Dejte dolů ten kříž, soudružko!“ řekla. Stiskla jsem rty: „Dobře!“ Toto se opakovalo několikrát a s každou návštěvou se stupňovaly hrozby. Nakonec jsem kříž sundala. Neodstranila jsem ho však. Přenesla jsem ho – z čelní stěny na zadní. Dovolila mi ho tam nechat. A obraz, který snášela nejhůře? Obraz Pána Ježíše s dětmi, na který bylo vidět z každého místa ve třídě. Při každé další návštěvě soudružka inspektorka připomínala ten obraz. „Dobře!“ opakovala jsem pokaždé. Nakonec jednoho dne vpadla do třídy právě ve vyučování. „Už jsem vám tolikrát říkala, abyste ten obraz dala dolů,“ napomenula mě. „Dobře!“ řekla jsem. „Ale hned!“ Nepohnula jsem se. „Dejte ho dolů, soudružko!“ Ukázala na obraz Pána Ježíše obklopeného dětmi. Třásla jsem se rozhořčením, jednak kvůli tomu příkazu, jednak kvůli tomu, že mne oslovila soudružko. Děti ve třídě se na nás vystrašeně dívaly. Musel to být pro ně hrozný zážitek. „Už nemám trpělivost se s vámi hádat, dejte dolů ten obraz!“ Záleželo jí na tom, abych sundala ten obraz já a před dětmi, aby viděly řeholnici, jak dává dolů obraz Pána Ježíše na příkaz komunistů. Ne, raději bych zemřela! „Sundejte ho!“ zopakovala. „Naposledy vám říkám, sundejte ho!“ Byla jsem až do krajnosti pobouřená, že se mi tato žena v modrém plášti opovažuje něco takového přikazovat. „Tak toto vám jen tak lehce neprojde,“ řekla. „Vy si o něco koledujete!“ „Já ho nebudu sundávat,“ odpověděla jsem. „Když chcete, sundejte si ho sama!“ Zaváhala. Byla to strašná věc i pro ni, položit ruku na posvátný obraz.
K takovým věcem docházelo o něco později ve slovenských nemocnicích, když soudruzi vydali nařízení, že všechny kříže, které visí nad postelemi, musí pryč. Ředitelé nemocnic postoupili příkaz dál. Nikdo však nechtěl být tím, kdo konkrétně sundá kříž ze stěny. Lékaři říkali: „To není naše práce sundávat kříže.“ Uklízečky se vymlouvaly, že se bojí, že by jim ruce upadly, kdyby to udělaly ony. Komunisté tedy přikazovali sundávat kříže sestřičkám. Ať je sundají katolíci, to je jejich znak! A my jsme říkali: „My budeme poslední, kdo je budeme sundávat.“ I obyčejní komunisté, kteří se pyšnili krutostí, se báli odstraňovat kříže ze stěn. Proto v některých nemocnicích zůstaly kříže viset i nadále...
Cítila jsem, že i ona má strach dotknout se toho obrazu. „Sundejte ho!“ řekla ještě jednou. Děti začaly fňukat, protože vycítily hněv v obou hlasech. „Nikdy!“ řekla jsem. „Nikdy nebudu dávat pryč tento obraz!“ Začala váhat. Potom přistoupila ke stěně, natáhla ruce a zuřivě strhla obraz dolů na zem. Byl to násilný čin a děti začaly plakat. Vyskočily z lavic a stouply si k obrazu. „Proč nám ho berete?“ ptaly se s pláčem. „Sestřičko, proč nám bere Pána Ježíše?“ Soudružka těžce dýchala a podívala se na mě s nenávistí v očích... Já jsem se třásla hněvem a dívala jsem se na ni. Chvíli jsem nedokázala říct ani slovo. „Obrazy Pána Ježíše již nesmí viset ve třídách,“ vysvětlovala jsem dětem a přitom jsem hleděla inspektorce do očí. Soudružka inspektorka stála před námi jako žhavá kypící masa. Naplněná z části nenávistí, z části strachem z činu, který právě spáchala… Stála tam, stála... A děti zdvihly obraz ze země a tiše plakaly. „To je náš Pán Ježíš,“ vzlykaly. „Dejte nám ho, vezmeme si ho domů!“ Jedno děvčátko se otočilo k soudružce inspektorce a bázlivě se zeptalo: „Můžeme si ho vzít?“ Inspektorka chvíli čekala, rozčílením celá bez sebe. Náhle se otočila a vyběhla ze třídy.
Od té chvíle vypadala naše třída jinak. Místo svatých obrazů jsme dostali obrazy a znaky, které nám soudružka přinesla jako náhradu. Po obou stranách státního znaku visely půlmetrové portréty Stalina a Gottwalda. Toho dne, kdy nám soudružka ukázala záda, jsem však ještě učila svoje děti náboženství, i když pod srpem a kladivem. Říkala jsem si: „Když mají zavřít, ať mají aspoň proč.“ Už v červnu každý cítil, že je to náš poslední školní rok. Na oslavě konce školního roku jsme udělali malou výstavu předmětů, které vytvořily naše děti. Maminky posypaly třídu přinesenými květinami a zúčastnily se slavnosti. Rozloučila jsem se s dětmi, pak přicházely jedno za druhým ke mně, dávaly mi dárečky a recitovaly malá přání. V červenci předvolali všechny řeholní sestry učitelky na shromáždění do Bratislavy. Přišel mezi nás referent ze Státní školské komise, vystoupil na podium a postavil se před tři sta řeholnic. Byl to malý zavalitý člověk, s čímsi očividně pichlavým v sobě. V okamžiku bylo poznat, že časy jemného přemlouvání jsou za námi. Začal řečnit. „Máte tvrdé hlavy,“ řekl na úvod. „Myslíte si, že jimi prorazíte zeď? Měli jsme s vámi velkou trpělivost. Našemu státu se nelíbí, když jeho učitelé nosí řeholní šaty. Takže bude moudřejší, když se zbavíte hábitu, který máte na sobě a oblečete si normální občanské obleky. Existují velice pěkné dámské šaty a my vám je všem koupíme.“ Bylo to, jakoby někdo říkal dítěti: „Teď pěkně poslouchej, děvčátko, pěkně se převlékni, maminka ti koupila nové šatečky.“ Zastavil se a ze široka se usmál, že to vypadalo jako jizva přes celou tvář. „Teď,“ řekl, „všechny, které se mnou souhlasíte, zvedněte ruku,“ – jako s malými dětmi. Také zvedl ruku, abychom viděly, jak se to dělá. Nikdy nezapomenu na to, co se dělo potom, když zůstal stát na podiu, ten chlapík, soudruh, se zvednutou rukou. Žádná jiná ruka se nezvedla. Ani jedna sestra ze všech posluchaček, ani jedna ze tří set řeholnic ruku nezvedla. Jak jsem byla tenkrát hrdá! Když tam stál, malý človíček se zdviženou rukou, pomalu mu přes tvář a celé tělo přešel výraz poznání, že kdyby tam stál až do soudného dne, zůstane v té místnosti sám se zdviženou rukou! Seděla jsem v první řadě a dobře jsem viděla barvu jeho tváře a celého těla. Stáhl ruku dolů. Vtom se postavila jedna sestra. „Když jsme tolik roků dobře sloužily,“ vykřikla, „proč najednou teď nevyhovujeme? Vždyť jsme se nezměnily!“ Potom se postavila další. „Byly jsme dobré dlouhou dobu učit děti v této zemi,“ zvolala. Vstala další a obořila se na toho člověka na pódiu: „Nebudeme takové hloupé, abychom zrazovaly vlastní víru a vlastního Boha.“ Vstávaly i další sestry: „Raději půjdeme okopávat!“ Odevšad zněly mohutné litanie odporu, jasné a vítězné jako zpěv aleluja a valily se na pódium, na kterém stál malý člověk, zcela sám, jakoby chycený do pasti. Když se hluk utišil, nafoukly se mu tváře hněvem a vykřikl do ticha: „Dostanete propouštěcí dopisy poštou! Všechny do jedné!“ Otočil se a utekl. Za několik dní jsem dostala oznámení o propuštění ze školských služeb na tiskopise Krajské školské komise.
Mezitím se mi podařilo zařídit si zaměstnání na dětské klinice ve státní nemocnici, kde pracovaly sestry z naší řehole jako ošetřovatelky. Byla jsem ráda, že mám ošetřovatelský kurz. Připadalo mi těžké zůstat bez dětí, a tak jsem mohla alespoň opatrovat ty nemocné, což nám soudruzi ještě stále laskavě dovolovali. Svým způsobem mě práce v nemocnici bavila ještě víc, protože jsem byla znovu mezi sestrami (bylo jich sedmdesát čtyři), již ne opuštěná, jak jsem bývala ve školce, izolovaná mezi samými soudružkami. Ale bylo pro mě velice cenné, že jsem byla zase s dětmi – jen sem a tam jsem jim propašovala kousek výchovy během nemocničního ošetřování. Převlékla jsem se z černého hábitu do bílého ošetřovatelského šatu téže řehole – chvála Bohu, mohla jsem být stále ve svém řeholním šatě. Měla jsem na starost devět nemocných dětí do čtrnácti roků a starala jsem se u nich o všechno. Krmila jsem je, umývala, čistila jsem jim rány a dávala krevní plazmu. Léčily se se zánětem slepého střeva, zotavovaly se po operacích kýl nebo po otravě louhem a měli jsme i jedno dítě s tuberkulózou. Jedno sedmileté dítě, o které jsem se starala, umřelo na leukémii. Pracovala jsem dlouho do noci a dvacet čtyři hodin mi někdy nestačilo. Spávala jsem čtyři až pět hodin denně. Ale i tak jsem se cítila šťastná, že jsem s dětmi.
Všude kolem sebe jsme viděli narůstající znaky komunistického vlivu na životy lidí. Jedním z hlavních znaků byly tzv. „dětské pracovní brigády“, které se pomalu stávaly jakýmsi zvláštním náboženstvím. Komunisté měli představu, že každý člověk musí pracovat, a tuto představu vtloukali stále lidem do hlav. Měla jsem podobný názor – přestože jsme na to šli různými cestami! I malé děti měly na sobě modré blůzy podobné těm, jaké nosili dospělí mládežníci. Tyto modré blůzy a košile se staly jakousi jednotnou uniformou celé země. Říkalo se, že zanedlouho se v Československu nebude nosit nic jiného, než modré košile a že celá země bude vypadat jako jedna polepšovna.
Jednou v neděli jsem se procházela po ulici. Řeholnice, které nebyly odvezené do soustřeďovacích táborů, nevycházely často ven, ale já jsem byla od dětství zvyklá chodit na čerstvý vzduch. V tom jsem zpozorovala na cestě pochodovat něco, co vypadalo jako dětská pracovní brigáda. Děti mířily k obytným domům, běhaly od jednoho vchodu ke druhému a vracely se s lahvemi, hadry a jinými odpadky v rukou k nákladnímu autu, které je doprovázelo na ulici. Byly to děti asi sedmileté a všechny byly v modrém. Když jsem přišla blíž, poznala jsem některé děti, které jsem ještě před nedávnem učila ve školce. Rozzlobilo mě to, zastavila jsem jednu žačku, když při zpěvu „Písně práce“ házela kusy železa na vlečku. Měla na sobě modrou košili, na hlavě rádionku. „Podívej se, jak vypadáš!“ říkala jsem jí. „Proč se v neděli pěkně neoblečeš a nejdeš do kostela?“ „My nesmíme vynechat brigádu,“ říká mi. „Soutěžíme s jinými školami, kdo nasbírá nejvíc šrotu, a když budeme rychle sbírat, dostaneme první cenu!“ Odcházela jsem se smutným srdcem. Kdesi za sebou jsem stále slyšela její hlas, jak znova a znova začíná „Znej pieseň slávna, vznešená“.
I dospělí tvořili pracovní brigády. Také v nemocnici musel ředitel na pokyn strany a vlády ustanovit skupiny, které chodily „na brigádu“. Lékařky chodily v určitou dobu drhnout podlahu, okna a záchody. I lékaři si oblékali modré brigádnické košile, běhali po budově, sbírali odpad a vyhazovali staré matrace. Smyslem této povinnosti bylo, aby každý dělal to, co vyžaduje strana a vláda, a zároveň aby se všichni dostali na jednu společenskou úroveň. Když člověk celý den jen operoval, nebyla to práce ve smyslu komunistických ideálů. Správná práce byla špinavá práce – vynález komunistů. Jeden specialista v naší nemocnici, vynikající chirurg a přední vědec, vyvolal velké rozhořčení mezi straníky, protože zásadně odmítal chodit na brigády. Ředitel byl rozzlobený. „Co na to řekne kontrola?“ „Kašlu na kontrolu!“ zaslechla jsem odpověď specialisty, od kterého jsem nikdy neslyšela vyslovit hrubší slovo. „Jen proto, že přijde nějaké hloupé nařízení shora, já teď půjdu sbírat smetí a nosit na vlečku staré matrace? Já nebudu riskovat lidské životy tím, že budu mít špinavé puchýře na rukou, kterými mám operovat. Strana a vláda by si měly rozmyslet, co mám dělat – operovat nebo sbírat odpadky? Jedno z toho mohu dělat, ale ne oboje!“ „To je strašné,“ řekl ředitel. „Budu z toho mít problém.“ Nevím jak, ale řediteli se podařilo přesvědčit stranu a vládu, že je nutné udělat pro toho specialistu výjimku. Ale ostatní v nemocnici už takové štěstí neměli.
Jednoho dne nám přivezli asi osmnáctiletého mládence. Byl ochrnutý na polovinu těla. Chlapec – jmenoval se Ivan – byl v nemocnici dva měsíce a podstoupil více operací. Za tu dobu jsem ho poznala blíž a zjistila jsem příčinu jeho zranění a ochrnutí: stal se neformálním vůdcem skupiny mladíků, kteří měli jediný cíl – chránit místního faráře v případě, že ho přijde zatýkat státní bezpečnost. Jednoho dne přišli tajní s četníky pro kněze, ale chlapci, vedení Ivanem spolu s místními lidmi, je odrazili holemi a kameny. Druhý den se však četníci vrátili se samopaly. Vzali s sebou nejen kněze, ale i toho chlapce. Kněze i chlapce odsoudili a dali do vězení. Velké rány na hlavě a paralyzovaná polovina těla byly suvenýry, které si odtud přinesl. O roce stráveném ve vyšetřování a ve vězení raději nemluvil. Jednu větu mi ale ustavičně opakoval. „Víte co, sestřičko,“ říkal, „buďte ráda, že jste se nedostala do rukou estébákům.“ Lékaři dostali Ivana do rukou pozdě, než aby ho mohli operacemi zachránit, i když se o to zoufale pokoušeli. Po jedné operaci nám zemřel.
V té době jsem byla navštívit děvčátko, které si u nás před časem léčilo zlomenou nohu a teď se již doléčovalo doma. Šla jsem za matkou do zahrady za dům, kde právě sundávala usušené prádlo. Vyprávěly jsme si o lidech, které právě zatkli. „Brzy mohou zatknout i vás, sestřičko!“ říká matka. „Časy jsou všelijaké. Každým dnem se to mění – z jednoho dne na druhý je to jinak.“ Sundala jedny šaty ze šňůry a otočila se ke mně: „Sestřičko, vezměte si je.“ Usmála jsem se. Časy mohou být všelijaké, ale pokud jde o mě, neumím si ani představit, že bych mohla chodit bez hábitu. „Ne, ne!“ říkám. „Mohou přijít zlé časy, ale ne až tak zlé.“ „Prosím vás, sestřičko,“ říká matka. „Vezměte si je – aspoň já se budu cítit klidnější.“ Tedy jsem si od ní vzala starší šaty a šátek, který mi také tak naléhavě nabízela. Vrátila jsem se do nemocnice, nacpala jsem šaty i s šátkem na dno kufříku a zapomněla jsem na ně. Bože, ani nevíme, jakým činem nám tu a tam zachraňuješ životy. Naléhání té ženy, abych si vzala šaty, které mi nabízela, mě v pravém čase zachránilo před komunisty.
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 24. 02. 2017 | 1474 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.