Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Svědectví
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...
Přišlo šest a půl roku zkoušek a ověřování, zda ze mě může být dobrá řeholnice. Trvalo to od mých sedmnácti let do třiadvaceti. Co všechno to bylo? Nejdříve šest měsíců trval tzv. postulát, po kterém jsme se staly novickami. Po jednoročním noviciátě jsme dělaly první sliby. Další rok přišlo obnovení slibu.
Během prvních šesti měsíců jsme jako postulantky měly na sobě „hábit na zkoušku“, tedy obyčejnou bílou blůzku, černou sukni a bílý čepec. Denní rozvrh byl následující: 5.00 byl budíček, vstávání z postele. V jednom pokoji jsme spávaly čtyři. Pokoj byl velmi prostý. Bleděmodré stěny a bílá podlaha. Na jednom konci pokoje velký černý kříž, na kříži visel bílý Kristus. Na jedné stěně visel obraz svaté Terezie, která byla řeholnicí, na druhé obraz svatého Aloise, patrona mládeže. Měly jsme kovové postele. Vzdálené byly od sebe tři čtvrtě metru, mezi nimi noční stolky, ve kterých jsme měly zubní kartáčky, ručník a papuče. Ostatní části oblečení, které jsme vyfasovaly od sestry magistry postulantek, byly uložené pohromadě ve velké skříni proti kříži. V 5.15 zpívané modlitby a meditace. Nejdříve jsme klečely a modlily se, potom jsme seděly a uvažovaly o tématu např. o životě Pána Ježíše nebo nějakém světci. Někdy bývá pro mladé děvče těžké rozjímat hned, když vstane z postele. Některé z nás skutečně dřímaly. V 6.00 byla mše v kapli. Potom snídaně: káva s kouskem žitného chleba. Mezi 7.00 a 12.00 dopolední práce. Jako postulantky jsme měly na starosti děti z Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Byly to děti matek nemocných tuberkulózou. Děti bývaly od narození do tří roků v klášteře a my jsme je opatrovaly, umývaly jsme je, vyměňovaly jsme jim plíny, uklízely jsme jim pokoje, drhly dlažbu. Pak byl oběd, polévka a zelenina. Mluvení stále nebylo povolené. Mezi 12.30 a 13.30 byl odpočinek po obědě, který jsme během postulátu nazývaly „čas na vypovídání se“. Pro sedmnáctileté děvče je jednou z nejtěžších věcí vydržet mlčet. Někdy mi až visel jazyk z úst, když jsem potřebovala něco říct. Během tohoto odpočinku jsem jím mohla hýbat. Avšak ve chvíli, když o půl druhé zazněl zvonec, musely jste skončit povídání, kdyby byl jazyk na půl cestě z úst. Pak 13.30 až 14.00 v kleče v kapli, tichá modlitba a čtení matky představené. Obsahovalo směrnice, jak bychom měly žít v klášteře, probírala se pravidla naší řeholní komunity, hovořilo se o smyslu řeholního života, o těžkostech života v klášteře, o tom, jak ne každý dostane takovou příležitost – jen vyvolení Bohem. A opět opatrování dětí, odchod do jídelny, kde jsme dostaly kávu a kousek žitného chleba, nebo v létě ovoce, například broskev či hrušku. Pak příprava večeře. Dětem jsme ji nosily na podnosech. Adorace před Nejsvětější Svátostí Oltářní, večeře. Po modlitbě jsme vyletěly z kaple jako roj včel a utíkaly jsme po schodech dolů. Protože teď jsme měly padesát pět minut, během kterých jsme si mohly vyprávět. Klábosily jsme donekonečna, než zazvonil zvonek a musely jsme přestat. Zpívané modlitby a ve 21.00 do postele; sestra magistra postulantek chodila po pokojích a kontrolovala nás. Říkala nám, jak v předcházejícím kurzu postulantek vypukl na pokojích požár a ony ho samy uhasily bez jediného slova. To se prezentovalo jako ideální příklad. Bylo mimořádně důležité nemluvit kromě těch dvou povolených časových úseků. Sestra magistra nám vysvětlila smysl tohoto pravidla: „Tam, kde jsou lidé zticha, dostává příležitost hovořit Bůh.“
Uteklo šest měsíců a my jsme vstoupily do jednoročního noviciátu. Oblékly nás do šatů novicek. Ten už se více podobal hábitu sester než oblečení postulantek, i když byl stále odlišný. Dostaly jsme na opatrování děti z dětské kliniky s vážnějšími onemocněními umístěné v klášteře, kam je přenesly na dlouhodobou léčbu. Ošetřovaly jsme je a staraly se o ně podle potřeby, krmily jsme je, praly jsme jim šaty – všechno. Každý den byl plný aktivity. Je neuvěřitelné, kolik nám vymysleli práce na jeden den. Když jsme večer ulehly do postele, v tom okamžiku jsme usnuly. Během tohoto roku jsme se připravovaly na první sliby.
A pak byly čtyři roky před posledními sliby. Z třech činností naší kongregace – to je ošetřování, opatrování starých lidí a výuky – jsem si pochopitelně vybrala možnost vyučovat děti. Zapsala jsem se do přípravného kurzu. První ze čtyř roků jsem studovala v normální státní škole pedagogiku. Druhý rok jsem pokračovala a dělala praktická učitelská školení. Třetí rok jsem udělala zkoušky na učitelku mateřských škol. Ve čtvrtém roce jsem začala vypomáhat řádné učitelce v klášterní školce a již jsem se těšila na chvíli, kdy dostanu vlastní třídu. Zároveň jsem stačila udělat i kurz jako ošetřovatelka, který jsem také chtěla mít. Možná už tenkrát Pán Bůh nebo svatý Josef předpovídal čas, kdy nám komunisté zakážou učit děti, ale ještě nás nechají ošetřovat.
Každý rok jsme obnovovaly své řeholní sliby. Matka představená nás učila poznávat význam řeholního povolání, smysl třech slibů chudoby, poslušnosti a čistoty, které dělají řeholnice. „Chudoba,“ říkávala, „znamená pracovat celý život a nedostat za to žádnou odměnu. Po celý život nemáme žádný majetek. Žádné peníze, bez ohledu na to, jak těžce pracujete, a dokonce, když vám někdo dá odměnu za práci, nic si z toho nesmíte nechat pro sebe. Když budete něco potřebovat, peníze vám dáme.“ Když jsme tedy něco získaly, musely jsme to dát matce představené, která vám to mohla, ale nemusela vrátit. Jednou jsem dostala pěknou malou koženou taštičku s vyraženým vlastním jménem. Byl to dar od jedněch rodičů dítěte, které jsem pomáhala učit ve školce. Ukázala jsem ji matce představené. „Máš i jinou taštičku?“ zeptala se mne. „Mám,“ říkám a rychle dodávám, „ale ta je stará!“ „Ale už jednu máš!“ řekla a musela jsem se s novou rozloučit. Tak plaše jsem uvažovala, zda jí nenabídnu tu starou a nechám si novou, ale nic jsem neřekla. A tak jsem si zvykala být řeholnicí. Matka představená nás učila poznávat i smysl poslušnosti: „Svoboda je nejlepší věc, kterou máme na světě. Ale i té se musíme vzdát. Odměna přijde, když zemřeme.“ Ve skutečnosti částečná odměna přichází už za života – v podobě štěstí ze života v klášteře.
„Poslušnost“ jsem musela mít stále na mysli. Jednou jsem velmi těžce pracovala ve školce, ale i tak jsem všechno nestihla. Zašla jsem za matkou představenou a žádala jsem si dovolení pracovat déle do noci. „Ne! Půjdeš spát!“ A měla nakonec pravdu, protože jsem pracovala až příliš. Střídmý život. Skutečně bych nechtěla žít mimo klášter. Vždyť vidím, jak se tam venku každý nad čímsi trápí. Zde v klášteře se nikdo nenervuje. Nic nemám, tedy mám všechno. Nemusím se trápit a místo toho mám v sobě pokoj. A kamkoliv půjdu, všude najdu střechu nad hlavou, postel, na které se mohu vyspat, a něco do úst.
V klášteře bývalo skutečně veselo! I já jsem někdy dělala nepromyšlené věci, které jsem dělat neměla. Jednou jsem natrhala květiny v zahradě, které se trhat neměly. Byly takové krásné. Zdálo se mi, že budou ještě krásnější na stole, když se bude ve školce podávat snídaně dětem, které půjdou k prvnímu svatému příjímání. Sestra, která pěstovala květiny, to zpozorovala a řekla to matce představené. Přišla do kanceláře. „Matko představená, ze zahrady nám zmizely nejkrásnější květiny! Otrhala je sestra Cecílie.“ Matka představená mě potom napomenula před ostatními. „Kdyby ses byla zeptala,“ řekla mi, „mohla jsi ty květiny mít. Měla ses zeptat!“ Měla pravdu. Ale já jsem se na tu sestru, která mě prozradila, rozhněvala, protože žalování jsem odjakživa nesnášela. A rozhodla jsem se, že jí to vytmavím.
V naší ošetřovatelské učebně, kde jsme studovaly, jsme měly lidskou lebku, skutečnou lebku z člověka. Tu jsem si půjčila a vzala s sebou, zase bez ptaní. Před večerkou, když sestra, která na mě žalovala, nebyla v pokoji, přišla jsem k její posteli. Vzala jsem papírovou lepenku, vyztužila jsem s ní sestřiny šaty a takto upravenou figuru jsem položila do její postele, takže se zdálo, že v posteli někdo spí. Potom jsem na podušku položila lebku. Ještě jsem kolem lebky rozprostřela sestřin závoj. Vypadalo to velmi pěkně, takže se mohlo skutečně zdát, že v posteli spí ona. Potom jsem zatáhla bílou záclonou, kterou jsme mívaly u každé postele. Posadila jsem se a čekala, až sestra vejde do pokoje. Přišla před devátou hodinou, když jsme se už všechny chystaly do postele a pokoj byl plný sester. Přistoupila k posteli a odhrnula záclonu. Ložnicí se rozlehl velký výkřik. „Ježíši, Maria, Josefe!“ Sestra se velmi polekala. „V posteli mám mrtvolu! Někdo mi zemřel v posteli!“ Přiběhly ostatní sestry. Nastal ještě větší vřískot, až nakonec některé sestry odhrnuly přikrývku. Vřískot se změnil na dlouhé salvy pisklavého smíchu. Za chvíli už stála matka představená ve dveřích. Přišla k posteli, vzala lebku se závojem do ruky a otočila se. Zdálo se mi, že se matce představené, stojící před námi s lebkou a závojem v ruce mihl úsměv kolem úst. Když však otevřela ústa, v jejím hlase nebylo po úsměvu ani stopy. „Kdo to udělal?“ zeptala se přísně. Nikdo neřekl ani slovo. „Výborně.“ řekla matka představená, „v takovém případě si všechny zítra kleknete a budete obědvat vkleče, než se dohodnete, kdo to udělal – i kdyby to trvalo rok!“ Budoucnost sedmdesáti sester, které jedí vkleče celý rok, se rýsovala v plné hrůze před mým zrakem. „Já jsem to udělala, matko představená!“ řekla jsem. Musela jsem jít odprosit všechny sestry za to, že jsem jim narušila přípravu na spánek... Ale sestra, která měla na starosti květiny, už na mne od té doby, co našla lidskou lebku v posteli, nikdy nežalovala. I ji jsem poprosila o odpuštění za to, že jsem jí narušila přípravu na spánek. A když jsem řekla, co bylo třeba, dodala jsem, co se ještě může stát, když bude žalovat: „Podruhé ti dám do postele skutečnou mrtvolu.“ V klášteře jsem se cítila skutečně šťastná.
Pak náhle přišel konec šest a půlročního období a já jsem skládala poslední sliby. Klečela jsem před oltářem a kněz oficiálně přijímal moje sliby. „Slibuji ti, Cecílie, ve jménu našeho Nejsvětějšího Spasitele, Syna Božího,“ říkal, „že když mu budeš sloužit věrně a čestně, budeš korunovaná spásou na věčnosti. Nasaď si tento prsten svého řádu jako znamení Svatého Ducha a nazývej se vždy nevěstou Pána.“ Políbila jsem prsten a natáhla si ho na prsteníček pravé ruky. Skutečný prsten ze zlata s vyrytým Iesus Hominum Salvator (Ježíš Spasitel lidí) na vnitřní straně, už ne jeden z prstýnků, jaké jsem mívala jako děvče z „kočky v pytli“
Byla jsem už dospělou řeholnicí. V řeholním hábitu, který jsem slíbila nosit navždy. To jsem také dělala, až do té doby, kdy mi v protivenstvích s komunistickou státní bezpečností Nejsvětější Spasitel přikázal: „Cecílie, teď se na určitou dobu musíš přestrojit a řeholní šat odložit!“
Jela jsem domů na návštěvu. Srdce mi bilo stále víc, když jsem se blížila k rodné dědině. Uplynulo šest a půl roku, co jsem neviděla rodnou vesnici. Chodila jsem po dědině a navštěvovala všechny známé. Jednoho dne jsem potkala na cestě někoho, koho jsem už nepoznala. Představil se. „Skutečně mě nepoznáváš?“ Dívám se na něho – šedivý, ohnutý chlap. „Nebyla jsi to ty, co kradla ten mák?“ Byl to hlídač z pole. Sklonila jsem hlavu a začervenala jsem se jako tenkrát. „Jsem to já,“ přiznala jsem se. „Na to nikdy nezapomenu!“ říká. „Jak sis klekla na zem a prosila mě, abych tě nepotrestal. Nikdy jsem skutečně neviděl děcko, které by se modlilo Otčenáš tak poctivě, jak ses modlila ty přede mnou. Vsadím se, že od té doby ses poctivěji nemodlila!“ Podíval se na můj mnišský hábit a pousmál se. „Ale vidím, že jsi pěkně vyrostla!“ řekl. „Dobře jsem udělal, že jsem tě tenkrát nechal běžet.“
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 08. 02. 2017 | 1702 přečtení
Počet komentářů: 1 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.