Společenství čistých srdcí

Útěk sestry Cecílie

Kategorie: Zajímavé

šeřík, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...





Toto je skutečný příběh řeholnice, která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Nakonec se jí podařilo vyhnout se vězení, do kterého ji chtěli dostat. Sestřička Cecílie (pod tím to svým křestním jménem knihu publikovala – její řeholní jméno bylo ve skutečnosti Makária) byla na mušce Státní bezpečnosti, když pomá hala unikat druhým. Vyměnila řeholní šat za celou škálu bizardních pře vleků, než se vydala na nebezpečnou cestu do svobodného světa. Skrý vala se ve stodolách a tajných skrýších, často hladová, třesoucí se zimou a vystrašená. Pomáhali jí odvážní lidé, riskující vlastní životy a svoji svobodu. Nakonec prožila vrcholnou zkoušku v tmavé noci při přecho du přes přísně střeženou hranici. Vyprávění je prozářené odvahou a pevnou vírou. Působivě vykres luje pohnutky obyčejného děvčete, které ji vedly ke složení řeholních slibů a k fascinujícímu životu v klášteře.

Čtyři policejní auta – jedou pro mě!


Cítím, že kdosi do mě strká, až to bolí. Probouzím se, jsem ve svém pokoji v dětské nemocnici v Bratislavě. Nade mnou se sklání jedna ze sester, celá je bledá, třese se: „Ježíši, Maria, Svatý Josefe!“ Chuděra vy strašená. „Sestro! Sestro! Dole na vrátnici tě čekají čtyři četníci a na ulici stojí čtyři policejní auta! Matka představená říká, že si máš vzít deku, nebo ti bude v noci na policii zima.“ Chvíli si myslím, že se mi to jen zdá. Vystrčím ruku a dotknu se sestry. Je to ona, z masa a krve.

„Víš co, sestro,“ říkám jí, „já s četníky nikam nepůjdu.“ Vstávám a rychle se oblékám. Běžím na půdu nad naším oddělením. Dívám se, kde bych se mohla schovat, ale vidím tam jen samé trámy a kopu do starých matrací. Ve zmatku prolézám okénkem na malou terasu nad střechou. Lezu po čtyřech po střeše a snažím se schovat za komín. Dřepím za komínem, kdysi červeným, teď černým od sazí – a snažím se přemýšlet. Téměř omdlévám, zdá se mi, že každou chvíli spadnu ze střechy.

Náhle se podívám dolů na ulici. Vidím policejní auta. Kolem nich jsou rozestavěni příslušníci bezpečnosti v zelených uniformách. Hlídkují kolem nemocnice. Vidím, jak se lidé zastavují a chtějí vidět, co se děje. Tehdy si pomyslím: „Dobrý Spasiteli, vždyť mě zde četníci snadno uvidí – celou bílou, v hábitu, proti černému komínu!“ Je třeba slézt ze střechy dolů! Lezu jako kočka, v tom se mi uvolní pod nohou křidlice a začne se sesouvat dolů... Čekám, hrůzou ani nedýchám... Mám strach, že taška dopadne na chodník a oni se podívají nahoru. „Svatý Josefe, pomoz!“ Křidlici zastavil okap. Zůstala v něm. Zavírám na chvíli oči, modlím se děkovnou modlitbu, napůl v mdlobách.

Potom se doplazím k terase a okénkem vlezu zpět na půdu. Stojí tam pět sester, jsou jako pět vylekaných bílých housat. „Pojď dolů!“ říkají. „Pojď dolů, sestro! Četníky přechází trpělivost.“ Přemýšlím, zda „příslušníci bezpečnosti“, jak se nazývají, mají v sobě alespoň tolik citu, že se neodváží dojít do našich řeholních pokojů. Obchází mne hrůza, zalévá mne studený pot. Zoufale se snažím vymyslet způsob, jak se dostat četníkům z rukou. V tom si na něco vzpomenu.

V kufru mám šaty po matce jednoho dítěte, které jsme měli v nemocnici. Tmavomodré šaty s bílými puntíky, hodily by se k tanci, ale teď se hodí právě k této příležitosti. A bílý šátek navíc! Běžím se šaty a šátkem na půdu. Chci odložit závoj. Najednou mi něco zadrželo ruku, cosi mimo mne. Za dvacet jedna let od svých ře holních slibů, jsem na sobě nic jiného, kromě řeholního hábitu, neměla. Přemýšlím. Když půjdu v hábitu, určitě mě chytí. Když ale vyjdu na ulici v civilu a chytí mě – bude to hanba pro řeholnici. To bude po hled – přesně to, co chtějí! „Jestliže mě mají chytit, pak chci kráčet mezi lidmi jako řeholnice, s hrdostí!“

Tehdy jsem přestala přemýšlet a začala jsem se modlit. V takových případech se obvykle modlím ke svatému Josefovi, kterého mám ze světců nejraději. S ním si umím nejlépe povídat. Jenže tato situace se mi zdála příliš těžká i pro svatého Josefa. Proto jsem šla na věc přímo: „Můj Nejsvětější Spasiteli, Ježíši, co mám dělat?“ A brzy, jako kdybych si vůbec neuvědomila, co se děje, jednám. Sundávám si závoj. Odepínám límec. Rozvazuji si čepec.Odkládám pás s růžencem a křížkem.

Svlékám si roucho a všechno schovávám pod starou matraci. Potom si spěšně navlékám tmavomodré šaty s bílými puntíky a na hlavu si uvazuji bílý šátek. Běžím zpět do pokoje. Tam vezmu jen dvě věci osahaný obrázek svatého Josefa, který jsem si schovávala od dětství, a obrázek Panny Marie, Ustavičné pomoci, který mám ode dne řeholního zasvěcení. Vložím si je pod šaty a vyjdu na chodbu.

Proti mně jde po chodbě jedna sestra a nese dítě. „Dej mi to dítě!“ říkám a představuji si, že právě to mě bude dobře maskovat. „Dítě?“ říká udivená sestra a drží ho pevně v rukou. „Nemůžu ti ho dát, čeká na ně doktor, chce ho vyšetřit. Jak bychom ho potom dostali zpátky?“

Rychle se obracím, nemám čas ji přesvědčovat. Otvírám komůrku pro uklízečky, beru hadry a nářadí, abych vypadala jako uklízečka naštěstí jsem náležitě špinavá od komína. Scházím dolů po schodech, jdu bočními dveřmi a procházím mezi četníky. Sama jsem pomohla mnohým lidem se skrývat a utíkat přes hranice. Teď vím, jaké to je. Další čtyři měsíce budu žít jako štvaná zvěř, skrývat se, přebíhat z úkrytu do úkrytu, až se mi nakonec podaří utéct přes hranice uprostřed noci temnoty a strachu, bude se psát 10. leden 1952. Není to žádná maličkost skrývat se takovou dobu v komunistické zemi a zvláště, když jste řeholní sestrou. Ať mi svatý Josef odpustí moji pýchu!

bez názvu, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain

Sdílet

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Anička Balintová | Vydáno dne 26. 01. 2017 | 1839 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře