Společenství čistých srdcí

Útěk sestry Cecílie

Kategorie: Svědectví

šeřík, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...





Seberte se a běžte!


Věčným heslem komunisty opakovaným vždy a všude na kresbách, na plakátech, v písních a nakonec nařízeným jako forma pozdravu, byla fráze „Čest práci!“. Práce byla nejvyšším pojmem, to slovo opakovali všude, jako kdyby ji oni vymysleli. A běda! Řeholní řády byly podle nich hnízdem nepracování – a tak se vrhli proti klášterům. Tentokrát už šli na věc s velkým kladivem. Jednoho říjnového rána roku 1949 se v osm hodin u našeho kláštera vynořil bez varování oddíl padesáti policistů, z toho asi polovina v uniformách a polovina tajných. Říkali, že musí prohledat klášter. Asi čtyřicet sester zavřeli do jídelny a nechali je hlídat. Pak určili další policajty na hlídání ostatních sester, které musely dělat nezbytné práce, a dávali pozor, aby se některá neukryla. Ani jednu sestru nenechali samotnou. Já jsem právě učila ve své třídě děti ze školky, když se jeden četník postavil do dveří. Ostatní obklíčili budovu. Zbytek policajtů pokračoval v prohledávání kláštera. Prošli každou místností, i těmi, do kterých muži nesměli vstoupit. Prohledali všechny naše ložnice, prohrabali nám skříně, noční stolky i postele, převraceli nám matrace. Dokonce slídili i ve svatostánku v kapli. Měli jste slyšet ten dupot bot, když se hnali klášterem! Policajt, který prohledával můj pokoj, objevil pěkný fotoaparát, který mi nechal jeden kněz, když měl jít do vězení. „A to je co?“ „To je fotoaparát“. „Nač to máte?“ „To používám ve školce.“ „Fotoaparát nemá co dělat ve školce, musím vám jej sebrat!“ Z jiných pokojů si odnášeli ještě důležitější „důkazy“. Byla mezi nimi protikomunistická knížka napsaná dávno před tím, než komunisté převzali moc. Byly jsme přesvědčené, že nám ji příslušníci státní bezpečnosti sami přinesli a podstrčili. V každém případě ji velící důstojník přinesl do kanceláře matky představené.

„Moji lidé našli tuto protistátní knihu v jednom pokoji.“ „Skutečně? Jsem velice překvapená.“ „Celý klášter je protistátní!“ Důstojník navršil malý stoh pěti či šesti náboženských knížek, modlitebních knih, písní a životopisů svatých. „Našli jsme i toto!“ „Přirozeně. Vždyť jsme v klášteře.“ Důstojník přikázal svému pomocníkovi sestavit soupis té jedné protikomunistické a ostatních „protistátních“ knih, jako byly modlitební knihy, zpěvníky a životopisy svatých. Potom přinutil matku představenou všechno podepsat. Byli u nás čtyři hodiny. Nakonec odešli a my jsme strávily zbytek dne tím, že jsme po nich uklízely.

Za tři dny jsme seděly u stolů a tiše obědvaly. Jedna sestra četla z duchovní čítanky – tak jako obvykle. Tentokrát to byl převyprávěný úryvek z knihy Tobiáš: „Jednoho dne se Tobiáš vydal do cizího města, avšak neznal cestu...“ Když jsme skončily s obědem, matka představená zazvonila zvonečkem, což znamenalo, že máme vstát a jít se modlit do kapličky. Teď však matka představená řekla: „Sestry, sedněte si. Něco vám musím říct.“ Posadily jsme se a matka představená pokračovala: „Dostala jsem úřední dopis.“ A začala číst: „Klášter, který patří Kongregaci Dcer Nejsvětějšího Spasitele, nacházející se na Jakubově náměstí číslo 6 a na Grösslingově ulici č. 34–36, se neužívá náležitě, protože se v něm provádí ilegální protistátní činnost. Kromě toho činnost, na kterou se v současnosti zaměřuje, je nepotřebná. Z tohoto důvodu vláda tímto přebírá uvedený klášter do své správy s cílem lepšího a účelnějšího využití. Klášterní škola a starobinec mají povolení i nadále zůstávat v budovách. Ostatní části se vystěhují. Sestrám se povoluje vzít si všechny náboženské předměty, které mají ve vlastnictví, a odevzdat je na místo, které si klášter vybere. Na vykonání tohoto rozhodnutí se vymezují tři dny.“

Jakoby nastal konec světa… Nebylo slyšet ani mušku. Všechny jsme se dívaly na matku představenou a viděly jsme, jak se jí lesknou na tváři slzy. Kolem sebe jsem slyšela naříkat a vzdychat sestry. Starší sestry se třásly a plakaly, protože toto byl jejich domov, zde se chtěly dočkat konce života. „To znamená, že musíme jít,“ říkala matka představená velice trpce. „Nemůžeme s tím vůbec nic dělat. Nebo jít do vězení. Musíme to přijmout, jako by to bylo rozhodnutí z Božích rukou. I když nechápeme proč, Bůh ve své prozřetelnosti to na nás dopustil a komunistům to dovolil.“

Mladší z nás se snažily vzpamatovat, zatímco starší sestry jen vzlykaly po celé jídelně. Matka představená je utěšovala, něžně, ale s důrazem. „Neztrácejte důvěru,“ říkala. „Nejsme první, které prošly tímto trápením – a přeci naše svaté náboženství přežilo. Pán Bůh nám ukáže cestu. Bude nás provázet stále, jako provázel Tobiáše.“ Odmlčela se a na to zavolala: „A teď jdeme všechny balit!“ Vyšly jsme z jídelny a vstoupily do kaple, tak jako vždy po obědě. Klekly jsme si a modlily jsme se nahlas pravidelné modlitby, děkovaly Bohu za každodenní dary. Potom jsme místo rozchodu zůstaly všechny na kolenou, a každá se modlila svou osobní modlitbu. „Pane Ježíši,“ modlila jsem se potichu, „proč je to najednou takto kruté? Proč to přišlo tak najednou?“ Byl čas jít učit, vrátila jsem se tedy do třídy. „Co se stalo, sestřičko?“ ptaly se děti. Nevěděla jsem, že jsem uplakaná. „Některé sestřičky musí odejít z kláštera,“ říkám jim. Všechny děti se shromáždily kolem mě a zvážněly. „Proč sestřičko?“ ptá se jeden chlapec. „Proč by měly sestřičky odejít z kláštera?“ ozvaly se další děti. Jedna holčička mne zatahala za šaty. Dívám se do jejích velkých zeširoka otevřených a vystrašených očí. „Sestřičko, i vy musíte odejít?“ „Ne, já nemusím,“ odpovídám. „I tak bychom vás nepustily,“ říkala ta malá tenkým hláskem a přitulila se ke mně. Na zbytek odpoledne jsem jim dala kreslení. Bylo nám příliš smutno na zpěv a pohádky.

Následující tři dny byly hrozné. V úředním rozhodnutí nám nepsali, kam máme jít. Nakonec, když máte vykonat příkaz o vyhnání, musíte se ještě starat, kam půjdou vyhnanci... Matka představená však zařídila věci tak, že sestry půjdou sloužit do nemocnice, vzdálené 100 km – do Trenčína. Půjde tam všech sedmdesát sester kromě pěti, které tu zůstanou – čtyři budou opatrovat dvacet čtyři nepohyblivých lidí ve starobinci a já zůstanu učit ve školce. Odevzdat jsme měly všech šest budov kláštera, kromě školky a starobince, tedy také obytnou část s pokoji sester, což znamenalo, že nás pět sester, které jsme zůstaly, se muselo přestěhovat do starobince. Když tam byly volné jen tři postele, musely jsme se střídat tak, že vždy dvě jsme spávaly během pěti měsíců na podlaze, dokud se neodstěhovala dvojice stařenek jinam.

Tři dni se zdálo, jako by sama smrt procházela klášterem a zanechávala za sebou jen slzy roztroušené po chodbách. Poslední den náš duchovní otec celebroval v kapli mši svatou. Kaple se už nepodobala té, jejíž stěny vždy vyzařovaly krásu... Jako krvavé strupy hleděly na kněze velké skvrny rozdrobené sádry z těch míst, kde stávaly před tím svatý Augustin, Marie Magdalena, svatý Josef, Panna Maria a Ježíš Kristus. Nerozléhala se něžná hudba, protože z místa, kde stávalo harmonium, koukala další velká rána vytrhané dlažby. Nebyl ani oltář se svatostánkem, ve kterém bývala uložena Nejsvětější Svátost Oltářní – jen zpustošená dlažba a prázdná stěna, pod ní malý kuchyňský stolek přikrytý bílým ubrusem. Všech sedmdesát sester se shromáždilo naposledy v této kapli. Bez doprovodu varhan jsme zpívaly píseň: „V Nejsvětější tu Svátosti trůní sám Pán, Kristus Král, sestoupil z nebes výsosti, by se nám z pokrm dal...“ „Sestřičky,“ řekl nakonec kněz, celý bledý. „Naposledy jsme se shromáždili slavit mši svatou v této kapličce,“ a zadrhl se a nemohl dále. Potom přeci pokračoval. „Sestřičky,“ řekl slabým hlasem a znovu se zadrhl, „vidím slzy ve vašich očích a cítím je i ve svých. Bývá to krásné, když se světí nová kaple a svěřuje se Bohu. Tehdy se kaple stává místem, na kterém chtějí lidé chválit Boha, kam mohou za ním s důvěrou přicházet a modlit se k Němu...“ Tehdy hlas našeho duchovního otce začal sílit, pozvedl se s velkým pobouřením, až začal hřmět jako hrom ve skalách. „Co mám říkat, když musíme strhávat obrazy našeho Boha?“ Ukázal rukou na krvácející skvrny na stěnách. „Co mám říct, když musíme bourat Boží oltář?“ A kněz stál před námi, slzy mu tekly po tvářích. „Však neztrácejte důvěru v Boha,“ pokračoval ztišeným hlasem, rozechvěně. „Přijde den, kdy Pán Bůh znovu postaví svůj oltář. Na tomto místě!“ A požehnal nás znamením kříže. „Naposledy z tohoto místa, ať vám žehná všemohoucí Bůh otec…“ Potom kněz vzal Nejsvětější Svátost a kráčel s ní uličkou mezi lavicemi. Za ním šlo sedmdesát sester s rozžehnutými svícemi. Vyšly jsme za ním ven z kapličky, vešly jsme do blízkého kostela, kde duchovní otec vystavil Nejsvětější Svátost, kterou komunisti vyhnali spolu s námi z naší kapličky.

Po této poslední mši se sestry vyšplhaly na nákladní auta, která je odvážela spolu se zařízením z kláštera pryč. Takto se soudruzi, kteří tak rádi vzdávají „Čest práci“, snadno vypořádali s prací v klášterech. Tento osudný den převezli naše sestry do Trenčína, na místo, které se později přeměnilo na tábor pro stovky řeholnic ze všech řádů. Byl to sběrný, čili koncentrační tábor, ze kterého rozdělovali sestry na práci do továren. Ty z našeho kláštera odvedli po čase na osm různých rozptýlených míst po celém tehdejším Československu – většinu z nás vzali roku 1952 do jedné továrny vyrábět provazy v Čechách.

Následujícího dne, když odjela matka představená se sestrami do Trenčína, přivedla ozbrojená stráž do našeho kláštera oddíl patnácti politických vězňů a lidí trestaných za náboženskou činnost, kteří měli v budovách provádět přestavbu. Z pokojů, ve kterých bývaly sestry, se udělaly kanceláře, velká jídelna se rozdělila na další kancelářské místnosti, kaple se proměnila na zasedací místnost pro komunistickou ženskou organizaci nazvanou podle starší ženské organizace „Živena“. Tak tedy vypadalo „lepší a účelnější využití“ klášterních prostorů. Dělníci, kteří přišli dělat přestavbu kláštera, byli prvními vězni tohoto druhu, se kterými jsem se setkala. Právě takové vězně jsem potom potkávala nejčastěji a později jsem několika pomáhala utéct přes hranice. Do té doby jsem si sice uměla představit lidskou bytost trestanou za své náboženské přesvědčení, ale podobného živého člověka jsem ještě nepotkala. Byla jsem otřesená, když jsem poprvé uviděla lidi oblečené do šedých uniforem, které hlídali se samopaly jako divoká zvířata jen pro jejich náboženství. Vězni byli velmi citliví a vlídní lidé. I jeden ze strážníků se choval přátelsky, a když měl službu, stačila jsem propašovat vězňům trochu lepší stravy. Nechávala jsem ji na verandě vedle pokojů, kde byli ubytovaní. Když to zjistily moje děti, ptaly se mě, zda to také mohou dělat. Myslím si, že i ony viděly, že hlídaní vězni jsou dobří lidé. Stalo se, že děti přinesly do školky několik balíčků s chlebem a salámem v papírových sáčcích a ty jsme schovaly pro vězně.

Mezi vězni byl i jeden mladý kněz. Byla jsem právě na zahradě, když přišel ke studni a požádal mě o trochu vody. Měl pouze 25 roků. Zeptala jsem se ho, za co ho uvěznili. Pokrčil rameny a usmál se: „Protože jsem kněz.“ Pomáhal zedníkům, vozil cihly a míchal maltu. Jaké je to kruté, pomyslela jsem si, když kněz musí předělávat klášter na kanceláře pro jednu komunistickou organizaci. Svým způsobem jsem byla šťastná, že jsou zde vězni. Když byli u nás, cítila jsem se jako mezi přáteli. Ale jeden den klášter přestavěli a odešli pryč. Zůstala jsem bez našich sester v klášteře a teď, když už i vězni odešli pryč, cítila jsem se velmi opuštěná, jako sirotek. Kolem mé školky se celý den motali jacísi soudruzi, vydatně pokřikovali, vydávali hlučné příkazy a stále zpívali svoji „hymnu práce“. Ta stojí za to: "Znej pieseň slávna, vznešená, chváľ prácu, ktorá jediná vie ľudstvo k blahu viesť. Veď všetko, čo tu člověk má, len práca dáva statečná. Buď práci česť! Buď práci česť!
Místní organizace „Živeny“, tehdy již přeměněná na komunistickou organizaci, měla za cíl podchytit ženy i děti. Aby mohly všechny ženy na Slovensku pracovat ve smyslu hymny „Znej pieseň slávna, vznešená...“, vysílala Živena svoje členky do státních jeslí a školek starat se o děti zaměstnaných matek. Když byl nějaký komunistický svátek, tato organizace měla za úkol umožnit matkám účast na oslavách, někdy jim zabezpečovala i dopravu. Kromě toho „živeniarky“ pracovaly i přímo s dětmi, vodily je i do pionýrských táborů a rozdávaly jim „pokrokové hračky“.

Jednoho dne, zanedlouho po tom, když skončili vězni stavební úpravy a odešli pryč, pocítila jsem touhu podívat se alespoň do kaple. Doufala jsem, že mě to posílí, i když tam už nejsou původní posvátné předměty, které mi zůstaly v paměti z doby před jedenadvaceti lety, když jsem skládala řeholní sliby a když jsem potom v kapli klečela při modlitbách. A tak jednou večer, když se soudruzi po svém shromáždění všichni vytratili, poprosila jsem jednu uklízečku, aby mě pustila dovnitř. Rozsvítila jsem světla a zůstala stát ve dveřích. Dívám se a to, co jsem uviděla, mě naplnilo hrůzou. Za oltářem, kde býval velký obraz svaté Markéty modlící se před Pánem Ježíšem, visel nyní velký obraz generalissima Stalina, vedle něj obraz soudruha Lenina a vedle něho soudruh Gottwald, československý prezident. Kde bylo čtrnáct malovaných zastavení Křížové cesty, visely desítky agitačních hesel jako „Čest práci!“ nebo „Všechno pro splnění pětiletého plánu!“. Kaple byla plná cigaretového kouře, podlaha posypaná nedopalky z cigaret. Prodírala jsem se mezi židlemi střední uličkou k bývalému oltáři, před kterým jsem kdysi ležela tváří dolů, když jsem dělala svaté sliby. Podlamovaly se mi nohy, plakala jsem se zavřenýma očima, vzlykala jsem, třásla jsem se a ze srdce se mi vydral hlas. „Bože můj, proč jsi to dopustil?“

bez názvu



Sdílet

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Anička Balintová | Vydáno dne 15. 02. 2017 | 1591 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře