Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Svědectví
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...
Stala jsem se tedy řeholnicí a celých sedmnáct roků jsem vyučovala moje milé děti, než přišli komunisté a řekli, že mi tato činnost škodí. Spočítala jsem to a vyšlo mi, že jsem dohromady učila 1 200 dětí. A to je něco, co mi ani všemocní soudruzi nemohou vzít. Jaké to jen byly šťastné roky! Učila jsem ve školce čtyřleté až šestileté děti. Měla jsem ráda svoji třídu plnou světla s takzvanými francouzskými dveřmi po celé boční stěně. Dveře směřovaly do zahrady a na pískem vysypaný dvoreček. Světle zelené stěny byly pomalované dětmi – oblíbené věci, hračky, lodičky, vláčky a chlapci na kolech a s lopatkami. Na stěnách kromě toho visely svaté obrázky a velký obraz Krista s dětmi. Některé moje děti pocházely z bohatých rodin a některé naopak z velmi chudých. Když byly v mé třídě, nemohly cítit nějaký rozdíl mezi bohatými a chudými, protože děti jsou stejné. Udělala jsem to tak, že jsem nechala ušít stejné bílé pláštíky, do kterých se téměř celé schovaly. Tak vypadaly všechny stejně pěkné, bílé a rozdíl mezi bohatými a chudými nebyl vidět. Nikomu jsem nedovolila vstoupit do třídy v botách. I já jsem měla papuče. Každý, kdo chtěl vstoupit do naší třídy, musel se přezout. V klášteře býval kněz, páter Matěj, který byl redaktorem jednoho katolického časopisu. O mnoho roků později jsem ho pomáhala propašovat přes hranice. Také jeho jsem přinutila nosit papuče, když chtěl vstoupit do třídy. Jednoho dne měl otec Matěj návštěvu, jiného kněze, kterému chtěl ukázat moji třídu. Když kráčeli po chodbě, otec Matěj upozornil svého přítele: „Musíš se přezout!“ „A proč?“ řekl překvapeně druhý kněz. „Když se nepřezuješ, ona tě vyžene.“ Návštěvník si nejdříve myslel, že důstojný pán Matěj žertuje, ale ten ho ubezpečil, že nejde o žert. „Ne, nejde o nějaký klášterní předpis,“ říká otec Matěj. „To je její vlastní předpis!“ A tak se oba důstojní pánové přezuli.
Určitou dobu, od roku 1937 do roku 1939, jsem kromě působení na naší škole učila i hluchoněmé děti ve státní škole vedle. Byly to starší děti, devíti až dvanáctileté, a měla jsem je tři hodiny týdně z náboženství. Učily se číst z úst, musela jsem tvarovat slova rty velmi pomalu a používat přitom obrázky. Bylo to pěkné a zajímavé učit o Bohu ty, kteří neumí ani mluvit a nic neslyší. Ale mají v sobě ducha, kterého jim vdechl Bůh..
Potom přišla 2. světová válka. V roce 1943 jsme začali evakuovat naše děti na venkov, takže o rok později se v Bratislavě našlo sotva jedno dítě. V září 1944, když už nebylo koho učit, jsem pracovala jako ošetřovatelka na dětské klinice. Zůstalo zde několik velmi nemocných dětí, které se nemohly stěhovat. Když se fronta blížila k městu, odcházely i sestry. Za dva týdny jsem se vrátila do Bratislavy a našla jsem tam Rusy, jak obsazují město. V nemocnici jsem zůstala měsíc, a když moje roztroušené děti přijížděly nazpět, vrátila jsem se do kláštera i já a otevřela jsem školu. Byla jsem šťastná, když jsem je viděla zdravé, a byla jsem ráda, že zas budu učit. První hodinu jsme se pomodlili děkovnou modlitbu za ochranu během války a začali jsme se učit.
Když komunisti převzali vládu, vypadalo to, jakoby se nad námi zatemnilo nebe. Do života plného naděje a pohybu se nečekaně vřítilo cosi nelidského, bezhlavého, a v jakémsi tragickém představení dějin ovládlo scénu místo mých dobrých dětí.
Zdá se mi, že semena tohoto plevele byla zaseta už na konci druhé světové války, když Rudá armáda obsadila Československo. Komunisti potřebují velmi málo času na to, aby zaseli svoje semena, a kde už je jednou zasejí, tam rostou velmi rychle – jako každý plevel. Nestačíte se dívat a plevel vám přeroste pole a dusí květiny. Utekly tři roky – 1945 až 1948, a už bylo pozdě zastavit jeho šíření. Dřív než by se kdo nadál, byli komunisti u moci. Přišel únor 1948. Rudý únor!
Komunisté vždy postupují takticky, po etapách. Dělali to tak i se školami. Do té doby měli katolíci svoje školy, většinou spravované různými řeholními komunitami. Učili v nich řeholní sestry a kněží a v některých i laičtí katolíci. Všude se samozřejmě vyučovalo náboženství. Kromě toho učívali kněží a řádové sestry náboženství i na světských školách, a to jako řádný vyučovací předmět. Hned, jak v únoru 1948 převzali komunisti moc, učinili první krok k omezení vyučování náboženství. Od šestého ročníku nahoru zakázali náboženství na všech školách, veřejných i jiných. Vyučování náboženství však pokračovalo na školách, včetně státních po šestý ročník. Komunisti pracují vždy po etapách… Kam jsme se my řeholnice pohnuly, začínali se na nás lidé dívat přes prsty.
Přišlo léto, blížily se prázdniny. Ještě rok předtím v létě jsem chodila po vesnicích a sbírala jsem od rolníků vejce pro klášter, jak jsem to vídávala dělat řeholnice kdysi v dětství..
Nemohla jsem se zbavit obav. Komunisti jsou všude, od nynějška bude všechno jinak… Modlím se: „Bože, dej nám sílu, teď když se blíží hodina zkoušky.“ Toto léto mě velmi změnilo. Pamatuji se, že mě a ještě jednu sestru nazývaly předtím naše kolegyně „sestry smíšky“, protože jsme v jednom kuse něco směšného vymýšlely. Od toho léta nás už tak nikdo nenazýval.
Když jsem se v září 1948 vrátila do Bratislavy, klášterní školy byly ještě otevřené a řeholní učitelky ještě stále směly učit. Děkovala jsem Bohu. Kněží a sestry ještě stále mohli učit i na státních školách po šestý ročník. Byl to rok napjatého pozorování z obou stran. V nadcházejícím roce se komunisti rozhodli zasáhnout i na základních školách. Nejprve v září 1949 zakázali řeholnicím i řeholníkům učit náboženství na všech státních školách. To byl začátek konce pro náboženství na státních školách.
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 11. 02. 2017 | 1578 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.